25. listopadu 2023 • 12:00

Bude to bestseller! Šmicer s Vízkem o knize, golfu, hádkách i těžké kapitole

Vstoupit do diskuse
11
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
Liverpool jsem chtěl pro Slavii, ale Sparta má šanci. Fandit budu...
Šéfové Slavie a Sparty ve Sportu. Podívejte se, jak prožívali los Evropské ligy
VŠECHNA VIDEA ZDE

V útulné vilce v Dolních Chabrech vládne pohoda. Tchán Ladislav Vízek dorazil na plánovaný rozhovor k zeťákovi Vladimíru Šmicerovi s čerstvou bábovkou. Pán domu mu dává hned po pozdravu nahlédnout do autobiografie Můj druhý život. „Hezká, má krásný pevný desky. Moje knížky ještě měly obal z papíru,“ prohodí Vízek spiklenecky, než se usadí na židli vedle autora knižní novinky.



Vláďo, co mají čtenáři očekávat?
Šmicer: „Lidi znají moji fotbalovou kariéru, ale je to už čtrnáct let, co jsem ji ukončil. A v téhle knížce se můžou dozvědět, co všechno jsem pak dělal. Sportovci po kariéře opravdu začínají nový život a to jsem se snažil popsat.“

Láďo, jste zvědavý, co v knize bude o vás?
Vízek: „Šmícův první, sportovní, život známe. Na ten druhý jsem strašně zvědavý, protože si zkontroluju, jestli to, co tam píše, je pravda. Ale mám se na co těšit, protože oba jeho životy byly veselý a produktivní. Proto si dovolím říct, že tahle knížka by mohla být bestseller.“

To zní dobře.
Šmicer: „Uvidíme. Snažil jsem se tam dostat úplně všechno od doby, co jsem skončil ve Slavii. Šel jsem hned jako manažer k nároďáku, pak jsem byl asistentem trenéra ve Slavii. Chvíli jsem nedělal nic. Potom je tam o mém podnikání. A nakonec i těžké téma o fotbalové politice. Když jsme to psali, překvapilo mě, jak jsem si najednou vybavil řadu věcí. Doufám, že je tam co nejvíc pravdy.“ (směje se)

Pánové, jaké teď máte mezi sebou skóre na knížky?
Vízek: „Já jsem vydal dvě a z obou mám radost. Kolikátou má Šmíca, to vůbec nevím. Vím jen, že tohle není první.“

Šmicer: „Je čtvrtá. První jsem psal, už když jsem hrál v Lensu. Nebyla to žádná velká bible, ale byla skvělá.“

Vízek: „Takže 4:2 pro něj. Vypadá to, že skóre už bude konečné.“

Šmicer: „Jestli to bude, jak jsi říkal, bestseller, tak kdo ví?“

Vízek: „Kdyby vydal pátou a měla být úspěšná, musel by vydat něco jako Řepka – že by byla z vězení. Ta bude podle mě taky bestseller, protože vězeňské prostředí to evokuje.“

Šmicer: „To radši skončíme u těch čtyř (usmívá se), než abych musel psát za každou cenu pátou. Já jsem ani nečekal, že budu psát čtvrtou. Myslel jsem, že tři a konec. Ale chodil jsem do pořadu Ligový insider a ty jsi, Štěpáne, nadhodil, jestli nedáme dohromady, co jsem zažil od konce kariéry. A tak jsme to dali dohromady. Nakonec jsem rád. Uložil jsem si do knížky všechny své vzpomínky a už nebudu muset za pár let přemýšlet, jak to tenkrát bylo. Jen si ji přečtu a budu vědět, co se v mém životě odehrálo.“

Vízek: „Já už moc knížky nečtu, ale tuhle přelousknu.“

Na jakou kapitolu se nejvíc těšíte?
Vízek: „Nejdřív si samozřejmě přečtu ohlasy na mě. Protože přece jen musí být trošičku rozumnější v názorech, když jde tahle knížka do světa. Těším se na pasáže, jak se vypořádal s přechodem fotbalisty do občanského života. Vím, jak začal hrát jiné sporty. Fotbalu už by tam být tolik nemělo.“

Pamatujete si na okamžik, kdy vám Vláďa řekl, že končí s kariérou profesionálního hráče?
Vízek: „Pamatuju si to přesně. Byl to takový smutný odchod. Myslím, že od Karla Jarolíma to nebylo košer. Takže rozloučení měl skoro smutný. Ale on si to tak nebere, je strašně pozitivní a už o tom neví. Byl jsem na jeho benefici, kterou udělal. Ta byla fantastická! Ještě malej Jirka na ní dal gól. Seděl jsem na tribuně a byl to vlastně poslední zápas, kdy jsem byl na fotbale na cizím stadionu.“

Karel Jarolím je jednou z postav, kterou, Vláďo, popisujete v knížce. Můžete dát k dobru jako ochutnávku jednu historku s ním?
Šmicer: „S Karlem jich bylo hodně. On se nezdál, někdy vypadal jako mručoun, ale on je i opravdu vtipný. Když se dařilo, byla zábava s ním trénovat a být v kabině. Když to nešlo, naopak to moc velká zábava nebyla. To zase člověk věděl, že je něco špatně.“

A ta historka?
Šmicer: „Když jsem začínal ve Slavii a jako mladý kluk z béčka jsem šel občas trénovat s áčkem. Karel se tenkrát vrátil z Francie. Modlil jsem se, abych s ním na tréninku nebyl v jednom týmu, protože když mladý něco zkazili, vždycky je seřval. Jednou jsme ale spolu hráli. Dal jsem mu přihrávku na pravou nohu, jemu balon pod ní podjel, on se na mě podíval a zakřičel: Šmíco, víš, jakou já hraju nohou? Já: Vím, levou. On: Tak proč mi to dáváš na pravou?! Já: Nevěděl jsem, že ti to pokaždé musím dát na levou? On: Jo, a dělej, vracej se!“

Vízek: „U Karla jste nevěděli, co je vtip a co je vážný. Tam je tenká hranice. Podle mě je strašně složitej člověk. Museli byste s ním být dýl v kontaktu, abyste mu rozuměli. U nás v Dukle Praha byl rok na vojně a nevěděli jsme, co je zač. Byl tak tajemnej. A dodneška ho vlastně moc neznám.“

Šmícer: „Vždycky využíval pozice moci, kterou trenér má. Rád šířil strach, že jsi nevěděl, na čem jsi, a byl jsi pořád na špičkách. Když něco řekl vážně, ale myslel to ze srandy, hned jsi nepochopil, že to je sranda. Využíval toho, že si všichni mysleli, že to není sranda. Až když se potom usmál, zjistili jsme, že to byla sranda. Kolikrát jsem si naopak myslel, že to nemyslí vážně, ale on to myslel vážně. Pak už jsem se z toho poučil.“

Vízek: „Pozor, já mu na vojně velel. To byl jediný rok, kdy jsem byl nad ním. Protože já jsem byl už důstojník a on obyčejný vojín. To bylo jediný, kdy jsem byl nad ním a nebál jsem se ho.“

Dal na mazáky?
Vízek: „Mazáci nemazáci, my jsme měli vojnu v Dukle úplně jinou. U nás to bylo o fotbale. Ale Karel tam byl jako záklaďák a my už jsme měli na rameni nějaké hvězdičky. Takže z tohohle pohledu byl pode mnou. Ale nikdy jsme mu to nedali sežrat. On u nás brzy skončil.“

Poskytl jste zeťákovi nějaké rady, když přecházel z pozice hráče do jiného života? Vy už jste měl obtížný přechod za sebou.
Vízek: „On měl vzor v rodině. Sledoval můj přechod, takže věděl, že by mě měl poslechnout. Ne, on je hravý a pro něj to nebyl velký problém. Každý smutní za fotbalovou kariérou. Každý! Když někdo řekne, že ne, lže. Když opustíte fotbal, je vám kolem třiceti, v novinách píšou, že už jste veterán. Ale on má mladý srdce, je hodně hravej, v tom jsem já to samý. Takže u něj budeme mluvit o soumraku až při páté, šesté knížce.“

Šmicer: „Když jsem začal chodit s Pavčou, Vizour ještě jezdil hrát do rakouského Gmündu. Potom začal hrát za Černolice. Já jsem byl ve Slavii a občas jsme se na něj jezdili dívat. Jinak tenkrát byla Kozlovna (Vízkova hospoda) v rozkvětu, večer tam byly kartičky, občas tam dodávali plátýnko. Já jsem to nikdy moc nehrál, ale tenkrát byla poslední hra, všichni začali nasazovat všechno a pobízeli mě: Dej si taky! Bránil jsem se, ale pak jsem si řekl: Tak si dám. A vsadil jsem dvě kila na žaludskýho spodka.“

Vízek: „Dodneška si to pamatuju - spodek žaludskej.“

Šmicer: „Tak jsem to tam prdnul a on fakt přišel. Takže poslední trefa, ranec a dodneška se v Kozlovně neříká, že se to dává na žaludskýho spodka, ale na Šmícu.“

Vizour: „Má přezdívku.“ (směje se)

Kozlovna vám tedy oběma pomohla k přesunu na druhý břeh.
Vízek: „Myslím, že jo.“

Šmicer: „Takhle mě vychovával a dával příklad. Hrál kulečník, viď? Ten já jsem teda nehrál.“

Vízek: „Když to srovnám, on je daleko zodpovědnější, daleko vážnější v různých věcech. I když já taky dokážu bejt vážnej, ale dělám to s vtipem.“

Promítlo se vzájemné hecování i do knížky? Nebo jste, Vláďo, bral na tchána ohledy?
Šmicer: „O hecování ani moc nepíšu, ty historky jsou známé. Jak jsem vyhrál Pavču ve slalomu a podobně. Ale je pravda, že vždycky, když něco hrajeme proti sobě, nějaká sázka tam je. Golf, tenis, pokaždé je něco ve hře. Třeba oběd.“

Vízek: „Dříve jsem byl jakoby lepší. Ale s přibývajícím časem, já to hodím na stáří, mě předběhl v golfu, v ping-pongu, ve fotbale, v tenise. Vždycky jsem držel všechny privilegia, teď už ne, což mně docela vadí.“

Šmicer: „Čas hrál pro mě. Věděl jsem, že to jednou přijde. Bylo jen otázkou kdy.“

Jak to vypadalo na kurtu, když Šmicer porazil Vízka?
Šmicer: „V singlu se to nikdy nestalo, my jsme ho nehráli.“

Vízek: „A už se to ani nestane. Možná jsme si zahráli pár gamů, ale zjistil, že to je zbytečný. Protože bych prohrál. Co se týče fyzičky, hrát proti mně nemohl.“

Šmicer: „To nešlo. Ale já jsem tenis nikdy moc nehrával.“

Vízek: „On je bez bekhendu, má jenom forhend. Já jsem obouruč, v tenisu jsem byl daleko jinde než Vláďa. Ale bohužel teď hraje fyzično větší roli než talent, takže už o tom moc nemluvím.“

Šmicer: „Oni jsou legendární dvojka s Ivanem Haškem. Vždycky soupeře poráželi. Já jsem hrál pokaždé s někým jiným a vždycky nás porazili. Až jsem jednou potkal v baru Lukáše Dlouhého, on byl tenkrát asi čtvrtý na světě v deblu. Říkám mu: Luky, potřeboval bych píchnout a porazit Vizoura s Hášou. On na to: Kdykoli je budeš potřebovat porazit, zavolej. No, a jednou jsem se probudil a měl jsem ve čtyři ráno na telefonu textovku: Zítra buď ve dvanáct hodin na Štvanici, já s tebou proti Hášovi s Vizourem a set tisíc euro. Hned jsem mu odepsal: Platí!“

Česká dvojka z Liverpoolu a Jurgen Klopp
Česká dvojka z Liverpoolu a Jurgen Klopp

A vyhráli jste?
Šmicer: „Přijedu tam, jdeme na kurty. A oni byli ještě trošku v náladě. Potkali se v jednom nejmenovaném pražském baru a právě ve čtyři ráno se tam domluvili. Jenže když vystřízlivěli, bylo z tisíce euro tisíc korun. Říkám Lukášovi: Moc to nehraju, nejsem moc dobrej, oni mě vždycky ve čtyřhře porazí. Podíval se na mě a povídá: Si děláš srandu, já si to vyhraju sám. Já jen: Tak jo, tak jo, stoupnu si na síť a nechám tě hrát. Vyhráli jsme asi 6:1, 6:2.“

Vízek: „On byl tehdy ve finále čtyřhry na US Open. My jsme nevěděli, že je tak dobrej. A najednou slyším větu: Dej servis a uteč z kurtu. A když jsme viděli, co proti nám on dělal… To bylo něco neuvěřitelnýho. Já jsem mu snad ani nedal těch tisíc korun. To byl podvod.“

Šmicer: „Já jsem neutíkal z kurtu, stál jsem na síti.“

Vízek: „Ale co jsem viděl, to byl zážitek.“

Šmicer: „K takovýmhle sázkám prostě dojde, hlavně po třetím, čtvrtém pivu. To jsou pak sázky výživný. Teď se hodně sázíme v golfu. Máme tam skupinu asi deseti vyrovnaných lidí.“

Jaký máte v golfu hendikep?
Vízek: „Já řeknu, jaký jsem měl – jedenáct. Teď mám kolem patnácti, šestnácti, což je velmi dobrý. Ale prostě to stáří… Chci dát ránu a je to přede mnou.“

Šmicer: „Měl by chodit už v červenejch, tam chodí holky.“

Vízek: „Oni mě tam už posílají, starce.“

Šmicer: „S tou jeho délkou by si líp zahrál a víc by ho to bavilo. Takhle on odpálí a má přes dvě stě metrů na green. A to tam nedostřelí.“

Vízek: „Nedokážu v regulaci být na greenu, protože je to daleko. Jsou ale takový chvilky, kdy se to zblázní.“

Šmicer: „Já mám hendikep šest.“

Vízek: „On je singl hendikep. Tam je to jasný.“

Šmicer: „Nechci to rvát. Kdybych byl ještě lepší, už se mnou nechtějí hrát vůbec. Už takhle mám kolikrát problémy. Říkají: Nějak to rozdělíme, ty jsi oproti nám odskočenej, a posílají mě jinam.“

S jakými slavnými spoluhráči jste si zahrál golf?
Šmicer: „Těch bylo hodně. S Luísem Figem jsem si zahrál ve Vegas. On hrál s Ronaldem de Boerem a já s Patrikem (Bergerem). Ani nevím, jak to dopadlo. Ale asi jsme vyhráli, s Patrikem jsme měli lepší hendikepy. No a jednou jsme byli s Pavčou na prodlouženém víkendu v Amsterdamu. Ona říkala, že si v neděli něco půjde koupit. Mně se nechtělo lítat po krámech, tak jsem si řekl, že zkusím zavolat právě De Boerovi, jestli tam není, že bychom si zahráli. V pátek navečer mu volám: Hele, nepůjdeme si tady v neděli zahrát? Paní půjde s holkou něco kupovat, mně se nechce, nedáme si golf? On povídá: Já tady nejsem, ale zavolej Markovi, ten by mohl jít. Já na to: Jakýmu Markovi? On: Van Bastenovi. Já říkám: Ty kráso, Marco van Bastenovi? Já ho neznám, to bude blbý. On: Ne, já mu napíšu, zavolej mu. Nevolal jsem mu, ale napsal jsem mu zprávu, jestli si nechce zahrát. On odepsal, že se v sobotu večer vrací z Itálie, ale že v neděli by šel. Že udělá partu a vyrazíme. Potom mi ještě psal, když se vrátil ve dvě ráno, že to platí. Tak jsme si na domácím hřišti Van Bastena zahráli golf dva na dva.“

Slušné.
Šmicer: „Nebo jsme ve Vegas hráli turnaj hráčů Premier League proti zbytku světa. Ševčenko, Schmeichel a spol. Taky to bylo moc hezký. Samozřejmě jsem se potkal i s golfisty. Ale lepší je hrát s fotbalisty, golfisti už jsou moc odskočený.“

Vízek: „Moje největší jména, s kterými jsem hrál golf? Panenka, Siegl, Hašek, čistě jenom domácí hrouda. Venku jsem nikde golf nehrál. (směje se) Ale fotbal ano. Hrál jsem přímý zápas s Maradonou, Pelého jsme potkali v Brazílii. Sice nehrál, ale dával nám podepsané fotky. Chtěl jsem ještě potkat naživo Messiho, protože je to můj obrovský oblíbenec. Ne učitel, poněvadž se učil kličky on ode mě, a ne já.“

Šmicer: „Já jsem Messiho taky na hřišti nepotkal. Když jsme s Liverpoolem hráli s Barcelonou, on tam teprve začínal. Když vidím, co na hřišti předvádí, tak je to možná dobře. (směje se) Ale hrál jsem proti oběma Ronaldům, Cristianovi i tomu brazilskému.“

Vízek: „Proti Haalandovi a Mbappému už si to asi taky nestřihneme.“

Vláďo, s kým se nejvíc kamarádíte ze společnosti hvězdných fotbalistů?
Šmicer: „Asi s Figem, protože se hodně potkáváme na akcích UEFA. Když jsme tu v roce 2010 měli Champions Trophy Tour, tedy pohár pro Ligu mistrů, on byl ambasadorem UEFA a já byl ambasadorem téhle akce za Českou republiku. Strávili jsme spolu dva dny a během nich jsme se blíž seznámili. Předtím jsme se znali jen ze hřiště. Měl tu i manažera, já jsem jim ukázal Prahu. A od té doby, když Luís třeba jede na exhibiční zápas, mi ten manažer napíše, jestli můžu, nebo ne. Ale nablízko z kluků, s kterými jsem nehrál, jsem i s Andrejem Ševčenkem.“

Figo je taky veselý? Na první pohled tak nevypadá.
Šmicer: „Vypadá nepřístupně, ale je veselej. Na akci v Praze jsem viděl, jak je jeho program nalajnovaný na minuty. My třeba mávneme rukou a řekneme: Jo, ještě jeden podpis nebo rozhovor, není problém. On vůbec. Právě i kvůli tomu má manažera, který říká ne. On sám to nemusí médiím, fanouškům, komukoli říkat. Něco je domluvené, on to udělá a jde. Ale v soukromí je Luís pro každou srandu. Určitě není ten, kdo by chodil mezi prvními spát.“

Do Dolních Chaber by tedy zapadl.
Šmicer: „Jo, tady by se mu líbilo. V roce 2025 budeme na Chabrech slavit sto let od založení klubu, tak nevím, jestli sem přijede. Asi ne. Ale možná by stálo za to dát dohromady nějaký podobný tým a zahrát si proti chaberské staré gardě.“

Je na místě připomenout, že v Dolních Chabrech visí dresy Pelého, Maradony, Vízka…
Vízek: „Jsem v dobrý společnosti.“

Šmicer: „Je tam i dres Petra Hronka, protože hraje ligu a pochází z Chaber. Je tam Patrik Berger, Zinedine Zidane. Já tam taky jsem, ale nemám vidět jmenovku, jen číslo, takže tam vlastně ani nejsem. A máme tam čtyři historické chaberské dresy.“

Vízek: „Je to hezký. Chabry by si toho měly považovat, když tam mají taková jména jako Pelé, Maradona, Vízek.“

Šmicer: „Je to síň slávy.“

Vízek: „Ano, já jsem za Chabry hrál až do krajského přeboru, pak jsem s nima jednou žuchnul a šel jsem radši do Černolic, do krajského přeboru.“

Jak jste nesl to, že vás Ivan Hašek nebo Vláďa nepustili do středu zálohy a musel jste hrát beka?
Vízek: „Já už tam šel dobrovolně. Z jedné strany jsem měl zábradlí a z druhé jsem byl domluvený se stoperem, aby na mě dohlížel, protože jsem si chtěl zaútočit.“

Šmicer: „Nemáš fleka, hraješ beka.“

Vízek: „Hrál jsem dlouho. Bylo mi přes padesát a ještě jsem válel I. A třídu. Pohyb v šestnáctce jsem už neměl a levého beka jsem si zkušenostmi odehrál. A strašně mě to bavilo.“

Šmicer: „Pravého jsi hrál, Daniho Alvese.“

Vízek: „Když vidím, jak je teď fotbal na bekách postavený, pomaličku jsem skončil i tam.“

Ale styl útočných krajních obránců jste předznamenal.
Vízek: „Ano. Ale já jsem prošel všechny posty, hrál jsem chvilku i stopera. Měl jsem přehled a ten zadek mě ke konci bavil. Znal jsem útočný fígle, což byla výhoda. Souhlasím, že záložník i v lize lehce odkope zadáka. Ale zadák neodkope předáka.“

Kromě hraní jste postupně přešel také do role fotbalového glosátora. A to ještě v době zeťákovy kariéry. Vláďo, musel jste spoluhráčům někdy vysvětlovat Vízkovu kritiku?
Šmicer: „Ne jednou. Vizour věci říká kolikrát dost otevřeně. Lidi si nás logicky spojují a myslí si, že co řekne Vizour, je i můj názor. A když jsem byl v partě s klukama, nebo potom, když jsem dělal na svazu, a vyšel od něj nějaký peprný článek, slyšel jsem: Uklidni si doma tchána.“

Kdy to bylo nejhustší?
Vízek: „Ono je to každou chvilku.“

Šmicer: „Ono je toho tolik, že už si to ani nepamatuju.“

Když jste byl manažerem reprezentace, tak se asi něco našlo.
Šmicer: „Ale jo. Já mu vždycky říkám: Říkej si, co si myslíš ty. Nejhorší je, když řekne: Šmíca říkal, že to je takhle. Nebo Háša (Ivan Hašek) říkal… To mu vyčítáme. Máme takovou partičku, že spolu hrajeme hokej. A po hokeji si někam sedneš a u piva si povídáš o fotbale, o zápasech. A on to pak používá ve svých článcích.“

Vízek: „Aby to mělo váhu.“

Šmicer: „No jo.“

Vízek: „A musím říct, že mě to baví. Protože jsem do toho nakoukl a vcítil jsem se do role novináře. Kluci, nemáme to lehký. My koukáme na všechno poměrně kriticky. Přitom já nechci bejt kritickej, já bych tak rád všechno chválil, jenže ono to někdy nejde. Když jsme ve čtvrtfinále EURO, říkám: Jo, to mužstvo je fajnový. Ale copak v našem fotbale momentálně můžete něco chválit? Předseda si podává ve vězení kliku s místopředsedou. Vždyť to přece není normální. Náš fotbal je nemocnej. Před deseti lety jsem řekl: A teď nás čeká doba temna. My jsme v ní byli a ještě z ní venku moc nejsme. Furt to tak cítím. Pozor, konzultuju to s celebritami Mírou Beránkem, Ivanem Haškem, Honzou Kollerů, to jsou fundovaný lidi a souhlasí se mnou. Ale už nedělám, že bych napsal, že něco říkali. Opřu se o ten názor, ale nikomu to neřeknu a čelím tomu jenom já. Kluci by to do novin neřekli, ale přesně to chtějí říct. A pak se smějou a říkají: My jsme věděli, že za to dostaneš céres. My to říct nemůžeme, protože jsme na svazu a tamhle, ale já jsem hostinský z Kozlovny a říct to můžu.“

Šmicer: „Mně někdy připadá, že to před ním říkají naschvál, aby to právě řekl.“

Vízek: „Pamatuju si, jak za mnou přišel Pepa Pešice a povídá: Řekni do novin tohle a tohle, já to nemůžu udělat. No tak to řeknu, protože je to pravda, je to chytrý a hodím to na sebe. A když to je pravda, přece se za to nemusím stydět.“

Šmicer: „Nejtěžší to bylo, když jsem byl s Míšou Bílkem u nároďáku. Protože když něco říkal proti Míšovi, tak to bylo blbý. Tlak na nás byl a já jsem samozřejmě musel stát po boku Michala a snažit se ho i trochu chránit. Aby všechno neodnášel jen on. Byli jsme v tom všichni. A když do toho ještě Vizour něco napsal, Míša se ptal: Tak co ten tvůj tchán, na čí je straně? Na druhou stranu, když jsme nehráli dobře, bylo jasné, že kritika přijde.“

Vízek: „Ale já se snažím, abych to nesjížděl úplně tvrdě. Někteří mí kolegové jsou horší. Mě baví to dát trošku do legrace, ale ona to legrace někdy není. Já každý den čtu. Sport mám přečtený od první do poslední stránky. Nevyjdu z domova, abych nebyl zásobený novinkami. Čtu i ty malé zprávičky, které kluci nečtou. Když přijdu před hokejem do kabiny v Říčanech, hlásím: Hoši, probereme tohle a tohle. Sedí tam taky výborný glosátoři, kteří chodí do televizí. Dneska je pro nás, kritiky, živná půda. Podívejte se, jaké máme problémy ve fotbale. Neměli bychom je mít, ale vždycky to tak nějak sklouzne, že si to prostě dělají sami. Už jsem byl dvakrát žalovaný. Od pana Berbra, ten to odvolal v žaláři. A od pana Pešíra, kde jsem nešikovně použil rady od Petra Rady. Musím si dávat pozor a už jsem šikovnější. Vím, co můžu a co ne.“

Vláďo, vy už tchánovi také fušujete do řemesla, protože komentujete tuzemské ligové dění. Jaké to je?
Šmicer: „Mě baví sledovat naši ligu. Žiju tady, jsem slávista a Slavia se vrátila v posledních letech na vrchol. Sleduju samozřejmě i Spartu, Plzeň a další týmy, abych byl v obraze a mohl se k tomu vyjadřovat. Hlavně chci být objektivní. Věřím, že spousta lidí cítí, že i snad jsem. Spíš u slávistů to mám kolikrát těžší, protože objektivitu v jejím případě víc uznají soupeři. Slávisté mi říkají, že mám být loajálnější. Já jim odpovídám: Kluci, když řeknu na jednu stranu, jak to vidím, musím to říct i na naši stranu. Baví mě to, fotbal je pořád můj život a je to jediná věc, kterou jsem uměl dobře. Neříkám lidem, co je nebo není pravda, jen jim dávám svůj pohled. Proto někdy nechápu agresivitu lidí s jiným názorem.“

Vízek: „Já si opravdu myslím, že ten můj pohled na to, co se děje na hřišti, je jedinej správnej. Dospěl jsem až do takového stadia, že mám fotbal v malíčku. Hrál jsem ho, i před velkými tribunami. Co se týče hřiště, nenapíšu fakt nikdy nic špatně. Kolikrát někam přijedu, a někdo mi říká: Pane Vízku, ale tamto už jste přepískl. Hned si to s ním vysvětlím. Když už něco vypustím do novin, mám na 99,9 procent pravdu. Na tohle jsem ješitnej a hodně si za tím stojím. Když řeknu, že Krejčí je u mě blázen, protože je na hřišti v každém hloučku, neznamená to, že ho neuznávám jako fotbalistu. Ale od sparťanů to dostávám.“

Šmicer: „Já taky v téhle knížce říkám řadu věcí na lidi, které jsem potkal ve svém druhém životě po kariéře. Někdo s tím bude souhlasit, někdo ne, ale prostě takhle ty lidi vidím já.“

Vízek: „Furt přemýšlím o tom druhém životě. První život je do třiceti, druhý do šedesáti, já bych už měl napsat knížku o třetím životě. Ta by byla smutná. Od šedesáti už tam je hranice, kdy jako…“

Začíná univerzita třetího věku.
Vízek: „Ale už smutná. Do šedesáti to ještě jde, ale jak se vás dotkne šestka… Ještě ji tady nikdo na zádech nemáte, že ne?“

Ne, i když to možná není vidět.
Vízek: „Já už ji na zádech mám a horem pádem se blížím k sedmičce. A to je třetí život.“

Vláďova knížka o druhém životě vznikla u příležitosti padesátých narozenin. Řekl byste do něj, že je padesátník?
Vízek: „Právě že on je ještě šťavnatej. Když mi bylo padesát, to bylo zlatý! Od šedesáti je to horší.“

Hádáte se spolu o fotbale?
Šmicer: „Argumentujeme. Ale s ním je těžký argumentovat, protože má vždycky pravdu. Tak jak se s ním máš hádat? To je těch 99,9 procent pravdy.“

Vízek: „Někdy jako by svolím. Ale v jasných věcech se shodneme. A že bychom se hádali do krve? To by musel být ode mě omyl, a ten moc nepřijde.“

Kdo je lepší komentátor? I když vaše komentáře v deníku Sport mají odlišnou četnost. Jeden glosujete každý týden, druhý jednou za tři neděle.
Šmicer: „Když dostává třikrát tolik prostoru v deníku Sport, tak asi on je lepší.“ (usmívá se)

Vízek: „On to napíše den přede mnou a já to pak trošku použiju a rozkošatím.“

A uvedete na pravou míru.
Vízek: „Ne, on má dobrý názor na fotbal. Ale já tomu dám trošku omáčku, že je to čitelnější. Od něj je to takový ne nudný, je to věcný, takový, jako to má bejt. Ale já tomu dám ještě trošku radosti. Aby to právě bylo čitelnější. Pak přijedu na Moravu, přiběhne ke mně chlapík a křičí: Pane Vízek, vy jste jedinej, co napíše pravdu! Říkám Hášovi, který jde se mnou: Hášo, slyšíš to? Potom přijde druhý, třetí, čtvrtý: My vás rádi čteme! A já říkám: Hášo, proč ty mi nadáváš? To je taková moje satisfakce.“

Vláďo, na závěr: která kapitola byla pro vás nejtěžší a naopak nejlehčí?
Šmicer: „Lehce šly určitě koníčky, vzpomínání na starou gardu Liverpoolu a na zájezdy ven na exhibice. A nejtěžší byla kapitola o fotbalové politice a o tom, když jsem končil v roce 2013 v roli reprezentačního manažera poté, co jsme nepostoupili na mistrovství světa. To bylo smutné období, na které se nevzpomíná v pohodě. Ale nejtěžší to bylo o politice. Vyjadřuju se k určitým věcem, které byly v českém fotbale na hraně a které se ještě nevyřešily. Náš fotbal pořád není tam, kde by měl být. Věřím, že se hnul po volbách správným směrem, ale mělo by to jít rychleji. Měli bychom být na sebe víc nároční. Víc uplatňovat vizi, kterou máme mít. Zatím necítím, že máme jasnou lajnu a způsob, jak jí dosáhneme. Zvedla se liga, což je skvělé. Lidi začali chodit na stadiony, to je fantastická reklama. Máme nové stadiony v Hradci Králové, v Pardubicích. V tomhle se náš fotbal zlepšil, ale chybí mi daleko větší drajv pro základnu. Chybí mi infrastruktura a lepší výchova talentů. Vychováváme jich málo.“

Vízek: „Chtěl bych se dožít toho, abychom měli veselého, fajnového prezidenta fotbalového svazu. Mně Vláďa ve všech atributech sedí – je veselej, známej, má dobrou vizi, umí řeči, ve světě ho znají, byl na Infantinových (prezident FIFA) narozeninách. Pak jsem pochopil, že do voleb šel předčasně. To bylo ještě brzo. Ale chtěl bych se dožít, aby takový člověk byl jednou na špičce fotbalu. Ne na to příští období, ale na to přespříští, by byl pro mě ideální typ. Pak umřu s klidným svědomím, že máme výborného prezidenta svazu. On se na to vážně hodí po všech stránkách.“

Vláďo, takže výzva.
Vízek: „Máš deset let čas.“

Šmicer: „Fotbal je můj život. Dělám ho v Chabrech a určitě u něj zůstanu. Zatím si to fotbal vybral takhle. Možná jsem na tu funkci ještě nedozrál, takže dejme tomu čas.“

Ladislav Vízek

  • Věk: 68 let (22. ledna 1955 v Chlumci nad Cidlinou)
  • Profese: bývalý útočník, majitel restaurace, komentátor
  • Kariéra: Dukla Praha (1975-85), Le Havre (1986-88)
  • Reprezentační bilance: 55 zápasů/13 gólů
  • Ligová bilance: 310 zápasů/115 gólů
  • Největší úspěchy: zlato OH (1980), bronz EURO (1980), účast na MS (1982), semifinále PVP (1986), čtvrtfinále Poháru UEFA (1979), 3x mistr Československa (1977, 1979, 1982), 2x Fotbalista roku (1983, 1985), člen Klubu ligových kanonýrů (126)

Vladimír Šmicer

  • Věk: 50 let (24. května 1973 v Děčíně)
  • Profese: bývalý ofenzivní záložník, manažer reprezentace, asistent trenéra, předseda fotbalového klubu
  • Kariéra: Slavia (1992-96), Lens (1996-99), Liverpool (1999-2005), Bordeaux (2005-07), Slavia (2007-09)
  • Reprezentační bilance: 81 zápasů/27 gólů
  • Ligová bilance: 105 zápasů/31 gólů
  • Největší úspěchy: finále EURO (1996), semifinále EURO (2004), vítěz Ligy mistrů (2005), Poháru UEFA (2001), FA Cupu (2001), 2x Ligového poháru (2001 a 2003, vše s Liverpoolem), vítěz Ligue 1 (1998) a Ligového poháru (1999, obojí s Lens), vítěz Ligového poháru (2007, s Bordeaux), 3x vítěz české ligy (1996, 2008, 2009, se Slavií)

Vstoupit do diskuse
11

EURO 2024 v Německu

Program EURO 2024 Los EURO 2024 Vstupenky na ME ve fotbale Kvalifikace na EURO 2024

Mistrovství Evropy ve fotbale 2024 se koná od 14. června do 14. července v Německu. Turnaje se zúčastní 24 týmů. Česká fotbalová reprezentace se představí ve skupině F proti Portugalsku, Turecku a vítězi baráže C.

Fotbal dnes * Evropská liga * Konferenční liga * Los EURO 2024

Články odjinud


Články odjinud