Dostanete roli ve čtvrté řadě. Srážej se. Hraj jednoduše, nic nevymýšlej. Můžete ji navždy akceptovat. I když vám úplně nesedí? Daniel Voženílek (24) je takový případ. Dvakrát si zahrál na MS dvacítek, kolem něj se proháněli David Pastrňák, Jakub Vrána nebo David Kaše. Jako junior zvládl 68 zápasů v extralize. „Třeba i s takovým hokejem si najdete místo v extralize. Jenže já mám jiné přednosti než tohle,“ říká. Vzal to přes Finsko a první ligu. Teď znovu míří do nejvyšší soutěže.
Podle hodnocení manažerů se Daniel Voženílek stal nejlepším útočníkem 1. ligy. V Litoměřicích, které fungují pořád na hodně specifické bázi, kdy se v týmu točí teenageři z extraligy, nasbíral 64 bodů. Začalo se o něm šuškat i v extralize. Velký zájem měly mít České Budějovice. Smlouvu v nejvyšší soutěži dostal, sám neprozradí kde.
„Nezlobte se, ale před 1. květnem komentovat nic nemůžu. Můj klub si to pak všechno oznámí sám,“ řekl jen. Pardubice, kde vyrostl, to ale nejsou.
Byla těžká cesta zpátky do extraligy?
„Nějaké překážky tam byly, šel jsem do Finska, vrátil se. Důležitý je, že jsem potkal dobré lidi a dostal čas na ledě. Velkou zásluhu na tom všem má trenér Litoměřic David Bruk.“
Víc jste si pod ním začal věřit, nebo v čem je jeho role tak zásadní?
„Přišel jsem do Litoměřic za Víťu Bílka ještě pod Milošem Říhou mladším, on mi dal roli v první lajně a měl jsem tým táhnout. Pak přišel David Bruk, který mě měl už v nároďáku v devatenáctce, znal mě a já pod ním teď odehrál dvě sezony. Nechal mě ve druhém útoku a na první přesilovce. I když jsme třeba něco zkazili, měli jsme od něj důvěru, ať ukážeme, že hokej umíme. Před poslední sezonou mi řekl, že jsem jeden ze stěžejních hráčů a musím dělat body, táhnout tým. V projektu jsou mladí kluci a starší tam jsou proto, aby je vychovávali, neexistuje, aby někdo starý tým netáhnul.“
V tom případě vás ale trenér dostal i slušně pod tlak, ne?
„Trochu. Ale zase mi věřil, což bylo hlavní. Nešlo o to, že když mi jeden dva zápasy nevyjdou, tak mě odstřihne. Dal mi důvěru a já se mu ji snažil splatit. Tlak pak spíš stoupl, když se zranil náš kapitán Aleš Pavlas a mě postavil do role, že kapitán jsem najednou já. Tohle byla pro mě asi největší zkouška.“
Docela mě zarazilo, když asistent Daniel Tvrzník na webu Litoměřic říkal, že povahou pro něj nejste typem na kapitána. Vy si myslíte to samé?
„No, v Litoměřicích je to hodně specifické. Když si vezmu kluby, kde jsem působil dřív, třeba Pardubice, tak kapitánem byl vždycky starší hráč, Tomáš Rolinek nebo Petr Čáslava. Oba platili za ikony, které mají jména a respekt. V Kometě, v Budějovicích, všude máte zkušené jádro. V Litoměřicích to tak není. Půlku týmu tvoří mladí kluci, pak tam jsou dva Fini a hráčů přes třicet minimum. Takže jsem si slovo musel brát taky. Do té doby jsem s mladšími kluky spíš kamarádil, než abych jim rozkazoval.“
Takže se na kapitána vážně nehodíte?
„Přechod do jiné role ze dne na den byl hodně těžký. Tím spíš, když se od vás čeká, že jim máte vysvětlovat hokej. Kluci do projektu v Litoměřicích chodí ve věku, kdy mají velké ambice, občas z nich cítíte takové to, že sem jdou jen na pár týdnů a pak budou v extralize, za tři roky v nároďáku. (usměje se) Úplně ten respekt není takový, jako když přijdete do týmu, kde v kabině sedí Čáslava s Rolinkem.“
Ale taky se s tím dá poprat, ne? Když Gabriel Landeskog mohl dělat kapitána Coloradu v 19 letech…
„A to samé Connor McDavid, jasně. Ale nedávno jsem četl jeden článek, kde se psalo, že i když takhle dnešní NHL funguje, je to špatně. Jenže stejně i tam máte starší hráče, kde se všechno rozprostře, přijdete do kabiny a každý si řekne svoje. Rozhodně to není o tom, že by byl v šatně jeden, který má prakticky usměrňovat všechny.“
Nepřišla s tím céčkem i myšlenka, kam až se vlastně dá v kabině zajít, aby vás teenageři brali a neříkali si, že jste dostal funkci a jen machrujete?
„V tomhle byl u mě právě velký rozpor. Hodně lidí ode mě něco třeba očekávalo, ale já se tak nechoval. Naštěstí se nám docela dařilo, ale když přišla fáze, kdy to úplně nešlo, bylo všechno těžší i pro mě.“
Pamatuju si, když se dřív měl vypíchnout nějaký váš handicap, tak se mluvilo hlavně o bruslení. Předpokládám, že i proto jste šel na rok do Finska. Cítíte, že se dá tahle dovednost zásadně rozvinout i dál po dvacítce jako dospělý chlap?
„Stoprocentně, mně přišlo, že v Česku zaostává kondiční i bruslařská příprava. V mém věku je bruslení hodně o síle, když zesílíte, zlepší se i váš pohyb. Takže na tom můžete pracovat neustále. U mladších hráčů vidíte, že kolikrát nebruslí tak dobře, ale když zesílí, nestane se z vás nějak geneticky zázračný bruslař, ale posunou se. Neříkám, že jsem teď super bruslař, to asi ne. Ale rozhodně jsem na tom lépe než pár let dozadu.“
Proč jste si řekl, že by vám ve dvaceti letech, když jste odehrál dva šampionáty dvacítek, měla zrovna pomoci druhá finská liga?
„S agentem jsme přemýšleli, co pro mě bude nejlepší. Přišel s tím, že v Mestis (2. nejvyšší soutěž) by o mě zájem byl a že se o Finech ví, jak dobře pracují. Tam se mi otevřely oči, jak všechno funguje, jak se opravdu má makat a co potřebujete, abyste se někam posunuli.“
Pardubice jsou hodně specifické
V létě 2017 jste se vrátil zpátky. Nečekal jste, že extraligová vrata budou už otevřená?
„Dostal jsem nabídku z Pardubic a ano, chtěl jsem hrát nejvyšší soutěž. Dynamo bylo v roce 2017 v baráži, chtěli, abych se vrátil. Nakonec to dopadlo tak, že jsem měl smlouvu, která v podstatě fungovala od května jako try-out na čtyři měsíce. Týden před začátkem ligy mi řekli, že kontrakt neprodlouží, ale že o mě má zájem Prostějov.“
Nedojel jste v Pardubicích trochu na to, že odchovanec se nekupuje, ten prostě v klubu je, takže se s ním snáz vymetá než s hráčem, který stojí peníze?
„Možná taky. Ale v Pardubicích je to hodně specifické v tom, že se u áčka vystřídalo strašně moc trenérů. Nový trenér dá důvěru starším hráčům, což je naprosto pochopitelný. Znají je a vědí o jejich schopnostech. Já si třeba jednou vybojoval místo pod Zdeňkem Venerou, odjel na dvacítky, vrátil se a tam už byl Miloš Říha starší. Moje pozice byla pryč. Pak vedl áčko Miloš Říha mladší, já přes léto v Pardubicích nebyl, protože jsem prakticky celou dobu trénoval s národním týmem.“
Rozumím, nikdo na vás pak najednou nečekal...
„Trenér mi řekl, že jsem odehrál jeden zápas Ligy mistrů, a bylo to dobrý. Ale nebyl jsem v klubu, tak mě pošlou do Šumperka. Přijel jsem na první zápas a tam jsem zase slyšel, že mají postavený tým, tak začnu jako třináctý útočník.“
Těžký rozvoj i motivace pracovat, když se můžete zlepšovat leda na play stationu?
„Vrátil jsem se do Pardubic pod Markem Zadinou s Richardem Králem, to bylo asi moje nejlepší období, nastupovali jsme s Patrikem Poulíčkem a Davidem Tomáškem. Jenže jsem znovu odjel na mistrovství světa dvacítek, vrátil se zpátky a v kabině už stál Peter Draisaitl.“ (usměje se)
Už jste tušil, že se zase všechno boří?
„Kouknul jsem se na sestavu, jestli se najdu. A zase jako třináctý útočník.“
Vybavím si, že tehdy, když jste jezdil na dvacítky, jste měl v extralize pozici hráče, který se bude srážet ve čtvrté lajně a soupeři brát energii. Víc nic. Tahle úloha vám seděla?
„Spíš si říkám, že to asi byla největší chyba. Celou dobu v mládeži jsem byl hráč, který dělá body, je produktivní. Ale měl jsem dobrou postavu, což se líbilo panu Venerovi, a hodil jsem se do čtvrté lajny. Dostal jsem úkoly, ať bourám a dohrávám, takže jsem je začal plnit.“
Což je tady ale vlastně docela tradice, ne? Málokdo začne v 18 letech v prvních dvou pětkách. Mladý si musí na místo počkat, zasloužit si ho, trochu něco vyžrat...
„Navíc si sednete na lavičku po střídání a po holeních vás poklepou Tomáš Rolinek s Petrem Čáslavou, vážíte si té pochvaly. Takoví borci vás ocení, jste spokojený, máte radost, že svoji práci děláte dobře. Vy vlastně ale nehrajte vůbec hokej, jen odpalujete puky, pořád někoho dohráváte. Ale všem se to líbí.“
Jasně, není důvod, aby s tím mladý hráč přestával. Může to být cesta, jak získat roli...
„Právě. Kvůli tomu jsem jel i na dvacítky. Brali mě jako hráče, který bude rozbíjet. Ale víte, co se pak stalo? Najednou se zamyslíte, že takhle hrajete dva roky. A přijdete na to, že pořádně ten hokej vlastně neumíte. Nebo ne, neumíte...“
Chápu, kam míříte. Zdokonaloval jste taktiku, byl zodpovědný. Ale sebe jste nerozvíjel.
„Tak to bylo. Navíc v hlavě máte, že když vás všichni chválí, nikde přece není chyba. Třeba i s tímhle hokejem si najdete místo v extralize. Jenže já mám jiné přednosti než tohle. Ano, když po mně trenér chce, abych se srážel a rozbíjel, taky tak dokážu hrát. Splním to. Jen vlastně pak nehraju, spíš bořím.“
Napadá mě jeden scénář. Kdybyste nešel do Finska, zůstal dál v Pardubicích, asi byste dál byl někde na pomezí čtvrté lajny a útočníka na hraně sestavy. Pár let by to asi vydrželo. Teď byste možná ale dojížděl hrát už někam do České Třebové. Myslíte si to samé?
„Asi by se to stát mohlo. Už minulý rok jsem mohl zase začínat v Pardubicích na letní přípravě a vůbec se nemusel vracet do Litoměřic. Jenže už jsem řekl, že ne. A že domů budu jezdit, jenom když dostanu jinou pozici. Vím, že to zní troufale, ale takhle jsem to cítil. Chci hrát pořádně hokej, jinak mě to nebaví pořádně. V Litoměřicích jsem měl klidně 25 minut ice time. Nebyla to extraliga, ale hokej mi dělal radost. Pardubice mám rád, ale nechtělo se mi jít do posledního týmu zahřívat lavičku. Z toho radost nemáte.“
Teď máte smlouvu v extralize, konečně žádná zkouška, ale stabilní člen týmu, když si vybojujete místo. Prvoligová mise je tedy splněna?
„Jo, ale dál mě čeká ještě hodně práce. Teď uvidíme, jak to bude vypadat nahoře, jak se s extraligou poperu. To je v tuhle chvíli otázka. Chápu, že začnu zase od nuly, ale jdu do týmu, který měl o mě zájem. Znají moji hru, sledovali mě. Myslím, že vědí, kde je můj potenciál a neberou mě jen kvůli číslům.“
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
Témata:
extraliga, sporty, hokej, Daniel Voženílek, hokej, Litoměřice, HC ČSOB Pojišťovna Pardubice, Jakub Vrána, David Pastrňák, Finsko, Miloš Říha, David Kaše, trenér, Důvěra, Hokej na Heureka.cz
Související články
