Nebylo to první setkání – ale stejně má pokaždé punc něčeho mimořádného. Vladimír Šmicer se vydal na skok do Francie a představil se v charitativním zápase proti jedné z největších legend světového fotbalu Zinédinu Zidanovi.
Dějištěm utkání bylo Lens, kde bývalý český reprezentant tři léta působil, a v roce 1998 s ním dokonce získal francouzský titul. Duel organizovala nadace bývalého brankáře Racingu Pascala Olmety Úsměv, naděje na život, jež se věnuje nemocným dětem, a byť to nebylo to nejdůležitější, Šmicer přispěl gólem a asistencí k výhře staré gardy Lens nad Zidanovým výběrem 4:3. „Byl hlavní tváří, tahákem, největší hvězdou. Bylo příjemné se s ním vidět a říct mu čau,“ říká Šmicer.
Už je to dlouhých sedmadvacet let, kdy na sebe ti dva na trávníku narazili poprvé. Stalo se tak v semifinále Poháru UEFA, kdy Šmicer ještě oblékal dres pražské Slavie a Zidane válel za Girondins Bordeaux. „Od té doby jsem proti němu odehrál ještě hodně zápasů, na klubové, ale hlavně reprezentační úrovni,“ připomíná třeba prohru 1:2 na EURO 2000, či naopak vítězství 2:0 v přátelském zápase v roce 2003 v Paříži. A neskončilo to ani uzavřením profesionálních kariér: oba se účastní nejrůznějších exhibic pod záštitou mezinárodních fotbalových organizací.
Tahle však byla přece jen speciální „místem činu“. „Pascal Olmeta se vždy snaží uspořádat zápas ve městě, kde chodí hodně lidí, jeden se konal třeba v Marseille,“ vykládá Šmicer. Výběrem Lens Olmeta rozhodně nešlápl vedle, na Stade Bollaert-Delelis se vměstnalo 26 530 diváků.
„Atmosféra byla skvělá. Tak jako tak by fanoušků přišlo dost, ale řekl bych, že Zidane jich přitáhl takových deset tisíc,“ odhaduje Šmicer účinek přítomnosti úctyhodného jména, které je i pro Francouze vzácné. Hodně času totiž držitel Zlatého míče z roku 1998 tráví v Madridu, kde působil jako hráč i trenér.
Nutno uznat, že v mužstvu, jemuž velel coby kapitán, se to jen hemžilo i dalšími prvotřídními jmény. Na trávník vyběhl trenér francouzské reprezentace Didier Deschamps, Laurent Blanc, Jean-Pierre Papin, autor jednoho z gólů Frédéric Piquionne či Sébastien Frey.
Tým legend doplnili také ragbisté Sébastien Chabal, Fabien Pelous a Olivier Brouzet nebo známí francouzští youtubeři jako Michou. Po boku Šmicera zase nechyběli například Frédéric Dehu a Tony Vairelles. Dvěma góly se blýskl Walid Mesloub.
Se Zidanem jedenaosmdesátinásobný reprezentant krátce poklábosil těsně před utkáním. „Bylo to v tunelu. Pozdravili jsme se, ale že bychom něco extra rozebírali, to ne. Bylo to spíš takové zdvořilostní. Navíc to bylo před zápasem, který chceš vyhrát, takže žádná sranda,“ říká Šmicer.
Nejdříve to vypadalo, že navrch bude mít věhlasný protihráč: Zidane nahrál na gól Piquionnemu a ukazoval i nadále své umění. „Hrál velice dobře, byl ve formě, bylo znát, že asi pořád sportuje. Potvrdil pověst jednoho z nejlepších fotbalistů na světě. I teď výborně ovládá balon, levou, pravou,“ chválí Šmicer.
Jenže ve druhém poločase to byl právě on, kdo nasměroval Lens gólem k triumfu. „Sice byl z penalty, ale dával jsem na 3:1,“ usmívá se. „Kdo jiný by ji měl kopat? V ten moment jsem patřil mezi služebně nejstarší. Mesloub se na mě podíval, jestli si ji chci kopnout, tak jsem řekl: Jasně, jdu na to. A dal jsem. Byl jsem za to rád, protože i v takovém zápase ji chceš proměnit, byl jsem pod tlakem. Penalta se musí dávat!“ směje se Šmicer, který pak ještě svou osobní bilanci obohatil asistencí Mesloubovi na rozhodující branku.
„Dokonce jsem odehrál pětačtyřicet minut. Byl jsem spokojený, že jsem vydržel. Moc jsem se nepřipravoval, říkal jsem si: Buď vydržím pět minut, nebo tak dlouho, jak budou potřebovat. A dopadlo to dobře,“ libuje si.
Po zápase Zidane pózoval při focení a pak se ztratil Šmicerovi z dohledu. To vítězný tým se nerozutekl, jak to prý bývá jindy. Hráči z party, která získala titul v roce 1998, si měli co říct. „Bylo to moc fajn, kecali jsme asi do dvou tří do rána,“ říká Šmicer.
Úsměvů (nejen) pro dobrou věc bylo ten večer dost...
