Příběh legendy: Žil pro Slavii, titul získal s Duklou
Největší poválečná legenda pražské Slavie - František Veselý - už své 66. narozeniny neoslaví. Jeho slávistické srdce selhalo v pátek v ranních hodinách.
Přitom ještě před dvěma dny stál na hřišti a těšil diváky na zápase internacionálů v Bílině, donedávna také nastupoval v okresní soutěži za Jíloviště.
Čtěte více:
Zemřel legendární útočník František Veselý »
František Veselý odehrál ve slávistickém dresu nejvíc zápasů v historii klubu - nastoupil do 920 utkání (404 ligových). Ve Slavii působil v letech 1965 - 1980.
Své milované Slavii fandil do posledních dnů a mohl si tak v posledních dvou letech alespoň vychutnat dva tituly - jako hráč se totiž mistrovských oslav v sešívaném dresu nikdy nedočkal.
Titul jen s Duklou
Největší klubový úspěch přišel, když byl jako dvacetiletý mladík na vojně v Dukle Praha.
Tehdy si ho vyhlédl tehdejší neznámý trenér mládeže na Julisce, jistý Václav Ježek, který záhy získal dva mistrovské tituly se Spartou a s Františkem Veselým se potkal i při bělehradském triumfu na mistrovství Evropy.
V Edenu se Veselý titulu nedočkal ani v sezoně 1965/1966, kdy Slavia, která se teprve vracela z druhé ligy zpátky mezi elitu, měla jasné mistrovské ambice.
Před posledním kolem měla pražská "S" shodně 33 bodů a Dukla o dva méně. Vše nasvědčovalo tomu, že se po téměř dvou desetiletích bude slavit titul zase v Edenu.
"Měli jsme nejlepší los. Hráli jsme doma s Interem Bratislava, kterému už o nic nešlo. Sparta cestovala do Košic na Lokomotivu, která potřeba k záchraně zvítězit. Dukla hrála s druhým košickým klubem VSS, musela čekat na porážky obou soupeřů a zároveň zvítězit 5:1.
V Edenu bylo beznadějně vyprodáno, na konci první půle jsem byl faulován, ale hlavní rozhodčí Fencl, jinak plukovník armády, původně nařídil trestný kop místo jasné penalty. Pomezní ho nakonec přesvědčil, že faul byl ve vápně, jenže můj švagr Béda Tesař kopl desítku vedle.
Přesto nám bezbranková remíza k titulu stačila, protože Sparta v Košicích prohrávala a nakonec i prohrála 1:3. Fencl tlačil k titulu pochopitelně Duklu, což nikomu ze slávistických funkcionářů před utkáním nedošlo, a deset minut před koncem pískl velmi přísnou penaltu proti nám.
Hosté ji proměnili a místo oslav titulu, které se konaly na Julisce, kde Dukla zvítězila tím potřebným výsledkem 5:1, byl v Edenu pohřeb," vzpomínal před oslavou svých šedesátin na jeden z nejsmutnějších okamžiků, které na fotbalovém trávníku zažil.
Životní zápas? V Marseille!
Tehdy již patřil do omlazené československé reprezentace, v níž se střídal se svým sparťanským jmenovcem Bohumilem. Kritici mu dlouho vyčítali, že svoji formu i střeleckou mušku většinou zapomíná v klubové kabině.
| František Veselý |
 7. 12. 1943 - 30. 10. 2009 Profesionální kariéra: Dukla Praha (1962-1964), Slavia Praha (1964-1980), Rapid Vídeň (1980-1981), FC Vienna (1983-1984) Největší úspěchy: mistr Evropy 1976 z Bělehradu, účastník MS 1970 v Mexiku, mistr čs. ligy s Duklou (1963-1964) Reprezentační bilance: 34 zápasů/3 góly |
Třetí zápas s favorizovaným Maďarskem o postup na mistrovství světa 1970 do Mexika, který se hrál v prosinci 1969 v Marseille, je však rázně umlčel, neboť František Veselý byl u tří ze čtyř gólů. Nejdřív ho skosili maďarští obránci a Kvašňák penaltové břemeno unesl.
Druhý gól vstřelil sám Veselý a třetí přidal Adamec z trestného kopu, nařízeného opět za faul na nepolapitelné křídlo, které bylo na promáčeném hřišti k neudržení.
"Hrálo se prakticky bez diváků. Mělo odletět dvanáct až patnáct leteckých speciálů s našimi fanoušky, ale vláda to nakonec zakázala, protože se právem obávala, že by se většina lidí už zpátky do okupovaného Československa nevrátila. Byl to zřejmě můj životní zápas, protože jsem hrál v základní sestavě, zatímco v bělehradském finále jsem pouze střídal," řadil toto utkání na pomyslné první místo své skvělé kariéry.
Výhra 4:1 pasovala svěřence trenéra Marka mezi černé koně mexického šampionátu, i když měli ve skupině obhájce titulu Angličany a budoucí mistry světa Brazilce. Opak byl ale krutou pravdou, po neslavném návratu domů přišla ještě vykonstruovaná aféra a distanc pro dvacet reprezentantů!
"Odletěli jsme do Mexika příliš pozdě, cestou jsme ještě hráli zápas v Norsku, aby se Petrášovi odmazal distanc za vyloučení z Marseille. Tři dny jsme ve vysokohorském prostředí nemohli popadnout dech, navíc se hrálo v pravé poledne v neuvěřitelné výhni. Vydrželi jsme se silami vždycky jen první půli, kdy jsme drželi krok se svými soupeři. Myslím si, že mexický tým byl ještě lepší než ten bělehradský, který však měl lepšího týmového ducha a také větší disciplínu," hodnotil dva reprezentační výběry, které od sebe dělil půltucet let.
Také druhý gól, který František Veselý v dresu se lvíčkem na prsou vstřelil, měl vysokou bonitu. Byl vítězný a vstřelil ho minutu před koncem kvalifikačního utkání s Rumunskem na bratislavském Tehelném poli. Jenže předchozí remíza reprezentačního "béčka" doma s outsiderem z Finska nakonec zlomila vaz postupovým ambicím i reparátu za Mexiko.
Penaltové nervy v Bělehradě
Dočkal se ho spolu s brankáři Viktorem a Venclem, Dobiašem, Pivarníkem a "Bobby" Polákem až v červnu 1976 na závěrečném turnaji mistrovství Evropy, kde v Záhřebu čekali vicemistři světa Nizozemci.
Po devadesáti minutách byl stav nerozhodný 1:1 a trenér Ježek zvedl z lavičky svého "žolíka" - třiatřicetiletého Veselého. "Řekl mi jen: Franto, běž tam a rozhodni. Mokrý trávník mi vždycky vyhovoval, takže jsem se na něm hned dostal do hry. Ježkův pokyn jsem splnil víc než na sto procent. Nejdřív jsem nacentroval Zdeňkovi Nehodovi na druhý gól a třetí jsem dal sám, když se mne Holanďané pokoušeli vystavit do ofsajdu," připomíná svoji klíčovou roli v cestě za titulem.
Bělehradské finále s úřadujícím světovými šampiony Němci bylo ještě dramatičtější a rozhodl ho až památný Panenkův dloubák. Málokdo však ví, že v případě pokračování penaltového rozstřelu byl dalším hráčem na řadě František Veselý.
"Při soustředění ve Vysokých Tatrách nám šly penalty s Tondou Panenkou nejlíp ze všech hráčů. Dohodl jsem se však s Ježkem, že nepůjdu v první pětce, ale jako šestý. Nedovedete si představit, jaká muka jsem prožíval na trávníku, když všichni penalty proměňovali a hrozilo, že budu muset jít i já. Nakonec mne vysvobodil Uli Hoeness a potom Tonda se svoji kulišárnou, která vešla do fotbalové historie, " vracel se k vrcholu své kariéry - titulu mistrů Evropy, za který dostali hrdinové z Bělehradu odměnu ve výši 25 tisíc korun, když jim ještě "desítku" přidal tehdejší premiér Štrougal...
Odměnu v podobě odchodu na zahraniční angažmá si vysloužil až v sedmatřiceti letech, kdy odešel do Rapidu Vídeň. "Měli pustit celý národní mančaft hned po Bělehradě ven, jednak byl o nás zájem a také byl kádr poměrně dost starý kolem třiceti let, takže bylo jasné, že se bude muset omladit," posteskl si Veselý při vzpomínání s deníkem Sport.
V nejpopulárnějším rakouském klubu se však omlazovacího procesu po roce dočkal a dotkl se i jeho.
S Kempesem si už nezahrál
Ještě jednou se však nestárnoucí křídlo objevilo na ligové scéně. Po dvou sezonách v provinčním Zwettlu ho angažovala FC Vienna, která se chtěla vrátit do nejvyšší soutěže.
"Vybral si mne trenér Hložek, který před pár lety vedl pražskou Spartu. Do první ligy jsme se opravdu vrátili a já se těšil, že si ji zakopu i v jedenačtyřiceti! Hložek mi sliboval spoluhráče světového kalibru, který do tohoto vídeňského klubu opravdu přišel. Ale s argentinským útočníkem Kempesem, který byl největší hvězdou mistrovství světa 1978, jsem si bohužel nezahrál.
Z Prago sportu přišel od jednoho člověka, který je dodnes ve fotbale vlivným funkcionářem, dopis, abych se z Vienny ihned uklidil do fotbalového ústraní. A tak jsem místo první rakouské ligy šel kopat okresní přebor. To byl asi nejsmutnější moment mé kariéry," vykládal s hořkostí v hlase Veselý, který u našich jižních sousedů prožil patnáct fotbalových let.
