Baroš: Po ME jsem se nechtěl vrátit do Česka. Kdy brečel v autě a co Sparta?

(o triumfu s Liverpoolem v Lize mistrů v roce 2005)

„Když jsem byl mladý, nevěřil jsem, že si zahraju v zahraničí, že budu hrát Ligu mistrů. V Istanbulu bylo osmdesát tisíc lidí, člověk je nervózní, hráli jsme až deset dní po konci anglické ligy a celou dobu o finále přemýšleli. AC Milán měl nejlepší mančaft na světě, persona vedle persony. My jsme byli ve finále outsider. Po prvním poločase jsme prohrávali 0:3, ale fanoušci nám odchod do šatny zpříjemnili, zpívali, že nikdy nepůjdeme sami... Trenér Benítez nám říkal, abychom dali alespoň jeden gól, aby si mohli zařvat. V kabině byl zmatek, vystřídal jednoho hráče a poslal tam dva. Jamie Carragher se ozval, že ve dvanácti hrát nemůžeme... Ve druhém poločase už Milán nebyl tak dominantní. Jerzy Dudek vychytal Ševčenka a zvítězili jsme na penalty. I když dneska by se skoro každá opakovala. Nahoře bylo dané, že to máme vyhrát...“

(o tom, že mohl být hokejistou)

„Z Vigantic jsem odešel do Rožnova pod Radhoštěm a z něj v jedenácti do Baníku. Hrával jsem i hokej, dělali jsme jako děti i další sporty, lyžovali jsme, hráli házenou. Do jedenácti se dal hokej s fotbalem skloubit. Pak už jsme měli v zimě tréninky v halách a musel jsem si vybrat, jestli jít hrát hokej do Vsetína, nebo fotbal do Ostravy. A fotbal jsem hrál víc. Kdybych šel do Vsetína, fušoval bych ti do řemesla.“

Jágr: „Díky bohu, že se tak nestalo.“

(o konci v reprezentaci po EURO 2012)

„Bylo tam víc faktorů. I to, že lidé byli na něco zvyklí, vždyť jsme byli druzí na světě. Nemohli jsme to vydržet nahoře tak dlouho. Táhli to Méďa, Nedvěd, Rosa, Poborský, Koller – neskutečná generace kluků, kteří hráli ve špičkových mančaftech a měli v nich stěžejní roli. Když končili, cítil jsem, že nároďák hraje jinak, já už nedávám tolik gólů, přinášelo to negativní ohlasy vůči celému týmu. Začal do nás šít bulvár, spousta kauz nebyla pravda... Ale částka souhlasí. (směje se) Všechno potom vygradovalo na EURO 2012 v Polsku, to byla moje nejtěžší chvíle ve sportu. Chtěl jsem úplně skončit s fotbalem, říkal jsem si, že to fakt nemám zapotřebí. Nechtěl jsem se ani vracet do Česka. Ale všechno pak vyšumí... Souvisí to taky s věkem, udělal jsem spoustu chyb a dneska vím, co bych udělal jinak. Jenže čas vrátit nejde. Všechno bylo, jak být mělo. S kluky jsem zažil fantastické chvíle a jsem za to vděčný.“

(o nabídce z Letné v roce 2013 )

„Jsou určité věci, které nejdou udělat. S respektem ke Spartě, samozřejmě. Peníze nehrály roli, srdcem mě to táhlo domů, šel jsem tam, kam patřím. Vyrůstal jsem, kde jsem vyrůstal, pocházím z tama, mám tam spoustu kamarádů. Nedokázal bych si představit, že bych se s kariérou rozloučil jinde než v Baníku. A myslím, že by mě sparťanští fanoušci ani nepřijali za svého. Zápasy se Spartou byly těžké a emotivní, s jejími fanoušky jsme se hecovali a nadávali si. Neřekli by pak: Bary, vítej u nás...“

(o existenční krizi v roce 2013)

„Bylo to hodně aktuální. Probíhalo hlasování, jestli město koupí Bazaly. Napoprvé to neprošlo, pak naštěstí někdo zvedl ruku pro. Kluci v té době vůbec nemysleli na fotbal, ale na to, jak zaplatit hypotéku, uživit děti. Pomáhal jsem jim i s těmito věcmi, byli úplně na dně. Manželky jim psaly, jestli přinesou nějaké peníze na jídlo. Bylo to opravdu těžké, spíš charita než sportovní klub.“

(o bodu zlomu v kariéře, nástupu do Liverpooolu v roce 2002)

„Zásadní pro mě bylo, když jsem ve dvaceti odcházel do Anglie. Říkali mi ostravský Maradona, ale ne kvůli mému umění, ale vzhledu... Po třítýdenní dovolené jsem měl osm kil navíc. A pak jsem si osm měsíců nekopl do balonu, přišly chvíle, kdy jsem si říkal, jestli tam mám pokračovat. Na stole byla různá hostování, mohl jsem odejít. Ale já si Anglii vysnil, věděl jsem, že Liverpool nebude nic jednoduchého. V prvním zápase jsem vstřelil dva góly a nastartovalo mi to kariéru. Získal jsem si pozici v Liverpoolu i v reprezentaci. Mohlo se ale taky stát, že bych ty dva góly nedal, další zápas taky ne – a všechno bylo jinak.“

(o konci hráčské kariéry v roce 2020)

„Bylo to strašně těžké. Už jsem věděl, že mě každý předběhne, už to nebylo ono. Z mnoha stran jsem slyšel, že je lepší skončit nahoře, a ne se trápit. Poslední týden v autě jsem na cestě z Vigantic do Ostravy i zpátky brečel, říkal jsem si, že to zkusím odložit o půl roku. Udělal jsem to ale ve správný čas a jsem za to rád. Přišel covid, zavřely se stadiony a já si neuměl představit,  že bych se loučil a mával sedačkám...“