Po pádu Šmicer slyšel: Ty vole, žiješ? | iSport.cz
Pavel Hartman
31. prosince 2009 • 02:00

Po pádu Šmicer slyšel: Ty vole, žiješ?

TOP VIDEA
Rozhodčí Jiří Houdek po utkání Olomouce s Českými Budějovicemi Rozhodčí Jiří Houdek po utkání Olomouce s Českými Budějovicemi
Slavia - Příbram: Michal Škoda šokuje tribuny v Edenu! Dorazil Nového pumelici do sítě Slavia - Příbram: Michal Škoda šokuje tribuny v Edenu! Dorazil Nového pumelici do sítě
VŠECHNA VIDEA ZDE

Ve Špindlerově Mlýně, tam překrásně je v zimě. Tenhle hit si o letošních vánočních svátcích mohl opět zpívat Vladimír Šmicer. Do nejznámějšího českého zimního střediska vyrazil s rodinou dva dny po Štědrém dnu. Ve čtvrtek odtud dorazí do Prahy na Silvestrovské derby.



„Ve Špindlu to máme rádi. V posledních letech tam o Vánocích jezdíme pravidelně. Je to parádní relax,“ říká Šmicer.

Chatu v centru Krkonoš si pořídil už coby hráč. Stejně jako jeho fotbalové dvojče Patrik Berger. Dlouho však nemohl lyžovat, neboť se bál o nohy, které ho živily. A profesionální smlouva mu nedovolila spouštět se ze svahů.

Oprášit umění na úzkých prkénkách, které si osvojil v dětských letech, se odvážil až loni. „Říkal jsem si: Když se ti něco stane, tak už je to jedno. V pětatřiceti už se o nohy bát nemusíš,“ culí se.

Návrat do sjezdařské rodiny se odehrál až za tmy. Na večerním lyžování v areálu Svatý Petr. „Přes den bych si na to netroufal. Je tam mumraj a ještě by mě nějaký šílenec mohl srazit,“ vysvětluje.

A tak se do přezkáčů nasoukal až za umělého osvětlení. Začátek vypadal nadějně. „Nebylo to nic prudkého. Začal jsem dělat obloučky a říkám si: No, to se nedá zapomenout,“ usmívá se.

Loučení se štístkem.
Loučení se štístkem.

Jenže potom se trať stala o poznání strmější. „A spadnul jsem! Ale jak!“ hlásí Šmicer a barvitě líčí podrobnosti: „Skočil jsem na muldu, zasekla se mi lyže a letěl jsem snad deset metrů vzduchem.“

Co bylo dál? Oklepal se, prohledal se, jestli má všechny kosti v pořádku. „Kromě toho, že jsem měl jen jednu lyži, ta druhá zůstala zapíchnutá na té muldě, bylo všechno ok,“ zdůrazňuje.

Pak jedním dechem sype ze sebe úžasnou pointu. „Druhou lyži mi přivezl nějaký snowboarďák. Když u mě zastavil, ptal se mě vyděšeně: Ty vole, žiješ? Seš v pořádku? Já jsem se na něj podíval a povídám: Jo, jsem. Když viděl moji tvář, tak vykřikl: Jééé, to jste vy pane Šmicer! Tak to je pro mě čest!“

To nebyla jediná úsměvná historka ze Špindlu. „Jednou jsem si vzal na lanovce malého ze špatné strany. A když se sedačka blížila, najednou jsem zjistil, že bych ho neměl na co posadit. Tak jsem si ho chtěl vzít před sebe. Ale škobrtnul jsem přitom a spadnul jsme pod lanovku, takže jsem ji celou zastavil. Já tam dělal hrozné věci.“

Chatu v centru Krkonoš si pořídil už coby hráč. Stejně jako jeho fotbalové dvojče Patrik Berger.  Dlouho však nemohl lyžovat, neboť se bál o nohy, které ho živily. A profesionální smlouva mu nedovolila spouštět se ze svahů.
Oprášit umění na úzkých prkénkách, které si osvojil v dětských letech, se odvážil až loni. „Říkal jsem si: Když se ti něco stane, tak už je to jedno. V pětatřiceti už se o nohy bát nemusíš,“ culí se.
Návrat do sjezdařské rodiny se odehrál až za tmy. Na večerním lyžování v areálu Svatý Petr. „Přes den bych si na to netroufal. Je tam mumraj a ještě by mě nějaký šílenec mohl srazit,“ vysvětluje.
A tak se do přezkáčů nasoukal až za umělého osvětlení. Začátek vypadal nadějně. „Nebylo to nic prudkého. Začal jsem dělat obloučky a říkám si: No, to se nedá zapomenout,“ usmívá se.
Jenže potom se trať stala o poznání strmější. „A spadnul jsem! Ale jak!“ hlásí Šmicer a barvitě líčí podrobnosti: „Skočil jsem na muldu, zasekla se mi lyže a letěl jsem snad deset metrů vzduchem.“ Co bylo dál? Oklepal se, prohledal se, jestli má všechny kosti v pořádku. „Kromě toho, že jsem měl jen jednu lyži, ta druhá zůstala zapíchnutá na té muldě, bylo všechno ok,“ zdůrazňuje.
Pak jedním dechem sype ze sebe úžasnou pointu. „Druhou lyži mi přivezl nějaký snowboarďák. Když u mě zastavil, ptal se mě vyděšeně: Ty vole, žiješ? Seš v pořádku? Já jsem se na něj podíval a povídám: Jo, jsem. Když viděl moji tvář, tak vykřikl: Jééé, to jste vy pane Šmicer! Tak to je pro mě čest!“
To nebyla jediná úsměvná historka ze Špindlu. „Jednou jsem si vzal na lanovce malého ze špatné strany. A když se sedačka blížila, najednou jsem zjistil, že bych ho neměl na co posadit. Tak jsem si ho chtěl vzít před sebe. Ale škobrtnul jsem přitom a spadnul jsme pod lanovku, takže jsem ji celou zastavil. Já tam dělal hrozné věci.“
Témata:  sport, fotbal, šmicer
 
Články odjinud


Články odjinud