Válka řádila za zdí, vzpomíná Wilfried

Před dvěma roky opustil Pobřeží Slonoviny a vydal se do Evropy, tak jako desítky jeho krajanů v čele se slavným Didierem Drogbou. I když Bony občanskou válku jako kluk zažil jen zpovzdálí, zásadně ovlivnila jeho život i kariéru.

Co jste jako kluk viděl dřív, živého slona ve volné přírodě, nebo mrtvé ozbrojence na ulici?
„Dejte pokoj, žádnou mrtvolu jsem na vlastní oči neviděl. Tahle zkušenost se mi naštěstí vyhnula. Můj svět a můj život v Pobřeží Slonoviny, to byla naše čtvrť, kámoši a samozřejmě fotbal. Střílelo se o kus dál. Mrtví byli jen v televizi, ovšem skoro každý den.“

Vaši zem několik let pustošila válka. Jaké jste měl dětství?
„Normální. Tedy skoro normální, když to vezmu z pohledu někoho, kdo teď žije a hraje fotbal v klidné zemi ve střední Evropě.“

Žádné noční můry a drsné zážitky?
„Ne.“

Vyrůstal jste v Abidjanu, o který se bojovalo. Město tehdy chtěli dobýt rebelové. V tom se dá žít normálně?
„Žil jsem v Abidjanu i Bingerville, což je městečko vzdálené od něj jako Kladno od Prahy, prostě jen pár minut cesty. Musím přiznat, že jsme jeden čas třeba bydleli kousek od rezidence Roberta Gueii, což byl politik a generál, který v roce 1999 vedl státní převrat. Pak ho v roce 2002 zabili a naplno vypukla občanská válka. Vídali jsme ho, máma ho zdravila, občwas i prohodili pár slov.“

Jak blízko se k vám válka dostala? Na dostřel?
„Zvuk střelby, výbuchy a rány - to všechno tehdy nějaký čas patřilo ke každodennímu životu naší rodiny. Bydleli jsme různě, taky třeba v policejní čtvrti...“

Na sídlišti obklopeném vysokou zdí se střílnami, ostnatým drátem, závorami a hlídkami se samopaly v rukou? To není moc hezké prostředí.
„No, já tak jeden čas vyrůstal. Zvyknete si, zvlášť když vlastně nemáte jinou možnost. Bydleli jsme tam. Rodiče, já, brácha, sestra. Za zdí byla válka. Občas jsme ji slyšeli. Boje se pak přesunuly jinam, dál od pobřeží. Byla to pak pro nás hlavně jen televizní záležitost. Rebelové tady, vládní vojska támhle, mrtví na obou stranách, vyrabované a vypálené vesnice. Jak bych to popsal - asi jako byste bydleli v Praze a válčilo se jednou někde u Jablonce, pak zase až u Ostravy. Na vlastní kůži jsme válku v její plné síle naštěstí nepoznali.“

Pro Evropany je Afrika symbolem utrpění a chudoby. Vnímáte to stejně?
„My jsme nebyli chudí. Nebyli jsme bohatí, ale chudí taky ne. Táta byl učitel, teď je v důchodu, máma dělá úřednici na radnici.“

Válka vaši vlast zničila. Nemyslel jsem vaši rodinu, ale stačí zběžný pohled do encyklopedie, aby se člověk dozvěděl, že čtyřicet procent obyvatel Pobřeží Slonoviny žije v bídě.
„Myslím, že teď už to tak strašné není. Bylo hůř, mnohem hůř, to je fakt. Krize, chudoba.“

Vy jste se nyní zapojil do charitativní akce, v níž figuruje třeba Didier Drogba, útočník Chelsea a váš slavný krajan. O co jde?
„Je to kampaň na pomoc v boji proti šíření AIDS a viru HIV.“

Ve vaší zemi na AIDS ročně umírá prý padesát tisíc lidí a odhadem je tam půl milionu nakažených. Vy ta čísla asi neznáte, ale bohužel nejspíš z vlastní zkušenosti víte, jak vypadá realita, že?
„I tahle hrůza je dědictví války. Kvůli chudobě a bídě se rozšířila prostituce. A během konfliktu docházelo ke znásilňování. Mám dojem, že kampaň se rozjíždí taky v souvislosti s tím, že po Novém roce se hraje mistrovství Afriky, takže ta osvěta bude směřovaná hlavně na africké země.“

Nějak jsme na začátku zamluvili ty slony.
„Ti žijí v národních parcích. Já jsem městské dítě. A v době, kdy jsem vyrůstal, bylo lepší nevystrčit nos z domu, ze čtvrti, natož pak z města. Přitom vím, že u nás lidi dřív rádi jezdili do přírody, bavili se venku. Kdo by ale stál o zbloudilou kulku, že jo?!“

Jak se cítíte v Praze? Oproti Abidjanu je to asi trochu ospalá vesnice, ne?
„Abidjan má s předměstími možná šest milionů obyvatel, ale jako na vesnici si v Praze nepřipadám. To zase ne.“



Jaké sny mají mladí ve vaší zemi? Nejnovější mobil, super počítač, vlastní auto?
„Kluci a holky jsou asi všude úplně stejní.“

Čím to, že jste si nedávno jako první auto koupil mercedes a ne nějakou usedlou francouzskou značku?
„Ani nevím, prostě to tak vyplynulo. Napřed jsem dostal přes klub nabídku na BMW, jenže to auto bylo k mání jen na objednávku a až za několik týdnů. Pak mi manažer povídá, hele, tady je na prodej mercedes a můžeš ho mít hned. Tak to se moc nerozmýšlíte, že jo. Auto potřebuju, v Praze je to nutnost.“

Takže značka nebyla až tak důležitá?
„Fakt ne. Prostě přede mně postavili auto, které bylo hned k mání. Kdyby to byl chevrolet nebo peugeot, tak jezdím v chevroletu nebo v peugeotu. Nemám zapotřebí vozit se v maserati nebo v lamborghini.“

Umíte zacházet s penězi? Spoříte si na horší časy, nebo jste schopný všechno hned utratit?
„V mojí bance mě asi mají rádi. Zbytečně utrácet a rozhazovat, to není můj styl. Kdyby mě náhodou taková hloupost napadla, pak stačí si vzpomenout na válku a na období krize. Jak na tom jsou někteří lidé u nás doma, s čím musí žít a přežít. Připadal bych si jako trouba, kdyby se někdy mělo stát, že by se moje rodina doslechla, že v Evropě vymetám podniky, že se jen bavím. Odjel jsem z domova za prací, ne za zábavou.“

Předpokládám, že rodičům pravidelně posíláte peníze.
„Jak mi přijde výplata na účet, část posílám domů. Podle potřeby. Jsem v klidu, když vím, že mají co jíst, že mají střechu nad hlavou, že jsou spokojení a nikde nehrozí žádný problém. To mi dává sílu. Jsme v kontaktu, internet je požehnání. Někdy dohraju zápas a za pět minut už volají, že se dívali na online přenos.“

Když si na youtube člověk najde muziku, co u vás frčí, zjistí, že klipy kopírují americký vzor. Hemží se chlapíky se zlatými řetězy a tlustými doutníky, kolem samé krasavice, bazény, auta...
„To je třeba coupé-decalé, jeden ze stylů hudby Pobřeží Slonoviny. Tak jako k reggae patří borci s dredy a jointy, tak v tomhle stylu to chodí takhle. Je to jen taková póza. Značkové oblečení, značkové hodinky, značkové značko boty, to všechno hraje hlavní roli. no Jinak je to jen show. Nic víc. Holky, auto, to je prostě ideální vata do klipů.“

Ty největší hudební hvězdy u vás inspirují fotbalisty k oslavám sty gólů, že?
„Jo, máte pravdu. Řada dýdžejů u nás má navíc fotbalová jména, jako třeba DJ R9Ronaldo nebo DJ Arsenal.“ ldo Arseete

Podle koho budete už konečně kotančit vy? Česku ? jste žádný taneček ještě neukázal.
„Napřed musím nějaký gól zase vstřelit, pak můžu přemýšlet o tanečku. Nebojte, už to mám vymyšlené. Hned jak se trefím, tak to fanouškům předvedu. Už jsem to chtěl ukázat v zápase na Bohemians 1905, jenže jsem žádnou branku nedal.“

Když je řeč o večírcích a mejdanech. nech. Taky jste rád pařil? Patřilo to k vašemu stylu života?
„A kdy bych na to měl jako mít čas?! Já si něco takovýho nikdy nemohl dovolit. Nemůžu si to dovolit ani teď. Mám možnost živit se fotbalem, tak si tu šanci přece nepodělám tím, že začnu pařit, že budu vymetat nějaké mejdany s nosem nahoru a ukazovat, že jsem fotbalista. Předtím jste se . ptal, jestli Praha není oproti Abidjanu vesnice, jestli to není nuda. I kdyby byla, tak je mi to fuk. Nepřijel jsem sem za zábavou, neopustil jsem rodinu, abych se bavil. Mám tu práci.“

Jezdíte domů?
„Vždycky v létě. Řeknu vám, že je to docela náročné. Můj organismus si už zvyknul na evropský model. Nemůžu jíst, co chci nebo co by mi rádi vyvařovali. Jdete na návštěvu a musíte odmítnout slavnostní oběd, všichni koukají, že ani neochutnáte. Mrzí vás to, cítíte se hloupě kvůli lidem, kteří vám chtěli udělat radost a pohostit vás. Naučil jsem se ale žít podle nějakého režimu a nemůžu to jen tak ze dne na den hodit za hlavu. Pít můžu jen balenou vodu. To si ale nestěžuju, ani náhodou. Nemám na co si stěžovat.“

Fotbalem se živíte už od třinácti čtrnácti let. Cítíte se teď jako ostřílený profesionál?
„Zas tak moc zkušený profík ještě nejsem, to nepřehánějte. Jinak ale máte pravdu. Tak se to dole v Africe dělá. Vydělával jsem si tím, že jsem hrál pouliční mače. Dům proti domu, ulice proti ulici, čtvrť proti čtvrti.“

Dospělí na zápasy sází, kluci berou startovné a prémie za výhry - to je ono?
„Přesně tak. Točí se v tom slušné peníze. Už jako kluk jsem vydělával v přepočtu na koruny desetitisíce měsíčně. A podporoval jsem z těch peněz rodinu.“

Kdo je šéfem rodiny? Vy, nebo otec?
„Táta! Kdo jiný.“

I přesto, že rodinu živíte hlavně vy fotbalem?
„Šéf je táta. A máma. Takhle to funguje.“

Říkáte, že otec je šéf, ale přesto jste opustil školu, neudělal jste si maturitu a šel hrát fotbal. To vám jako učitel určitě neschválil.
„No, to bylo docela peklo. Byl šíleně naštvaný, hrozně se zlobil. Vydrželo mu to rok. Chápu ho a on už dnes zase chápe mě. Už ví, že to jinak prostě nešlo.“

Slíbil jste rodičům, že zkusíte maturitu někdy dodělat?
„Nic jsem nesliboval, to ne. Víte, jak to v životě chodí. Nikdy nevíte, co bude zítra, za týden. Nechtěl bych slibovat něco, o čem nejsem přesvědčený, že to vyjde nebo že to sám zvládnu.“

Risknul jste to a šel z domova. A ono to zatím docela vychází, nebo ne?
„Víte, tady v Evropě si neumíte moc představit, jak těžký život je v Africe. Jak je někdy hodně mizerný a krutý. Víte, kolik kluků, kteří umí k fotbal, touží jít do Evropy?! Víte, kolik  jich sní o tom, že se jim povede to, co zvládli Drogba, Kalou, Touré Drogba nebo Zidane?! Když vám život, nebo osud, říkejte tomu jak chcete, podá ja ruku a vyjde vám vstříc, tak nesmíte zaváhat. Jiná šance už nemusí nikdy u přijít. Nikdy.“

S výjimkou Drogby výjim jste jmenoval hvězdy, které prošly hvězd akademií abidjanského klubu ASES Mimosas. V čem je výjimečná?
„Sešli se tam v pravý čas profesionálové, prav ti domácí i lidé z Evropy. Díky nálové, lid nim tam vyrostli hráči jako Yaya h Touré a Kolo Touré, Salomon Kalou, S Didier Zokora, Emmanuel Eboué Emm a řada dalších. To je hodně dlouhý seznam slavných jmen. Všechny je našli na ulici a vytáhli je nahoru.“

Vy jste prý také dítě akademie, ovšem menší. Jaká to byla zkušenost?
„Moc dlouho jsem tam nevydržel, nějak jsme si nerozuměli. Šel jsem si nerozum raději vydělávat hraním na ulici, to hran taky byla škola.“

Takže jste ještě jako kluk poznal, že to není ono a odešel jste?
„Jo.“

Už jste určitě hodněkrát slyšel, hodně že vystupováním působíte jako mnohem starší.
„Dost často mi to lidé říkají. Musel jsem dost brzy vzít svůj život do svých rukou. Nechal jsem školu, začal jsem hrát na ulici a pak poloprofesionálně první ligu, odjel jsem do Liverpoolu na stáž a pak vzal angažmá v Praze, o níž jsem nevěděl absolutně nic.“

Když si člověk odmyslí počasí, tak to tady docela ujde, ne?
„Když je mi zima, tak se víc obléknu. A je to. Když jsem přijel do Prahy, bylo tu na nule, zatímco v Abidjanu asi třicet stupňů. Spousta lidí řeší povrchní a nedůležité věci.“

Jste pod tlakem? Berete svoji kariéru tak, že nechcete zklamat sebe a svoje sny, a taky rodiče?
„Rozhodl jsem se, že fotbal bude můj život. Když jsme se usmířili, táta mi řekl, ať ho dělám na sto procent, ať se nenechám ničím odradit. Drží mi palce a já chci uspět. Chci to pro sebe i pro něj, pro mámu. Do Evropy jsem potřeboval vízum. Víte, jak dlouho běžně trvá ho vyřídit? Tři měsíce. Myslíte, že mi manažer tehdy řekl tři měsíce dopředu? Musel jsem ho vyběhat za týden. Musel jsem a zvládnul jsem to. Tady v Evropě jsem viděl prcky, jak to v přípravce úžasně mydlí, na nohou super kopačky, na sobě super dresy. Já jako kluk hrál bosý, zkrvavené nohy plné šrámů a puchýřů. Musel jsem, jiná možnost pro mě a moje kamarády nebyla. Kde bychom vzali kopačky? Takže v životě prostě neřeším zbytečnosti a neříkám dopředu, že něco nejde.“

Myslíte na Liverpool, kde jste byl měsíc na stáži a potkal se na trénincích s největšími hvězdami, jako je Steven Gerrard?
„Teď jsem ve Spartě a tady mám práci, která mě živí. Nemá cenu mluvit o něčem jiném. Kdo ví, co bude zítr a, za týden, za rok, kde budu já. Víte, jak to v životě a ve fotbale chodí...

Bony Wilfried Bony Wilfried Narozen: 23. října 1988 v Bingerville (Pobřeží Slonoviny) Výška/váha: 181 cm/84 kg Kariéra: prošel mládežnickou akademií v Abidjanu, v klubu Issia Wazi si zahrál poloprofesionální první ligu, absolvoval měsíční stáž v Liverpoolu. Po příchodu do Sparty v roce 2008 se aklimatizoval v béčku, teď je součástí kádru A týmu. Idoly: brazilský kanonýr a mistr světa Ronaldo jako prototyp hráče, který umí skvěle úplně všechno. Z krajanů pak Aruna Dindane, dlouholetá opora reprezentačního týmu „Slonů“ Tady v Evropě jsem viděl prcky, jak to v přípravce úžasně mydlí, na nohou super kopačky, na no sobě super dresy. Já jako kluk hrál bosý, zkrvavené nohy plné šrámů zkrva a puchýřů. Musel jsem, jiná možnost Mu pro mě a moje kamarády nebyla. Kde b bychom vzali kopačky? SPORT MÝMA OČIMA BONY WILFRIED, fotbalista Sparty * Jaký nejdivnější sport jsem kdy viděl? „Tak nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Divný sport? V jakém směru? Viděl jsem toho dost, řekl bych, že díky televizi a internetu všechno. Jo, napadá mě ragby. Jasně, to je fakt takový...podivný sport. Hrubý, to je asi to správné slovo. Brutální je možná ještě lepší. Takovéhle kontaktní sporty jako ragby, kde sebou mlátí o zem, to mě skutečně nebere.“ * Co mě přitahuje na basketbalu? „Začal jsem s ním jako kluk na doporučení fotbalového trenéra. Hrál jsem stopera a on povídá, ať zkusím basket, že je to skvělý trénink na výskoky, že mi to pak pomůže při hlavičkování. Nejsem nijak vysoký, potřeboval jsem zlepšit hru ve vzduchu, abych si poradil i s vyššími soupeři. Kouč měl pravdu, povedlo se. Jak mám chvilku, tak sleduju NBA. Můj oblíbenec je LeBron James, to je úžasný borec.“ * Co si myslím o ženském boxu? „Ženské v ringu jsem nikdy neviděl a abych řekl pravdu, tak po tom ani nijak moc netoužím. Tím ovšem neříkám, že by box nebyl pro holky. Proč ne. Ať si každý dělá, co chce, co se mu líbí, co ho baví a v čem se dokáže realizovat. Když holky hrajou fotbal nebo házenou, tak ať klidně taky boxujou. Že bych to snad zakazoval nebo tak, to určitě ne. Někomu něco zakazovat, to mi nepřipadá normální.““