Otevírala se před ním mimořádná možnost. Liverpool mu nabídl, aby se v jeho službách vydal na trenérskou dráhu! Vladimír Šmicer však s díky odmítl. Okolnosti a důvody svého NE popisuje v nové knize ŠMICER. Můj druhý život, z níž server iSport.cz přináší další ukázky. Fotbalová legenda pak ale na lavičku přece jen usedla: na jaře 2013 totiž Šmicer vyslyšel kontroverzního bosse Aleše Řebíčka, aby jako asistent pomohl překvapivě angažovanému Nizozemci Alexi Pastoorovi. O něm přitom záložník Mario Lička prohlásil: „Byl to takový džentlmen, který se přišel vyprdět do Česka.“ Šmicer přibližuje, zda to odpovídá realitě, jaké měl Pastoor záliby, jak na týmový autobus před derby zaútočili letenští fanoušci, v jakém marastu klub z Edenu byl a jak se horko těžko zachraňoval. Knihu Šmicer. Můj druhý život si můžete objednat na iKiosek.cz
o Alexi Pastoorovi
Určitě měl zájem na tom, aby se Slavii dařilo, vím, že si strašně přál uspět. Byl pracovitý, vždycky připravený na tréninky, všechno měl nachystané. Chtěl se na lavičce před fanoušky a vůbec celým fotbalovým prostředím dobře prezentovat, aby byl zápas jako svátek. Vždycky si vzal oblek s kravatou, vypadal elegantně. Neřval, nedělal excesy. Takže džentlmen to byl. Tedy ne že by se neuměl rozčílit, i když byl většinou veselý. Vtipné bylo, že pak začal nadávat holandsky, takže mu nikdo nerozuměl. Ani já moc ne, ale chápal jsem, že z něho nic pěkného nepadá.
Jeho tréninky byly srovnatelné s těmi, které jsem zažil u nároďáku za Míši Bílka, v tom z mého pohledu problém rozhodně nebyl. Na klucích nebylo znát, že se na ně netěší. Alex se do nich snažil dostat fotbalovost, holandskou školu, jak se říká. Měl pro ně zajímavá cvičení. Předpokládal u nich ale větší kvalitu. Svěřil se mi, že práci s míčem a technickou dovednost čekal na vyšší úrovni. Vím, že obdivoval náš nároďák za Karla Brücknera, bavili jsme se o slavném zápase s Nizozemskem na EURO 2004, který jsme z 0:2 otočili na 3:2…
o napadení sparťanskými fanoušky
Už cesta na Letnou na derby se pro nás změnila v dost nepříjemný zážitek. Ale trochu jsme si za to mohli sami. Nevzali jsme to Veletržní nahoru, protože tam byla zácpa. „Tudy nepojedeme,“ zaznělo. Tak jsme se vydali oklikou, bokem kolem Národního technického muzea. Najednou jsme zabočili doprava do úzké ulice. A tam…
Ty kráso, na rohu hospoda obklopená sparťany! Bylo jich hodně, celý hrozen. Já jsem seděl vepředu s Alexem za řidičem a teď vidím, jak nás zmerčili a otáčejí se naším směrem. Najednou se rozeběhli a už mi bylo jasné: Průser, blíží se katastrofa… Věděl jsem, že po nás půjdou, a my nemohli odbočit, vycouvat. Seběhlo se to strašně rychle a nečekaně.
o posledním kole sezony 2013/14 a záchraně
Věděli jsme, že jestli nezdoláme ani takhle „vstřícné“ Slovácko, tak potěš pánbůh v posledním kole. V něm jsme jeli do Ostravy. Každému bylo jasné, že tam nesmíme prohrát – a já přitom tušil, že nemáme šanci vůbec nic uhrát. Nic. Vůbec nic. Úplně jsem z kluků cítil, že si nevěří, že jsou totálně v háji, i kdyby ses stavěl na hlavu. Sebevědomí nula, museli jsme se spolehnout na výsledky konkurentů v boji o záchranu Olomouce a Znojma. Předpokládal jsem, že jak dostaneme gól, je po nás, mentálně už nebudeme mít na to skóre otočit.
A přesně tak zápas probíhal. Baník šel do vedení a v pětasedmdesáté minutě přidal druhou trefu. Poslouchali jsme rádio a modlili se, abychom nespadli. Byla to opravdu strašná čtvrthodina na lavičce, protože víš, že to nemáš ve svých rukách. Vždyť já mohl být podepsaný pod sestupem Slavie… To by byla velká černá kaňka na mé kariéře, běželo mi hlavou.
