Osud mu přál. Jiří Rubáš bránil ikonického Ference Puskáse a v reprezentaci se potkal s Pepim Bicanem. Jako trenér porazil i třeba slavný Bayern a vytáhl do ligy Antonína Panenku. Měl titul s Baníkem, velel na Spartě či v Plzni a patří k největším legendám Bohemians. V sobotu by oslavil stovku, narodil se 5. února 1922.
Desátého dubna 1949 se na Strahově mačkalo šedesát tisíc zvědavců. Hrál se fotbalový Mezinárodní pohár, přijelo našlapané Maďarsko. I s šikovným středním záložníkem Józsefem Bozsikem a jeho nejlepším kamarádem, nepolapitelným čarostřelcem Ferencem Puskásem. Měl ho bránit i Jiří Rubáš, jenž v sedmadvaceti hrál svůj první zápas za československou reprezentaci.
Povedl se báječně, Rubáš a spol. pozdější vicemistry světa smetli 5:2. Pro rodáka z Rokycan to byla snová premiéra – i díky tomu, že si mohl zahrát v jednom s týmu s hvězdným Pepim Bicanem.
Tenkrát byl Rubáš na vrcholu. Poctivý obránce si v národním týmu zahrál ještě pětkrát a v té době pomohl k dvěma ligovým bronzům milovaným Bohemians. Z Rokycan přišel do Vršovic už ve dvaceti a u „klokanů“ kromě krátkých epizod na Žižkově a v Hradci Králové strávil celou kariéru.
Mimochodem, klidně z něj mohl být i hokejista na plný úvazek, za války ho lámala Sparta. „Nějak intuitivně jsem dal přednost fotbalu – a nelituji! Je kouzelný, dovede rozdávat radost i třeba v krajském přeboru,“ vyznal se na podzim 1983 v rozhovoru pro Československý sport.
Krajský přebor? Rubáš byl zvyklý na zářivější jeviště. Už ve dvaatřiceti dostal první trenérskou šanci v Bohemians – a nikoho nešetřil. „Rubáš byl blázen. To byla fyzička!“ vzpomínal univerzál František Fiktus, jedna z hvězd prvního Rubášova týmu.
Metody mladého kouče fungovaly, Bohemians na přelomu padesátých a šedesátých let hrávali v horní polovině tabulky. Na Rubáše rád vzpomíná i Antonín Panenka, jenž měl pod ním v březnu 1968 ligovou premiéru: „Teplice, stará drožďárna. Vidím to jako dneska, dostal jsem posledních třicet minut.“
Rubáš rád mluvil o fotbale u sklenky vína a i porážku bral jako zisk. „Opakoval, že každá prohra je k něčemu dobrá, a můžeme si z ní něco vzít. Já to tenkrát před čtyřicítkou nechápal: co si z toho mám vzít?“ usmívá se někdejší Rubášův asistent Ivan Kopecký, pozdější mistr s Vítkovicemi či kouč české jednadvacítky. „Časem jsem to pochopil, Jirka měl naprostou pravdu.“
Svojí filozofií Rubáš nakazil i Baník, s kterým poprvé v historii vyhrál ligu. A teď pozor: ostravský tým v Poháru mistrů evropských zemí i bez několika klíčových hráčů porazil Bayern 2:1, to se psal rok 1976. „Baník hrál výborně,“ poklonil se sám Franz Beckenbauer, lídr tehdejšího Bayernu. Škoda pětigólového výprasku Baníku v odvetě…
S mnichovským fotbalovým obrem se Rubáš potkal už předtím v Plzni: slavná parta kolem Beckenbauera, Maiera či Hoenesse měla v jednasedmdesátém co dělat, aby škodovku ve Štruncových sadech porazila aspoň 1:0.
„Jako trenér se vlastně pořád s někým perete. Především s hráči – nutíte je k určitému tréninku, dodržování životosprávy, vyžadujete od nich tohle a támhleto. Taky se perete s výborem, s fanoušky. Někdy i sám se sebou…“ vykládal Rubáš o svém řemesle.
Patřil ke šťastným povahám, všechny fotbalové souboje vyhrál. Krátce po šedesátce se ještě na chvíli vrátil ke svým Bohemians, bylo to po titulové sezoně ve třiaosmdesátém. V Ďolíčku vystřídal Tomáše Pospíchala, jenž musel na operaci se srdcem.
„Jirka byl pro začínajícího trenéra, jako jsem byl tenkrát já, skvělý vzor a učitel. Dost jsem si od něj vzal třeba ve vztahu k hráčům a komunikaci, každého bral jako sobě rovného. Tým mu to vracel, všichni šli za ním,“ vzpomíná tehdejší Rubášův asistent Kopecký. „Výrazně mladší hráči mu bokem napůl vážně říkali táto, byl výrazně starší než oni. Když se za pár měsíců vrátil k týmu Pospíchal, klukům se to moc nelíbilo, protože si stihli Jirku zamilovat.“
S trénováním skončil až v pětašedesáti, jeho poslední štací byly Teplice. Zemřel v květnu 2005 – ironií osudu v době, kdy se těžce zkoušení Bohemians začali znovu nadechovat. Bylo mu třiaosmdesát.
„Nikdy se nechoval jako zaslepený autokrat, nechal si poradit i od mladších. Každému naslouchal a v kabině musela být pohoda a klid na přípravu,“ vybavuje si Kopecký. „Rád na Jirku vzpomínám.“
A nejen on.
|
Narozen: 5. února 1922 v Rokycanech |
