Nejtěžší rozhovor Rolinka: Létání se budu bát už pořád

Seděl v hledišti v aréně v Popradu a sledoval rozbruslení týmu HC Lev. Večer se lídr Magnitogorsku postavil právě nováčkovi soutěže. „Ale hokej není teď to hlavní,“ věděl Tomáš Rolinek už dlouho před utkáním. A jasně naznačil, že v Rusku po sezoně skončí.

Jak vám bylo, když jste nasedl před cestou do Popradu do letadla?
„Hrozně. To, co se stalo, je... (odmlčí se) Teď už budou psychické problémy pořád, když člověk usedne na palubu. V hlavě už to budu mít neustále.“

Měli jste možnost ovlivnit typ letadla, s nímž jste se na Slovensko přepravovali?
„Hned po tom neštěstí nám řekli, že poletíme stejným typem letadla, které spadlo. Tedy s Jak42. My jsme se Sergejem Fjodorovem zašli za vedením, že z morálního a psychologického hlediska nemůžeme takovým letadlem letět. Trvalo nám den, než jsme je přemluvili. Nakonec to tedy šlo a oni sehnali boeing.“

Neměli pro vaši snahu zezačátku pochopení?
„Šlo o to, že ředitel říkal, že jiná letadla prostě nejsou. Že prý volal do Kazaně, do Moskvy, do Omsku, ale nic. Pak to šel řešit s člověkem ještě o něco výš postaveným a vida, letěli jsme boeingem. Kdybychom měli mít to stejné, to by bylo úplně na palici. Ono stačilo už jenom to, že jsme tím typem JAK 42 letěli přesně v den té tragédie na zápas do Moskvy.“

A o havárii jste se dozvěděli těsně poté, co jste vystoupili?
„Ano, cestou z letiště. Najednou někdo zezadu vykřikl, že spadlo letadlo... (do očí se mu derou slzy) Ono se mi o tom mluví hrozně těžce. Navíc v Jaroslavli hned ten samý den začali mluvit o tom, že chtějí postavit nový tým. Což jsem absolutně nechápal. Nebo i to, že nám hned řekli, že se druhý den, tedy ve čtvrtek, normálně bude hrát. Takže my jsme na CSKA absolvovali ráno rozbruslení a žili jsme v domnění, že se má hrát. To mi nešlo do hlavy, ani samotným Rusům. Naštěstí po tréninku nám řekli, že se kolo ruší. Je jenom dobře, že se soutěž posunula.“

Co vy a létání?
„Špatný. Čím víc lítám, tím víc se bojím. A budu se bát už pořád. Samozřejmě, když se člověk přepravuje po Evropě, je to jiný, většinou je to nějaký boeing, ten letoun je celkově čistý, vypadá dobře. Ale v Rusku je to nevyzpytatelný, jednou dostanete dobrý stroj, pak zase nějaký, z kterého kape voda. To mi samozřejmě vadí a jenom věřím, že se to zlepší.“

Neobjevil se někdo z týmu, kdo by řekl, že má strach a do Popradu vůbec nepoletí?
„Ne, tohle nikdo neřešil, oni jsou Rusové trochu otrlejší.“

Jak podle vás tragédie ovlivní KHL?
„Je jasné, že vedení ligy bude muset v rámci přepravy udělat nějakou čistku, takhle to dál nejde. A i samotný hokej to poznamená, tenhle ročník bude celkově smutný, hlavně pár úvodních zápasů. Hokejisté to v hlavách budou mít, utkání nebudou mít takovou kvalitu a náboj.“

Ozvaly se už hlasy, že řada hráčů to chce po sezoně v Rusku zabalit. Vy tedy patříte mezi ně?
„Řekl bych to asi tak, že jsem rozhodnutý, jak to bude příští rok.“

Takže se vrátíte do extraligy, nebo zkusíte jinou ligu v Evropě?
„To jste řekl vy. Už jsem to konzultoval s rodinou, ale to rozhodnutí si zatím nechám pro sebe.“

Se všemi zesnulými hokejisty jste nejen v národním týmu prožil nádherné chvíle. Jaké pocity se ve vás teď perou, když musíte znovu naskočit do kolotoče zápasů?
(dlouho smutně kouká před sebe) „Jsem profesionál, moje práce je na ledě. Ale také jsem člověk, který k těm hráčům měl blízko, takže tohle se ve mně fakt pere a není to jednoduché. Nejbližší zápasy nejsou důležité, i kdybych dal gól. Není to o hokejových emocích. O těch lidských...“

Není žádným tajemstvím, že především s Janem Markem jste spolu měli hodně blízko.
„Já už to říkám dva roky, že Honza Marek je... Vidíte, pořád mluvím v přítomném čase. (v očích má slzy) Je to nejlepší centr, se kterým jsem kdy hrál. Ať už v Magnitogorsku nebo v národním týmu, vlastně posledních pět let jsem strávil vedle něj. Byl to můj centr a... Nevím, co říct. I Pepa Vašíček, Karel Rachůnek, co jsme prožili v nároďáku. Nemám slov. Ale pořád je to nic proti tomu, co prožívají rodiny. Chtěl bych i tímto prostřednictvím znovu nejbližší podpořit. My všichni hokejisti jsme myšlenkami s nimi. Oni to mají nejtěžší. Není nic horšího, než když rodiče přijdou o syna nebo děti o tátu. A ženy nebo přítelkyně o muže.“ (velmi sklesle)

Řešíte i konkrétní pomoc pro ně?
„Přemýšlím, jak bychom co nejlépe těm rodinám my jako hokejisti pomohli, není to ani moc o financích, ale spíš o psychické podpoře. Jenže ono se o tom hezky mluví, ale těžko se to provádí. Nevíte, jak se zachovat, jak pomoct. Je to hrozně citlivé. Těžko se k tomu něco říká.“

Budete se osobně účastnit i pohřbů vašich kamarádů?
„Ano, vedení Magnitogorsku mi vyšlo vstříc, budu moct do pátku zůstat v Česku a rozloučím se s kluky osobně. Což považuju za povinnost. V pátek přijdu o jeden zápas, ale klub to chápe.“

Kvůli povinnostem v KHL jste nemohl být v sobotu na Staroměstkém náměstí při pietě, na níž se sešlo spousta hokejistů i fanoušků. Je podle vás důležité, že dorazilo tolik lidí?
„Pokud jde o hráče, je to podle mě povinnost, vždyť my jsme s nimi zažili na ledě i mimo něj tolik krásných okamžiků, že...“ (nedořekne)

Viděl jste v televizi záznam z té piety v Praze?
„Zrovna jsme cestovali do Popradu, takže jsem to sledovat nemohl a musím se přiznat, že jsem se pak ani nechtěl podívat na záznam. Já si ten smutek v uvozovkách užiju teď v týdnu, kdy se zúčastním pohřbů.“

Vnímáte to i z toho pohledu, že jste kapitánem národního týmu?
„Vůbec ne, takhle to neberu. I kdybych byl ten nejposlednější člen mužstva, postavil bych se k tomu úplně stejně. Znal jsem se s nimi strašně dlouho, prožili jsme... (nedořekne) Je jedno, jestli jsem kapitán, nebo ne. To absolutně není důležité. Pořád nemůžu pochopit, co se stalo. Říká se, že čas je nejlepší lék, ale tohle budu mít v myšlenkách pořád. A nezlobte se, víc už k tomu říkat nemůžu.“ (utírá si slzy)