Mluvit o skvělé partě, když všechno stojí za houby? Jen nadávat na štěstíčko, že je někde pryč? „Tohle je brynda, kterou lidi říkají, když je tam něco, co říct nemůžou, nebo nechtějí,“ tvrdí brankář Jakub Kovář. Když se rozjede, občas létají třísky. V zimě se při sérii proher takhle pustil do svého Jekatěrinburgu a kvůli překroucenému titulku mu hrozil průšvih s klubovou hvězdou. Ve velkém rozhovoru pro iSport Premium vykládal o chytání v Rusku, nejlepších brankářích světa i smlouvě za tři tisíce.
Chystá se na devátou sezonu v KHL. Brankář Jakub Kovář se už řadí mezi legendy nejlepší soutěže v Evropě, jenom dva muži v masce odchytali v její historii víc zápasů než on. Teď je za základní část na hodnotě 400. Kromě jednoho ročníku vždycky chytal za Jekatěrinburg. Dřív to byl průměrný klub, to se změnilo. Český gólman teď touží po velkém výsledku, nebo aby k němu klub aspoň nakopnul. Ví, že se čas krátí.
Posunul jste se za 400 zápasů v KHL hodně?
„Myslím, že dost. Hlavně jsem po třetí sezoně v Rusku zjistil, že mi začíná trochu ujíždět vlak a musím všechno překopat. Vladimíru Vůjtkovi jsem se omluvil z MS v Moskvě (rok 2016), začal si pronajímat led v Letňanech a dělat na tom, abych svoje chytání co nejvíc přizpůsobil modernímu hokeji.“
Bolí hodně si přiznat, že nejsem tak dobrý, jak jsem si myslel?
„Strašně, tohle bylo hodně těžký. Měl jsem za sebou dvě skvělé sezony v KHL a pak přišla třetí, která byla dost průměrná. Chtěl jsem dokázat sobě i všem kolem, že můžu patřit v Rusku mezi nejlepší brankáře. Když jsme na změně začali dělat, hned jsem poznal, že to bude bolet a bude to trvat dlouho. Tohle byla na hlavu hrozně těžká fáze. Pomohlo mi ale zase angažmá v Čerepovci, kam jsem šel na rok. Chytal jsem úplně každý zápas v týmu, který neměl ambice vyhrát KHL. Měl jsem celý rok na to, abych svoje chytání zvedal. Někdy v lednu jsem pak začal mít pocit, že jsem hlavou gólman jako dřív, jen s úplně jiným stylem chytání.“
Takže vám ve výsledku pomohl i bláznivý trenér Andrej Razin, který vás v podstatě z Jekatěrinburgu na rok vyštípal?
„Zažil jsem si s ním příšerné věci, nechtěl bych si něčím podobným nikdy znovu projít. Takže je těžký si to takhle přiznat. (usměje se) Vzal jsem si z toho to nejlepší, co šlo, a použil jsem to, abych se vrátil mnohem lepší.“
|
Narozen: 19. července 1988 (33 let) v Písku |
Momentálně máte v klubu Billa Peterse, trenéra, který v NHL vlastně spustil hokejové MeToo, kvůli rasovým urážkám a chování k hráčům ho propustili i z Calgary a v Americe už místo nedostal. Mluvil s vámi někdy o téhle etapě?
„Vůbec. A nikoho z nás ani nenapadlo to vytahovat ven. Několikrát jsme s trenérem byli na večeři nebo na vínu. Tohle téma nikdy nepadlo.“
Přitom všichni asi víte, proč v NHL skončil.
„Víme, ale je to čistě jeho osobní věc. Se mnou taky nikdo v týmu osobní věci neřeší. Ano, rozjelo to v Americe MeToo. Ale na tohle absolutně žádný názor nemám. Je to náš trenér, mě zajímá, jak se chová u nás.“
A jak se tedy chová?
„Určitě se hodně drží, hlídá se.“
Má to logiku, vlastně i veřejnost čeká, jestli něco nevyvede, ne?
„Cizinci v Rusku to mají těžké, ale zahraniční trenéři ještě víc. Nikdo jim tam moc nepřeje, nic se jim neodpustí. Všichni moc dobře vědí, proč v Americe skončil. Jedinkrát se ale nestalo, že by se spustil nějaký poplach. Samozřejmě někdy v šatně zařve, to je hokej. Ale nikdy se do nikoho před týmem nenavezl.“
Každopádně Jekatěrinburg měl velkou odvahu, že trenéra Peterse jako první zaměstnal, ne?
„V tom určitě sehrál roli i Pavel Dacjuk, který s ním spolupracoval v Detroitu. Když Pavel něco řekne, vedení na to taky slyší, což má logiku. Další věc je, že když klub nepodepsal minulého trenéra, v Rusku pak nebylo moc z koho vybírat. Pokud jste chtěli opravdu dobrého kouče, klub se musel dívat ven.“
Neměl jste vy sám s Dacjukem problém, když v Rusku vyšel váš rozhovor s titulkem, že on není lídr, i když v textu jste to popisoval trochu jinak?
„No, žádná sranda to nebyla. Když jsem chytal poslední sezonu v Budějovicích a šel na rozhovor, Aleš Kotalík mi vždycky říkal: Bacha, ty vždycky vysypeš všechnu pravdu a ono to není vždycky dobrý. Rozumím mu, brácha mi taky mnohokrát říkal, ať jsem opatrný. Jenže já kolikrát v emocích řeknu svůj názor. Doba je taková, že si lidi hrozně chtějí číst pravdu a vědět, jak věci opravdu jsou, ale zároveň se jim pravda hrozně těžko čte. Ve výsledku dostanete ještě větší čočku, než kdybyste pravdu neřekl a jen omílal dokola, jak jsme všichni skvělá parta, všechno je super, děláme všechno naplno, jen chybělo štěstíčko. Tohle je brynda, kterou lidi říkají, když je tam něco, co říct nemůžou, nebo nechtějí.“
Tohle k vám nesedí?
„Když cítím, že něco není dobré, a lidi, kteří by s tím něco dělat měli, to nedělají? Vždycky mi naskočí, že když to veřejně řeknu, oni si to přečtou, zamyslí se nad tím, i když se na mě naštvou. Pro mě je mnohem důležitější, aby tým šlapal, než jestli je na mě někdo naštvaný. To spíš skousnu, než aby bylo všechno špatně, ale my si to nepřiznali a jen čekali na pitomé štěstíčko, až se k nám otočí. No, a teď k tomu Dacjukovi, co?“ (směje se)
Pojďme na to.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
