Hašek o životě v Moskvě: Slovníček mám u postele
Překvapuje ho obrovský počet policistů a vojáků. A hrozné zácpy. „Na řízení bych si tady moc netroufnul,“ říká Dominik Hašek v rozsáhlém rozhovoru pro Sport, v němž povídá nejenom o životě v Moskvě, ale i tom, že jeho výkony a vůbec celého Spartaku nejsou zatím ideální.
Do vyprávění o svých dosavadních zážitcích se dal Dominátor v kavárně Starbucks, kousek od hotelu, v němž v moskevských Sokolnikách žije. „Mám tam prostorný apartmán, vlastní byt ani nechci,“ říká 45letý gólman, jenž zatím nezáří. Jeho tým prohrál čtyři z pěti úvodních zápasů.
Chodíte sem na kávu do Starbucks často?
„Určitě jo, tak obden se tady zastavím. Buď sám, nebo se slovenskými spoluhráči.“
Koukám, že máte i speciálně podepsaný kelímek – stojí na něm Dominic.
„Tohle je ve Starbucks tradice všude po světě, že je takhle podepisují. Nejsem nějaký fajnšmekr, ale prostě jsem si na tuhle značku kávy zvyknul.“
Co jinak ještě děláváte v Moskvě, když máte volno?
„Jsem rád, že se hodně hraje a jsem dost vytížený. Protože jsem zde sám bez rodiny, tolik zábavy tu nemám. Po posledním zápase jsme se slovenskými spoluhráči a jejich manželkami seděli asi do jedný do rána na sushi v restauraci, povídali jsme si přitom. A vidíte, zrovna dneska (v sobotu) jsme měli jet s naším týmovým doktorem na ´dáču´ (chatu) chytat ryby. Ale porážka s Dynamem nám to takhle zhatila. Škoda... Dostali jsme místo toho trénink.“
Jezdíte často metrem. Poznávají vás v něm hodně lidé?
„Stane se, že přijdou pro podpis, ale není toho zas tolik. To spíš večer, když si zajdeme na jídlo. A musím se i někdy smát tomu, že místní si neberou žádný servítky a přijdou se vyfotit i v době, kdy mám plnou pusu nebo se s někým bavím. Jdou a strčí mi papír pod nos. (usměje se) Čím je člověk víc na východ, tím je ta kultura jiná. Nejsem na to zvyklý, ale beru to. Prostě je to běžný.“
A když se chtějí s vámi vyfotografovat, hned vás přátelsky obejmou, že?
„No jasně, automaticky. A je jim jedno, jestli člověk zrovna jí...“
Máte tady vůbec vlastní auto?
„Ne. Když je něco potřeba, máme k dispozici řidiče, ale skoro vůbec ho nevyužívám. Do haly z hotelu to mám kousek, takže chodím pěšky. Je to desetiminutová příjemná procházka. Koupil jsem si i koloběžku, takže někdy jedu i na ní. No a když jedeme odpoledne s klukama do centra a nechceme metrem, tak si vezmeme taxíka. Ty nejsou až tak drahý.“
Ale nesmí se hned přistoupit na první cenu, kterou šofér řekne, že?
„To jsem taky hned zjistil. Oni to zkouší, nejdřív to hrozně přeženou. Takže my mu řekneme, že jedeme třeba za třetinu. A když nesouhlasí, objeví se vedle něj další taxikář, který je připravený na tu cenu kývnout. Takže ten první je ještě rád, že má kšeft.“ (usměje se)
Měl byste vy osobně nervy na řízení po Moskvě?
„Je pravda, že zácpy jsou hrozný. A když se někdo chce někam dostat, musí být prostě drzý. Jinak nemá šanci. Jednou mě vezl někdo z týmu a můžu říct, že mi to stačilo. Já bych na to asi neměl. Kdo nejezdí agresivně, prostě se neprosadí. Nebo nejede hodinu, ale dvě. Jinak to nejde.“
Viděl jste v ruské metropoli už i nějaký jiný sport než hokej?
„Byli jsme se podívat se slovenskými kamarády na kvalifikačním zápase o Euro mezi Ruskem a Slovenskem. Seděli jsme ve slovenským kotli a byla tam super atmosféra. (Slováci vyhráli 1:0). Sice jsem to neprožíval tolik, jako kdyby hrál český tým, ale i tak jsem si to užil. Byl to skvělý zážitek.“
Na Rudém náměstí už jste se také vydal?
„Ano, zase se Slováky z týmu. Samotného mě jinak nějaké to běhání po městě moc nebaví. A zrovna jsme tam natrefili na koncert známého ´dýdžeje´ Tiesta u chrámu Vasila Blaženého. Jo, bylo to zajímavý, i když přiznávám, že ke konci toho jeho tříhodinového vystoupení už mě z toho duněla hlava. (usměje se) Bylo to nějaký techno nebo jak se to jmenuje… Hodina byla dobrá, ale potom jsem si říkal, ať už je radši konec.“
Bydlíte tady v hotelu. To opravdu neuvažujete, že si seženete byt?
„Zatím vůbec ne. Mám tam prostorný apartmán, navíc přijdu po tréninku, je ustláno, uklizeno... A když dorazí rodina, je tam taky dost místa. Takže si vůbec nestěžuju.“
V Rusku jste předtím nebyl pětadvacet let. Co vás nejvíc šokovalo?
„Určitě ty zácpy. Tehdy jsme bydleli na Rudým náměstí nebo i jinde přímo v centru a nepamatuju si takový provoz. Podle mě tady muselo být tehdy tak pětkrát míň aut. A druhá věc – myslel jsem si, že když už vládne jiný režim, že tady nebude tolik vojáků a policistů. Ale je jich pořád spousta. Třeba při sportovních akcích to mají naprosto pod kontrolou. O tom jsem se mohl na vlastní kůži přesvědčit i při tom fotbale se Slováky.“
Snad jste neměl konflikt s ozbrojenou silou.
„To zase ne, ale seděl jsem úplně na kraji řady, přede mnou stál policista, kterému mohlo být tak dvacet. A já mu říkal, že ať se nezlobí, ale že přes něj vůbec nevidím. Snažil jsem se mu to v klidu několikrát vysvětlit, ale on se na mě ani nedíval, naznačoval, že nesmí ani poslouchat. Měl příkaz a nemohl to místo opustit...“
Takže jste z fotbalu nic neměl.
„Naštěstí bylo vedle mě několik volných míst – takže jsem si poposednul a mohl jsem ten fotbal vidět. Ale jinak bych měl smůlu. Neexistovalo, že by si stoupnul trochu bokem. No a těch policistů před halou! Stojí v řadách vedle sebe, nedají se ani spočítat. Vypadá to jako vojenská přehlídka.“
Máte za sebou i výjezd po ostatních městech, byl jste také v Kazachstánu. Překvapilo vás něco?
„Všechno bylo v pohodě. Jídlo taky, ale spoluhráči mi radí: ´Radši se nezdržuj a jdi si pro jídlo brzo!´ Protože potom se může stát, že zrovna to dobré už není... Ale to jsou jenom takové legrácky, jinak jsem spokojený. Celkově to ale s NHL nemůžu srovnávat, to prostě zatím nejde.“
Váš kouč Miloš Říha si před startem KHL postesknul, že je kolem vaší osoby až moc velký humbuk. Už se to uklidnilo?
„Je pravda, že těch rozhovorů je dost. A bohužel tady v tomto směru nejsou žádná zavedená pravidla. Nejhorší je, že si myslím, že už všechno mám za sebou a táhnu si věci do autobusu. No a najednou mě přepadnou další novináři. Tohle by se prostě nemělo stávat, ale bohužel... A ještě jedna věc mě překvapila – když v NHL někdo dělá novináře, tak si nesmí říct o podpis. To absolutně neexistuje. No a tady dělám interview a během něj mi normálně někdo šoupne tužku do ruky, abych se mu podepsal. (usměje se) K profesionalismu to má ještě hodně daleko.“
Ani tiskový mluvčí klubu v tom nezjedná pořádek?
„Zatím je to hodně syrové. A ještě jedna perlička – seděl jsem nedávno s jedním spoluhráčem někde na večeři a volá mu ten mluvčí a radostně mu oznamuje: ´Hele, zrovna jsem dal jednomu novináři na tebe číslo. Bude ti hned volat!´ On to bral tak, že tomu hráči musel udělat hroznou radost a dobrou věc, když mu to dohodil... Tohle by se v Americe absolutně nemohlo stát.“
Vám se to ještě nepřihodilo?
„Naštěstí ne! (usměje se) Já jsem tomu mluvčímu okamžitě řekl, že veškerá komunikace musí probíhat jedině přes klub.“
A ten vám nedávno dohodil jiný „kšeftík.“ Za doprovodu deníku Sovětskij sport jste absolvoval projížďku městem.
„Tohle jsem uvítal, bylo to poprvé, co jsem si mohl pořádně prohlídnout centrum. Navíc jsme zrovna měli volno a nic jiného jsem na programu neměl. Akorát byla děsná zima, foukal vítr, hrozně pršelo. Takže jsem byl rád, že jsme byli v metru a nemusel jsem moc vylézat ven.“
Také jste ukázal, že jste studoval dějepis, o ruské historii, jste toho dost věděl. Nebo o literatuře, o Čechovově Višňovém sadu a podobně.
„Je pravda, že k historii mám vztah. Ale už je to dost dávno, co jsem to studoval, navíc spousta věcí člověku vypadne z hlavy. Takže když se mě na něco zeptali, nechtěl jsem vypadat blbě. Je dobře, že jsem aspoň ty základní věci věděl. Z ruské literatury jsem toho ale moc nepřečetl, to přiznávám. Co však musím říct – v Rusku všichni znají spisovatele Jaroslava Haška, má tady dokonce v několika městech svou ulici. Je znát, že toho v rámci pouti legionářů v Rusku hodně projel. Nevím tedy, jak moc bojoval nebo jestli spíš popíjel, jak se říkalo, ale opravdu spoustu lidí četlo jeho Švejka. Třeba i náš týmový doktor. A já mu říkám: ´No vidíš, tys to četl. A já jsem přitom viděl jen ty filmy.´“
Jak na vás reagují spoluhráči? Ještě před vámi mají ostych?
„V Pardubicích bylo dobré, že jsme spolu mohli od začátku lépe komunikovat. Ta jazyková bariéra tady je, ruština mi ještě nejde tak, jak bych si představoval. Ale jinak vztahy máme dobré, občas padne i nějaký vtípek. Ale celkově to ještě není ono. Musím se hlavně naučit rychlé pokyny obráncům. V ruštině je to hrozně dlouhé, což mi vůbec nevyhovuje.“
Ale jinak jste ruštinu oprášil dobře, ne? Alespoň podle rozhovorů, které poskytujete...
„Já se ale při nich necítím moc dobře. Chtěl bych něco říct, ale nemůžu najít to správné slovíčko. Takže se musím pořádně naučit, když to řeknu blbě, ty hokejové fráze, které z osmdesáti procent můžu použít po každém zápase.“
| OČIMA MILOŠE ŘÍHY |
„Dominik se potřebuje chytit na jednom utkání a my mu k tomu musíme pomoct. Zatím to neděláme. To se špatně chytá, když si nesáhne na puk a potom mu tam něco zničehonic proletí. Určitě je to pro něj těžké. Očekávání bylo větší, to je jasné, ale myslím si, že jeho chvíle ještě přijdou. Nemá cenu dělat paniku.“ |
Jágr zezačátku hovořil v angličtině a tlumočník to překládal. Neuvažujete o něčem podobném?
„Já bych o tom i uvažoval, ale zatím za mnou nikdo s tímhle návrhem nepřišel. Je pravda, že i místní novináři kvitují, že se pokouším mluvit v ruštině. Na druhé straně ale v angličtině bych si byl jistější a mohl přesně zformulovat, co chci povědět.“
Zdokonalujete se i sám v ruštině?
„Mám na pokoji u postele slovník, který si každý den otevřu a naučím se pár slovíček. I když mě připadá, že je druhý den už zase nevím. Ale snažím se.“
Čtete ruské noviny?
„Moc ne, přiznávám se. Když člověk nehraje dobře, tak ví, co tam píšou. Stojí to za prd, určitě nás kritizují. Takže to nemá cenu ještě číst... Zkouším aspoň listovat třeba politickými stránkami, ale ještě to není ono. Třeba v půlce článku zjistím, že mi ten smysl ujíždí.“
Ještě jedna soukromá otázka. Stále prožíváte tažení vaší dcery Dominiky v pořadu Česko Slovensko má talent?
„Určitě jí na dálku držím palce a musím říct, že mě tím svým vystoupením udělala obrovskou radost. A je pravda, že každý den aspoň jednou kliknu na youtube, abych si jí poslechnul. Vyšlo jí to skvěle. Jsem na ní pochopitelně hrdý. A když už se bavíme o tom volném času – hodně energie věnuju i Síni slávy. Jsem v návrhové komisi, takže se tomu dost věnuju. Teď momentálně organizujeme osvětu – aby všichni členové Síně slávy dobře věděli, proč tam jsou, kdo je vybral, kdo je navrhnul. A jaká práva z toho plynou.“
Teď na vážnější téma. Vám osobně ani mužstvu úvod do sezony nevyšel ideálně, z pěti zápasů jste čtyřikrát prohráli. V jakém se nacházíte rozpoložení?
„Mrzí mě to. Na startu do soutěže záleží, ale nám to, bohužel, vůbec nevychází. To největší zklamání přišlo v prvním domácím zápase s Dynamem, uteklo nám to všechno blbě ke konci. Vím, že jsem nechytal dobře. Byly tam góly, které se daly chytit, takže mě to mrzelo o to víc. (Spartak prohrál 3:4) Vím, že celkově můžu chytat líp. Zatím jsem z toho rozladěný.“
Co vám start do KHL naznačil o síle mužstva?
„Vím, že nejsme tým, který by se dal považovat za favorita. Ale měli bychom se dostat do play off, to jo. Zatím jsem trochu zklamaný. Každý se musí podívat sám na sebe, právě tam hledat chybu. Musíme se dát jako mužstvo dohromady. To se někdy stane, ale jde o to, aby to přišlo co nejdřív.“
Jistě jste zaregistroval ta obrovská očekávání. Každý se diví, když dostanete víc než jeden gól...
„Vnímám to. Ale nechci se tím nějak zatěžovat. Dobře vím, že sem tam blbý gól jsem dostával i v dobách své největší slávy, kdy jsem v NHL vyhrával Vezina Trophy. A stane se to i teď. Stejně jako se může stát, že člověk inkasuje čtyři pět gólů. Tam jde o to, aby se to nestávalo často. Gólman je hodně závislý na mužstvu, ale i obráceně. Jsou to takové spojené nádoby, teď jde o to, abychom naši hru co nejdřív vyladili. Sám dobře vím, na co mám. Ale teď se tím nechci moc zatěžovat, soustředím se na to, abych co nejvíc pomohl týmu.“
Možná je ten tlak o to větší, když vás všichni považují za výkladní skříň celé ligy...
„Na to takhle nekoukám. A už vůbec si nemyslím, že bych byl nějak přeplácený hráč (podle informací Sportu si ročně přijde v základním platu na podprůměrných 550 tisíc dolarů, v přepočtu necelých 11 milionů korun). Absolutně se nemíním v tomto ohledu srovnávat s hvězdami z Petrohradu. Mojí prací je tady chytat, víc neřeším. Samozřejmě je na mě nějaký tlak, ale neřekl bych, že je to něco mimořádného. Už jsem za ta léta zjistil, že je třeba žít přítomností. Člověk může být legenda, ale lidi mě v Rusku budou hodnotit podle toho, jak chytám teď. Ne podle toho, jaké trofeje jsem získal v minulosti. Jsem na to, co se mi podařilo, hrdý. Ale v Rusku jsem kvůli tomu, abych chytal dobře teď a tady.“
Nelitujete, že jste se do toho ruského dobrodružství vůbec vydal?
„Vůbec ne, jsem tady rád. I kvůli tomu, abych poznal, jaký je skutečně život v Rusku. Abych to neznal jenom z knížek.“
Prorazil jste v NHL, pak v Česku. Láká vás stát se i nejlepším brankářem v KHL?
„Určitě jo. Ale momentálně vím, že s tím, jak nám celý tým, jehož jsem součástí, funguje, tak by to bylo hrozně těžké. Musím se dostat do tempa, stejně jako všichni ostatní. No a potom později můžu myslet dál. Když budu chytat dobře, moje čísla se budou zlepšovat. Ale teď na to nemyslím.“
Je něco, co vás po hokejové stránce překvapilo?
„Rusové jsou velmi šikovní, ale to jsem čekal. Možná však jsou Češi na ledě malinko disciplinovanější. To je můj prvotní dojem.“
„Pro mě je to hrozně těžké srovnávat. Mě by třeba zajímalo, jak by se v KHL uplatnil český klub. Podle mě to není až takový rozdíl. Co se týče techniky, v průměru jsou na tom Rusové o něco líp. Ale to neznamená, že kdyby sem přijel nějaký extraligový tým, že by neuspěl. Třeba Pardubice. Na tohle téma jsem mluvil několikrát s bráchou Martinem (trenérem Sparty). Taky říkal, že můžete mít klidně čtyři Brazilce v týmu, ale stejně když narazíte proti někomu, kdo proti vám hraje dobře disciplinovaně a takticky, tak vás může porazit. Vím stoprocentně, že v NHL by šanci český tým neměl. Z deseti zápasů by prohrál devět. Ale tady? Nevím.“
V Česku je vaše jméno velmi skloňované. Nejen kvůli rozbitému mistrovskému poháru, ale i kvůli pokutě 150 tisíc, kterou vám vedení ligy udělilo za vaše výroky během minulé sezony. Jak to všechno takhle na dálku prožíváte?
„Je pravda, že na to myslím a mrzí mě to. Nenapadlo by mě, že se o tom bude takhle mluvit. Už jsem se k tomu vyjádřil jednou (více o kauze s Haškovo pokutou zde») a je zbytečné to nějak dál rozvádět.“
Už víte, jestli pokutu uhradíte, nebo se odvoláte?
„Zatím nevím, nechci něco dělat s horkou hlavou. Musím se podívat do minulosti a zjistit, jak byli určití hráči trestaní. A za co. Nechtěl bych, abych já byl trestaný i několikanásobně víc než někdo dřív. V tom případě bych napsal odvolání. Ale zatím nevím, musím si to zjistit. Taky si uvědomuju, že vlastně bojuji i za ostatní hráče. Tím, jak se vyřeší ten můj případ, se bude zřejmě v budoucnu přistupovat i k nim. Víc k tomu nemůžu říct, nemám ani dost informací. V tomto ohledu to bylo v NHL něco jiného – tam existuje hráčská asociace (NHLPA), takže stačilo zvednout telefon a člověk získal všechny informace. Případně se ho i někdo zastal.“
Neberete pokutu od Stanislava Šulce, šéfa extraligy, jako jeho osobní pomstu za slova, která jste proti němu pronesl?
„Nevím, tohle nechci komentovat.“
Při oslavě titulu se na vaší soukromé oslavě poškodil pohár. Už jste zjišťoval, kdo z vašich známých a kamarádů za to může?
„Některé věci vím, ale jiné ne. Třeba jsem slyšel, že tam chybělo hodně těch štítků se jmény. Nevím, můžu se jenom domnívat, že by je někdo mohl mít schované ve své sbírce. Ale nevím. A dál už po tom nebudu pátrat. Pamatuju si, že jsem ještě po oslavě některé štítky, které tam ležely, osobně posbíral a dal dovnitř do poháru, aby se neztratily. Ale bohužel... Už to dál nebudeme rozvádět. Je ale jasné, že jsem měl dávat mnohem větší pozor, ten pohár jsem měl půjčený já. I když jsem u toho bezprostředně nebyl, měl jsem to více pohlídat, takže to beru na sebe. Byla to moje zodpovědnost.“
