Živím se trefováním hvězd, říká Hanzal, který dospěl v lídra

Nepostradatelný. To je aktuálně pro sestavu Coyotes habán z českých Budějovic. Jeho mohutná postava dělá místo spoluhráčům, z nichž nejvíc vyčnívá třicetigólový parťák Radim Vrbata. „Na naši lajnu se hodně spoléhá, hrajeme proti nejlepším pětkám soupeře, naše úloha v týmu je hodně velká,“ uvědomuje si Martin Hanzal.

Zvlášť na vaši komplexní hru jdou samé superlativy. Pouštíte si je k tělu?
„Jistě, nebudu tvrdit, že ne. Krásně se poslouchá, když o vás někdo říká, že jste nedoceněný hráč a že děláte dobře svoji práci. Na tomhle mám vybudovanou svou kariéru, nenasbírám sedmdesát bodů za rok. Moje úloha je defenzivní, postavená na síle, to ví asi každý. Když za to přijde chvála, je to moc příjemný.“

Povězte, s čím chodíte do zápasů? Střelec chce dát gól, rozhodnout. Jak ale vypadá vydařené utkání ve vašem podání?
„To, který vyhrajeme… (usměje se) Pro mě je zásadní, abych byl jakkoliv prospěšný pro tým. Gól nebo nahrávka jsou krásný pro každýho, kdo tvrdí, že ne, ten lže. Ale mimo to je moje úloha třeba v tom, že chodím hodně na buly v obranném pásmu, tam to na mně stojí. S Vrbičem (Vrbatou) nás trenér dává hodně na oslabení, taky musím dohrávat protihráče. Zkrátka práce všeho druhu.“

Přitom v juniorce jste býval v čele bodování. Bylo pro vás těžké přepnout v hlavě, že se po vás v NHL chce něco jiného?
„Určitě. Ale bylo důležitý to přijmout, protože kdybych první rok ve Phoenixu nevzal defenzivní úlohu, třeba bych vůbec nehrál. Je třeba být zodpovědný dopředu i dozadu. Myslím, že hodně hráčů to nepřijalo, a proto už NHL nehrají. Pozice, jakou mám, je taky součást hokeje. Časem se pak třeba propracuju k tomu, že i bodů budu dělat víc. Oni už to po mně teda chtějí i teď… Je na mě tlak, abych byl produktivnější, když hraju v první lajně.“

Vašich služeb si ale Coyotes velmi váží, což ukazuje i áčko na vašem dresu. Jak se člověk, navíc Evropan, stane lídrem zámořského týmu ve 24 letech?
„Tahle věc je nádhera, kterou jsem ani nečekal. Před sezonou mi najednou nabídli prodloužení smlouvy, s čímž jsem hned souhlasil, a za pár dní jsme se domluvili. Den po podpisu mi potom řekl trenér, že chce, abych dělal zástupce kapitána. A to je prostě krásný, parádní. Zase tolik českých hráčů teď áčko nemá, ohromně si ho vážím, je to pro mě splnění snu. Můžu hrát NHL a k tomu mít takovou zodpovědnost, což je paráda. Nikdy jsem sice nebyl typ na proslovy, ale svou bojovností na ledě se snažím ukázat, proč to áčko mám.“

V pětadvaceti plníte nezastupitelnou úlohu v týmu NHL. Už jste za to sám sebe pochválil?
„No, je pravda, že od doby, co jsem áčko na dres dostal, koukám na něj s úctou. Přece jen máme v týmu dost starších hráčů, než jsem já. Whitneymu bude čtyřicet, takový Aucoin má přes tisíc zápasů, a oni si přesto za asistenty vybrali mě a Yandla, který je stejně starý jako já. Často přemýšlím o tom, že už mám velkou zodpovědnost.“

Ta na vás padla i v osobním životě, nedávno se vám narodil první syn. Klukovská léta jsou defi nitivně pryč, co říkáte?
„To rozhodně. Malýmu je akorát měsíc a byla to obrovská změna života. Změnilo to i mě samotnýho. Když se teď vracím ze zápasů, nebo z tripů a doma na mě čeká žena s dítětem, je to úplně jinačí. A taky to obnáší spoustu věcí. Naštěstí jsou teď u nás moji i manželčini rodiče, kteří nám se vším hodně pomáhají.“

Znamená ona změna třeba to, že v autě radši sundáte nohu z plynu? Dřív jste na to rád dupnul…
„Jasně. Hlavně když někam jedeme všichni, tak se člověk bojí… Vážně jsem dospěl. Přijde mi to tak. Je ze mě táta a číslo jedna je pro mě můj malej. Jsem teď zodpovědnější v hokeji, i v životě.“

Pojďme ještě zpátky k té hokejové zodpovědnosti. Vaší úlohou často je bránit nejlepší hráče soupeře. Koho je nejtěžší zastavit?
„Viděl bych to na Thorntona ze San Jose. Ten je velkej, silnej a ještě hodně šikovnej na puku. Podobní jsou Getzlaf s Perrym z Anaheimu, na tyhle dva týmy se mi hraje nejhůř.“

A jak si s takovými drtiči poradíte?
„Je to vážně těžký, záleží na systému celého našeho týmu, zodpovědní musí být všichni. A taky jde o každý střídání. Jakmile těmto hráčům chvilku nevěnujete pozornost a nesnažíte se jim to znepříjemnit, jsou schopní rozhodnout celý zápas. Snažím se proti nim využívat svoji velikost a sílu, trefovat je tělem. Když se takoví hráči dohrávají, je pro ně hra náročnější a taky jim tím berete energii. Právě hity jsou důležitá součást mojí hry, vlastně se tím živím. Musím to dělat pořád.“
A někdy to taky vyústí ve rvačku, jako nedávno s Richardsem z Los Angeles…
„Jo, tak to někdy dopadne. Když někoho dohraju hraju a jemu se to nelíbí, nebo si myslí, že to bylo na hraně, tak do sebe holt vlítneme. Pak už se to nedá zastavit. Nejsem hráč, který by se rád rval, nechci se při tom zranit, někdy je ale třeba výzvu akceptovat a pustit se do toho. Ale bitky fakt nevyhledávám.“

Co naopak často hledáte svou přihrávkou, je hokejka Radima Vrbaty. Co stojí za tím, že jedním z nejlepších kanonýrů této sezony?
„Asi nic, co by nebylo vidět. Vrbič je prostě nezastavitelnej. Góly dává pořád, navíc samý důležitý, vítězný. Má životní formu, stačí mu nahrát puk a on ten gól prostě dá.“

On říká, že se mu daří díky vám, protože mu svou prací pomáháte získat potřebný prostor na ledě.
„Samozřejmě, beze mě by to nešlo! (směje se) Ale vážně, přece jen spolu hrajeme celou dobu, co jsme ve Phoenixu. A když jsou spolu dva Češi takovou dobu, na ledě si rozumí. To je přesně náš případ. Děláme si na ledě místo, já se Radimovi snažím dát puk, protože vím, že on se umí trefi t, je technický a má výbornou střelu. Na mně je, abych mu odstavil protihráče, nebo si stoupnul před branku a pomohl mu, aby ty góly dával.“