Ligu vyhrál se Spartou i Slavií, zachytal si čtvrtfinále mistrovství světa i semifinále Poháru UEFA a víc ligových nul než on mají jen Petr Čech s Jaromírem Blažkem. Působivý životopis, viďte? Patří jednomu z nejlepších českých gólmanů Janu Stejskalovi, jemuž je dnes šedesát. V brance z něj i v těch nejchoulostivějších chvílích čišel zenový klid, který se mu hodí taky v politice: už osm roků je starostou středočeských Jevan.
Je to už víc než třicet let, co spolu válčili v jednom týmu, přesto Vítězslav Lavička řekne skoro s dojetím: „Bylo mi velkou ctí hrát s Honzou.“ Ta slova se dají snadno pochopit, Jan Stejskal byl magnet na úspěchy. Rodilý Brňák z branky jistil nejen éru nezastavitelné Sparty osmdesátých let: vychytal jí šest titulů a na sedmý zadělal na podzim 1990 předtím, než odešel do Anglie.
„Trenér Ježek si Honzu vyhlédl už zkraje osmdesátých let ve Zbrojovce. Pak jsme spolu hráli v československé jednadvacítce,“ vybavuje si Lavička. Se Stejskalem se pravidelně vídali až do nástupu koronaviru, jednou dvakrát ročně si s manželkami udělali společný večer s kulturou a večeří.
S nostalgií mohli vzpomínat na zlatá sparťanská tažení nebo na mistrovství světa 1990, kde Stejskal patřil k hlavním československým hvězdám. V pěti zápasech inkasoval jen pětkrát a i díky němu federální reprezentace v Itálii slavně dokráčela až do čtvrtfinále, kde ji po sporné penaltě vyřadilo západní Německo.
JAN STEJSKAL |
|
Narozen: 15. ledna 1962 v Brně (60 let) |
„Škoda že o našem konci rozhodla penalta, která vlastně nebyla,“ mrzelo Stejskala. Během šampionátu tahal rozumy z parťáka Luďka Mikloška, jenž mu vyprávěl o anglickém fotbale. Hodilo se to: Stejskal vyměnil Spartu za londýnský Queens Park, kde vystřídal pozdější anglickou jedničku Davida Seamana.
Jistota, nadhled a… klid. Fanoušci nad ním žasli i trnuli: třeba když nechal míč doplatit na tyč, protože tutově věděl, že do branky nepůjde. „Honzova flegmatičnost byla důležitá i pro nás, kteří jsme hráli před ním. Svůj klid přenášel na zbytek týmu – a fungovalo to báječně,“ vykládá Lavička. „Ale pozor, uměl taky vypěnit. Když na tréninku dostal laciný gól, míče pak vztekle létaly na tribunu.“
Stejskal zuřil i v červnu 1995, když na tiskovce po ligovém zápase nečekaně oznámil, že končí s reprezentací. Vadily mu poměry v českém fotbale – a nebyl sám, pochyby o regulérnosti ligy v té době měl i třeba legendární Josef Masopust. „To, co se děje na trávnících, je komedie. Vůbec se nedivím divákům, že na fotbal nechodí,“ říkal Stejskal vzrušeným hlasem.
Tenhle příběh spadá do jeho období ve Slavii, kam přišel ve dvaatřiceti z Anglie. Do Sparty se mu logicky nechtělo, v její brance zářila tehdejší reprezentační jednička Petr Kouba. „Honza zaslouží absolutorium za to, co ve Slavii odpracoval,“ napsal dlouholetý slávistický kustod Václav Petrák ve své knize Sešívané srdce.
Ve čtyřiatřiceti Stejskal postrčil vršovický tým k prvnímu titulu po 49 letech, s kumpány se rozverně koupal v louži na dálničním odpočívadle u Velkého Meziříčí a pak v Edenu křepčil na starém Zetoru, symbolu tehdejších slávistických oslav. Byla to sladká tečka za povedenou sezonou, kterou si Stejskal a spol. zpestřili pohádkovou jízdou v Poháru UEFA: až v semifinále nestačili na Bordeaux s mladým Zinedinem Zidanem.
„Honza mě přestupem do Slavie překvapil, ale o to víc mě potěšilo, když se později na Letnou vrátil jako trenér brankářů. Sešli jsme se tam v době, kdy já byl asistent a Ivan Hašek hlavní kouč,“ poví Lavička. Stejskal cepoval brankáře i ve Slavii, Jablonci a dlouhých sedmnáct let v reprezentaci, odešel až po nástupu Jaroslava Šilhavého na podzim 2018.
To už byl starostou Jevan, obce kousek od jihovýchodní hranice Prahy, kde kdysi míval vilu i Karel Gott. Letos bude Stejskalovi končit už druhé volební období. „Asi jsou s ním místní spokojení,“ usměje se Lavička. „Všechno nejlepší, Honzo!“
