Sýkora: Do Ruska jdu za penězi

Dostal za úkol zabydlet tým nováčka z Jekatěrinburku ve sférách KHL. „Nejsem jako jiní a nestydím se říct, že jdu za penězi,“ říká zkušený trenérský bard.

Sýkora tak končí ve svazových službách, ke dvacítce přijde někdo nový. „Je pravda, že už jsem kdysi říkal, že do Ruska nepůjdu. Že už na to nemám ten správný drajv. Ale jak říká klasik, sliby jsou od toho, aby se porušovaly,“ usmívá se kouč.

Co všechno vás do Ruska vtáhlo?
„Velkou roli sehrál fakt, že mi zavolal a lákal Valerij Karpov, který mi před lety dělal kapitána v Magnitogorsku. Dobře se mi tam s ním vycházelo. Navíc mi za asistenta hned nabídl Tolju Čisťjakova. A to je parádní chlapík. Také se s ním znám z Magnitky. Rus, bývalý hokejista, co žije v Dánsku. Když jsem už slyšel tahle dvě jména, zpozorněl jsem.“

Přitom jste ale dva roky odmítal i lukrativnější nabídky z Omsku a dalších klubů…
„To je pravda. Těch nabídek bylo hodně. Přišlo mi však neseriózní odcházet od reprezentační dvacítky, se svazem jsem měl smlouvu. Teď tedy taky, ale po tom našem vystoupení na mistrovství světa osmnáctek… To byla zkrátka katastrofa.“

K tomu se ještě vrátíme. Jde tedy o to, že už jste o další zajímavou štaci nechtěl přijít.
(přikyvuje) „Dřív se mi ruské kluby ozývaly během sezony a to jsem je odmítal. Nyní je po sezoně, tak si říkám, že by neměl být až tak veliký problém s mým uvolněním. Juniorským reprezentacím jsem něco odvedl, na druhou stranu jsem s klukama velkou díru do světa neudělal. Rozhodně ne takovou, aby o mě svaz za každou cenu bojoval. Proto jsem se takhle rozhodl.“

Reakce svazu byla jaká?
„Veškeré moje kroky podnikám v souladu s představami předsedy Krále i šéfa reprezentační komise pana Černíka. Dodržel jsem termín, kdy potřebovali vědět, zda odejdu, nebo zůstanu.“

V Jekatěrinburgu měli smělé plány už loni, ale projekt zkrachoval a klub z KHL vycouval. Nehrozí podobný scénář?
„Však já do toho jdu s tím, že mi zavolají, že to zkrachovalo (usmívá se). Ba ne. Karpov mi během mistrovství světa garantoval, že to nedopadne jako loni. Ale platí, že vše se dělá s určitou mírou rizika. Koncem května mám v Rusku podepsat smlouvu. V půlce července tam odletím pracovat.“

Povězte mi upřímně, chce se vám tam, anebo si jen říkáte, že by bylo dobré tam jít?
„Řeknu vám, že s nástupem jara se mi osvěžily myšlenky i chutě do práce. Absolvoval jsem operaci čelních dutin, hrozně se mi tím vylepšil život. Trpěl jsem rýmou, pořád jsem frkal, špatně se mi spalo. Teď je mi mnohem líp. Ale budu úplně upřímný, nechci se schovávat za vyhlášení hráčů, že jdou do Ruska, protože ten který klub měl nejlepší jednání. Nebo, že jdou za výzvou. Ne, jdu tam za penězi a nestydím se to říct.“

Nezavání vám Jekatěrinburg, dříve Sverdlovsk, až příliš velkou exotikou?
„Uvidíme. Je to jedenapůlmilionové město na Urale. Avtomobilist má velmi silnou, dlouhou hokejovou tradici. Lidi by měl hokej zajímat. Vyvraždili tam carskou rodinu, tak si budu dávat pozor (usmívá se). Když jsem tam byl naposledy, to jsme s Magnitkou letěli na soustředění do Turecka, upoutaly mě na letišti záchody. Nebyly v nejlepším stavu.“ (další úsměv)

Tušíte, kdo do klubu pumpuje peníze?
„Setkal jsem se s majitelem. Je to obchodník a člověk, který tamní hokej zachránil od zániku. Majitel klubu vlastní letadlo, mělo by se s ním lítat na zápasy. Což je fajn. Jde o to, jakého je typu a stáří. Zajímalo mě to, ale bál jsem se zeptat… Nedělám si přehnané iluze, teď jsem četl na internetu, že Rusové teprve začínají s výrobou nových dopravních letounů. Po dlouhých letech.“

Jak kvalitní hráče do týmu nabíráte?
„Chtějí postavit kvalitní první pětku. Ptají se i na Čechy, zatím jsme se dohodli s obráncem Honzou Novákem. Klub ale dosud není na úrovni, aby si pořizoval naše reprezentanty. Uvidíme. Sezona to nebude jednoduchá, v naší divizi se budeme často potkávat s Omskem, Magnitogorskem i Ufou. To bude problém, to se bude prohrávat.“

S porážkami máte zkušenosti i z nedávného šampionátu osmnáctek… Turnaj vám otevřel oči, že?
(přikyvuje) „S Frantou Musilem (asistentem) jsme do toho vlítli s velkou vervou, ale… Nešlo to. Nefungovalo to. Do zápasu jsme nešli s cílem vyhrát, ale abychom nedostali příděl gólů. To vám říkám na rovinu. Po prvním utkání se Švédy (0:7) mi bylo jasné, že budeme bojovat o to, aby se nespadlo. Rozdíl mezi námi a světovou špičkou byl značný.“

V čem nejvíc?
„V bruslení. Vyhráli jsme jenom jednou se Švýcarskem, pak jsme sehráli dobrý zápas s Kanadou (3:4p). Oni zrovna s tímhle výběrem experimentovali, sestavili schválně výběr velkých hráčů, ne tak dobrých bruslařů. S Kanadou to bylo dobrý, jediný světlý moment na turnaji. Pak snad ještě závěrečný zápas se Švédy o páté místo. První třetina dobrá, ale pak zapnuli a dali nám snad čtyři góly ve druhé třetině. Bylo po všem. S dvacítkou jsme byli pár měsíců předtím taky šestí, ale výkonem se to nedá vůbec srovnávat. Mistrovství to pro mě bylo velmi nepříjemné, do toho mi doma umřela máma. Kdybych to měl celkově zhodnotit, hodilo by se nějaké sprosté slovo…“

S vašimi zkušenostmi a vzpomínkami na mnohem úspěšnější a zavilejší generace hráčů je to zvlášť těžké rozdýchat…
„To máte pravdu. Mám pocit, že mezi našimi juniory a áčkem je určitá souvislost ve vylučování. S dvacítkou jsme to jakž takž zvládli, s osmnáctkou to bylo zkraje zoufalý. Byli jsme nejvíc vylučovaní. Nakonec jsme to stlačili pod deset trestů na zápas. Což byl úspěch, přípravu s Finy jsme začali asi se sedmnácti postihy… A taky mám dojem, jestli se nám u našich hokejistů náhodou nehromadí ten nutkavý pocit družit se, kamarádit a pak z toho vzniká to, co potkalo fotbalové reprezentanty. Přijedou ze svých klubů, kde dodržují veškerá pravidla, najednou se ocitnou mezi kamarády a chovají se a hlavně hrají jinak.“

Máte po ruce konkrétní příklad?
„Třeba teď na šampionátu ve Švýcarsku. Hráli jsme oslabení tří proti pěti a jeden náš hráč to tam jen odstál. Udělal tam jen takový boční pohyb a dostali jsme gól. Přišlo mi, že si za reprezentaci přijel jen zahrát. Nic víc. Přitom v NHL jsem viděl, jak lehá a skáče do střel. To mě zaskočilo. Asi je to hodně o té mentalitě, povaze. Dost jsem o tom přemýšlel a napadla mě právě ta paralela s fotbalisty. Že si chlapci přijeli za nároďák jen tak zahrát. Taky mě trochu zarazila mírná arogance kluků na osmnáctkách.“

Jaká?
„Někteří neuměli pořádně pozdravit. Potýkali jsme se s věcmi, které bych fakt nečekal. Takže jsme si museli vysvětlit, že jsme jeden tým, jedna parta, která se k sobě bude chovat slušně.“

Řada expertů tvrdí, že český juniorský hokej trpí odchody talentů do zámoří. Tam se však z hokeje a přístupu k němu naučí víc než kde jinde, nemyslíte?
„Já to vidím podobně. I když je to případ od případu. Ale co mě teď zarazilo, to byl komentář Pavla Richtera v televizi během zápasu Ruska s Amerikou. Byl den po vyřazení našich se Švédy a Pavel tam mluvil o tom, že vše začíná od mládeže. Souhlasím. Ale už ne s tím, že by tu mladí kluci měli zůstávat doma a učit se třeba od Pepíka Beránka. A ne se mlátit v Kanadě po mantinelech. Tak to není a já proti takovému názoru protestuju. Za mořem jsem během krátké chvíle absolvoval šampionáty dvacítek, osmnáctek, byl jsem tam na stáži a udělal jsem si jasný názor.“

Jak zní?
„Za mořem se dělá hokej na velmi vysoké úrovni. Má to výbornou úroveň, my takovou kvalitu v současnosti nemáme a nemůžeme nabídnout. Je mi to líto, ale tak to je.“

A hlavně už dávno není pravda, že je kanadský hokej o „rozvěšování“ hráčů na mantinely…
„Jistě. Pamatujete gólovou přihrávku Martyho St. Louise v semifinále proti Švédům? Jak to za brankou nahrál zpátky a Roy to dával do prázdné? To je přece náš hokej! Ale oni ho dnes hrají Kanaďané… Na úrovni, kterou už nejsme schopni předvést. Čímž netvrdím, že by se naši mladí hráči měli v zástupech hrnout do zámoří. To ne. Ale někteří ano, poněvadž to prospěje jim i českému hokeji. Pokud mají na to, aby se v Kanadě uplatnili, ať jdou. Ostatní ať se doma učí od Pepíka Beránka. Musím říct, že jsem se stal příznivcem kanadského hokeje. Dávno neplatí, co se tady o kanadském hokeji traduje. A kdo tomu nevěří, ať se sebere a jede se tam podívat, jak se to dělá.“

Co by si česká metodika měla vzít především od kanadské?
„Tam je to na bázi profesionality. My se tady pokoušíme postupnými kroky ten stav vylepšit. Je to pozitivní, ale hodně pomalé. Snad, kdyby junioři víc přirostli k extralize, celé se to zprofesionalizovalo. Mně se zdá, že našim trenérům se nechce do toho, aby s hráči dělali víc a hlavně líp. Oni mávnou rukou, jsou nad věcí. Těžká rutina… Čert to vem, já jsem už starej, na mně nezáleží, ale mladí trenéři by měli přidat, vzdělávat se, zjišťovat nové trendy. My to tady pořád všelijak pytlíkujeme. Snad se to s příchodem nového předsedy Krále zlepší a my aspoň zůstaneme v kontaktu s nejlepšími. Jak říkal u vás ve Sportu Vláďa Růžička, může být mnohem hůř.“