Hráčskou kariéru měl bohatou, ale během pár dní se z dresu převlékl do saka. Netušil při tom, jaké všechny turbulence ho čekají, skoro doslova... „Přestupu“ do funkce manažera reprezentace na sklonku roku 2009 a působení u ní věnuje Vladimír Šmicer dvě kapitoly své nové knihy ŠMICER. Můj druhý život. Fotbalová legenda rekapituluje všechny peripetie boje o EURO, samotný šampionát i kvalifikaci na MS v Brazílii, popisuje, jaký byl „doopravdy“ trenér Michal Bílek, jak s odstupem času viděl svou roli, jaká byla atmosféra v týmu nebo čím ho zklamal boss Miroslav Pelta. A nechybí samozřejmě ani aféra s roztrhanými obleky při návratu letadlem z baráže v Černé Hoře... Knihu ŠMICER. Můj druhý život si můžete objednat na iKiosek.cz
o Michalu Bílkovi
Z Michala se před novináři stával úplně jiný člověk, než jakého jsme znali. Najednou byl uzavřenější a odpovídal jen na to nejnutnější. Tohle nastavení se odráželo i na jeho mimice, z tváře mu vždycky zmizel úsměv. Ta, kterou ukazoval veřejnosti, byla taková zakaboněná, nepřístupná. Až byl lidem nesympatický, nebo se ho někteří snad jako by báli. Vyčetl jsem to z jejich reakcí. Ve skutečnosti je opravdu jiný.
Věděl jsem to nejen díky tomu, že jsme chodili hrát tenis nebo si šli spolu sednout. U reprezentace jsme byli skoro v denním kontaktu, po telefonu, osobně na Strahově, na „repre“ srazech. Poznal jsem ho jako správného kluka, rychle jsme si k sobě našli cestu. Nikdy jsme spolu neměli žádný problém. Ani ten, že on byl sparťan a já slávista. To bylo naopak vtipné, i když my slávisti jsme na tom zrovna nebyli bůhvíjak. Spíš pro tým si schovával vlastnost, kterou by do něho hodně lidí neřeklo: měl strašně rád humor, hlavně ten situační...
o incidentu před prvním zápasem kvalifikace EURO s Litvou v Olomouci
Před kvalifikací EURO 2012 podepisoval svaz nové smlouvy s partnery a všichni si do ní kvůli událostem z minulosti dávali bod, že jakmile hráči udělají nějaký průser, okamžitě od ní odstoupí. Takže jsem ještě před odjezdem do Olomouce ke všem promluvil: „Nesmí nastat žádné problémy, že vás uvidí někde v hospodě nebo jinde. Musíte mít disciplínu. Jakmile se něco stane, jsme v háji. My i celý svaz.“ Jenže v Olomouci se „něco“ stalo. Byli jsme tam od pátku a v sobotu měli hráči volnější den. Museli jsme řešit pozdní příchody na hotel. Byli jsme úplně vyřízení...“
o roztrhaných oblecích po baráži EURO
Normálně se vepředu v letadle všichni bavíme, jsme plní dojmů. Slavíme postup, padne nějaké to šampíčko, pohoda. Radujeme se, jak jsme to dobře zvládli. „Těšíš se na EURO?“ ptáme se jeden druhého, i když odpověď známe předem. Do příletu zbývá asi půl hodiny. Zničehonic se vynoří jeden z kluků – a začne se na nás sápat. Jako že nám roztrhne košili nebo oblek. Fakt už nevím, kdo to byl, nelžu.
Koukáme, co se děje, a vidíme, že má sám oblek natržený. Jdeme se podívat dozadu a ostatní jsou na tom stejně. Jak tam seděli, pili, oslavovali, zpívali, tak se do toho v obrovské euforii s vervou pustili. Jednomu chybí rukáv, druhý má utrhané knoflíky na košili, další ji už skoro nemá vůbec. To byla scéna...
Vypadali dost divně a já věděl, že je takhle nemůžeme pustit ven z letadla. Panika! Samozřejmě jsme věděli, že tohle je průser. „Ty vole, co s tím teď budeme dělat?!“ povídám. Všichni, i s předsedou Mírou Peltou, jsme řešili, jak to provedeme na letišti. Šrotovalo nám to v hlavách o sto šest. Až jsme se domluvili, že necháme v Praze přímo k letadlu přistavit autobus, kluci do něj nastoupí a odvezeme je na hotel. Přišlo nám to jako nejlepší řešení: nebudou muset nikudy takhle potrhaní procházet, nikdo je neuvidí a nebude z toho žádný humbuk.
Mělo to jen jednu chybu, bohužel dost podstatnou..
