Z největšího vytrvalce NHL se stával odborník na výhledy z press boxů. Roman Hamrlík prožil v tomto ročníku hned dvě výluky. S 1 385 zápasy drží rekord mezi aktivními hráči, ale napřed musel čekat na vyřešení sporu s vlastníky a po vypuknutí zkrácené sezony ho přestali stavět. Odchodem z Washingtonu do New York Rangers se však 38letému bekovi otevřela nová šance.
Připadal si jak prošlé zboží. Po třech zápasech ho šoupli do odstávky, seděl celkem 16 utkání. Pak ho zařadili na listinu nechráněných hráčů, odkud si ho vytáhli New York Rangers. „Nasedl jsem na vlak a za tři hodiny byl v Madison Square Garden,“ líčí Roman Hamrlík v rozhovoru pro Sport, dvakrát naskočil, ale v neděli už zase ne. Přitom se hrálo ve Washingtonu…
Platí snad v NHL dohody, že hráče nestavějí proti bývalému týmu?
(usměje se) „To vůbec ne. Den dopředu mi oznámili, že jsem dlouho nehrál a potřebuju nabrat kondici. Na zápas jsem letěl s týmem, první třetinu jsem odjezdil na kole a pak se na hokej jen díval. Není sranda, když měsíc sedíš v press boxu a najednou do toho máš skočit. První zápas jsem se cítil dobře, ve druhém jsem byl vždycky o krok pozdě, u puku i v soubojích. Doufám, že teď natrénuju a dostanu zase šanci.“
Nemrzí vás, že jste si přece jen nezahrál proti bývalému klubu?
„Ani ne, i když bylo trochu zvláštní se tam vrátit. Všechno se událo rychle, ve Washingtonu jsem strávil rok a půl. Jsem hlavně rád, že kluci vyhráli. Uvidíme, co se bude dít dál.“
Měl jste čas se s někým potkat?
„Po zápase jsem se krátce bavil s klukama; s Kundrátkem, s Michalem (Neuvirthem) a dalšími. Popřáli jsme si hodně štěstí, pak jsem šel do autobusu a odjel na letiště. Teď nás čeká týdenní trip.“
Trenéra Adama Oatese jste neviděl?
„Ne. A ani jsem ho nehledal…“
Nesl jste hodně těžce, když vás přestal stavět?
„Bylo to frustrující. Celou výluku jsem trénoval, cítil se dobře, pak mě trenér z ničeho nic posadil. Ani komunikace nefungovala, jako bych si představoval. Vlastně ani nevím, proč mě nehrál.“
Podobně jste to ovšem měl nějakou dobu i s jeho předchůdcem Dalem Hunterem…
„Myslím, že Washington byl pro mě trochu zakletý. Kluci jsou tam dobří, mančaft taky, jen je trošku podivné, že za poslední rok a půl, co jsem tam strávil, se vyměnili tři hlavní trenéři. Ale minulý ročník jsem si nakonec užil. Měli jsme super partu, nastupoval jsem s Mikem Greenem, který patří mezi nejlepší obránce ligy, play off nám vyšlo. Až na to, že nás pak vyřadili Rangers.“
Washingtonu nevyšel vstup do sezony, nedoplatil jste taky na přetlak obránců?
„Trenér tvrdil, že mi dá šanci. A tak jsem čekal, ale tu šanci jsem nedostal. Po dohodě s agentem Petrem Svobodou jsem požádal o výměnu. Trvalo to asi tak tři týdny, pak mě dali na listinu nechráněných hráčů. Do 24 hodin si mě mohl vybrat, kdo chtěl. Druhý den v poledne, kdy měla lhůta vypršet, zavolal generální manažer George McPhee, že má pro mě mančaft. Rangers!“
Měl jste už sbaleno?
„Ne, vůbec. Čekal jsem doma, co se stane, ani jsem nešel na trénink. Ale nevěděl jsem, co přijde. Před polednem mi zavolali, jel jsem si vyzvednout výzbroj do tréninkové haly, sbalil kufr, sedl na vlak a vyrazil do New Yorku. Za tři hodiny jsem byl z Washingtonu v Madison Square Garden.“
Byl jste rád, že zůstáváte na východě?
„Tyhle věci v danou chvíli moc neřešíš. Ale samozřejmě je to lepší. Potěšení je tím větší, že jsem to neměl daleko, dostal se do dobrého mužstva. Snad se to i trošku otočí. Je to pro mě nové, trochu se sžívám s týmem, ale jinak Rangers znám, hráli jsme proti sobě často. V Lundqvistovi mají jednoho z nejlepších gólmanů v lize, dobrou obranu, podepsali Ricka Nashe, v útoku jsou rychlí.“
Mohlo sehrát roli, že vás manažer Glen Sather znal už z dřívějšího působení v Edmontonu?
„To myslím, že mi docela pomohlo. Hrál jsem tam pod ním dva a půl roku. Taky mi vyšlo minulé play off právě proti Rangers. Měl jsem štěstí a jsem rád, že skončil v dobrém klubu.“
Rangers jsou za dvacet sezon váš sedmý tým NHL. Jaké máte první dojmy?
„Přijali mě tu v pohodě, navíc to nějaký rok hraju a tyhle výměny jsou běžná věc. Nicméně v Rangers to je úplně o něčem jiném než ve Washingtonu. Dělají všechno, aby se vyhrávalo. Od generálního manažera až po posledního hráče je to cítit. Hokej, hokej, práce. Tréninky jsou dost tvrdé. Dlouho se netrénuje, dvacet, třicet minut, zato intenzivně a naplno. V Capitals to bylo takové volnější, spíš srandičky. Tady se možná tolik nenasmějeme, ale tím víc se maká.“
Kouč John Tortorella působí jako hodně velký svéráz. Jak zapůsobil na vás?
„Neměli jsme moc čas spolu mluvit, jen jsme se seznámili. Ale všichni ho uznávají a zatím je v pohodě. Má velké zkušenosti, vyhrál Stanley Cup s Tampou. Získal si obrovský respekt, což je vidět, jen když vstoupí do šatny nebo se s někým baví.“
Věříte, že z Rangers můžete mít třeba ještě blíž ke Stanley Cupu?
„Na to teď vůbec nemyslím. Záleží, jak budeme hrát v základní části. Sezona je nabitá, se hrají zápasy každý druhý den, což je docela náročné. Párkrát se prohraje a jste mimo play off. Důležité je se tam dostat, pak záleží na momentální formě. Rangers strašně bojují, blokují střely, všichni makají, ta šance je určitě větší. Ale hlavní bude postoupit do play off.“
Do konce sezony už tolik času nezbývá a vám končí smlouva. V New Yorku se zatím asi moc zabydlovat nebudete, nebo ano?
„Z Washingtonu jsem si přivezl dva kufry, dali mě na hotel ve východní části Manhattanu, asi deset minut od Madison Square Garden. Ale budu si hledat něco víc na západ, abych to měl blíž tréninkové hale, která je mimo město, odtud 45 minut.“
