Po zisku mistrovského titulu s třineckými Oceláři vyrazil Šimon Hrubec na své první zahraniční angažmá. V Číně je zatím bez rodiny, takže má dost času na charitativní projekt Saves Help, do kterého už se zapojily přes tři desítky českých a slovenských brankářů. Za každý zákrok přispějí desetikorunou (případně větší částkou) a po sezoně pak společně vyberou, na jaké dobročinné účely peníze půjdou.

„Zatím jsme nasbírali nějaké zákroky s klukama v KHL, takže se těším, jak to na stránkách začne naskakovat, až se rozjede extraliga. V ní máme devadesát pět procent brankářů,“ říká Hrubec.

Jaké jsou vaše první dojmy z čínského angažmá?
„Máte dost místa? Tady je tolik příběhů! Možná už by to dalo na knížku a to jsem tady teprve měsíc a půl! Po pravdě, nevěděl jsem, do čeho vlastně půjdu. A přiznám se, čekal jsem to spíš horší. Ale jak jsem přiletěl do Pekingu, byl jsem nadšený. Bál jsem se ovzduší, jak to budu zvládat, protože jsem astmatik. I tohle je v pohodě, vůbec žádné problémy. Město je parádní, stejně tak Šen-čen, kde také hráváme.“

Říkáte, že máte příběhů na knížku. Který byl nejvýraznější?
„No... asi to, jak jsem na kole brouzdal nočním Pekingem. Měli jsme týmovou akci, odcházel jsem dřív. Jenže mě zradil internet v telefonu, nefungovala mi ani kreditní karta a v kapse jsem našel jen třicet juanů. To je asi sto korun. Tak jsem si řekl, že do hotelu vyrazím na kole, která se půjčují za pár drobných. V noci, osmnáct kilometrů... Klukům jsem říkal, že jdu z akce dřív, abych se dobře vyspal. A pak jsem přijel o půl sedmé ráno, kluci už byli dávno doma. A já zničený.“

Jak to vypadalo?
„Na druhém telefonu jsem měl alespoň mapu, takže jsem zúročil své zkušenosti z lesa a orientaci s mapou. (usmívá se) Věděl jsem, že tam je úsek dálnice, tak jsem si řekl, že k ní dojedu na kole, tam chytnu nějaký taxík a zkusím ho obměkčit. Jestli by mě za 30 juanů nehodil až domů.