Zase jsem mezi Čechy nejmladší, baví se 33letý Havlát v Devils
Jednu českou, spíš tedy československou kumpanii zažil hned zkraje své zámořské kariéry v Ottawě. Jakožto 19letý bažant (ovšem už dvojnásobný mistr světa!) Martin Havlát naskočil mezi Senátory a cítil se tam jako doma. V kabině vedle něj samý krajan, anebo „příbuzný“ ze Slovenska. Uteklo 14 let a stejný hráč si tehdejší časy připomíná. Nyní v táboře New Jersey. „Tenkrát v Ottawě jsem byl nejmladší a teď zase,“ usmívá se 33letý útočník.
A má recht. Nejstarším Čechem v Devils je Jaromír Jágr (42), po něm Patrik Eliáš (38) a skupinku doplňuje další veterán Marek Židlický (37).
Havlátovu kariéru zná každý hokejový fanoušek, nebýt řady těžkých zranění, v NHL by právě teď útočil na metu tisícovkaře. Ale co není, může stále být. Nynějších 748 startů znamená, že za necelé čtyři sezony se dočká. A to pro hráče jeho reputace není neřešitelný problém.
Co je podstatné, Havlát se na prahu čtrnáctého ročníku v zámoří cítí výtečně. Je zdráv. „Cítím se skvěle,“ vykládá pro iSport.cz. „Po třech letech různých potíží jsem si konečně zahrál přáteláky před sezonou. Začalo to zraněním ramene na mistrovství světa v Bratislavě (2011), příprava mě minula kvůli dlouhé rehabilitaci. Rok na to probíhala výluka a loni jsem po operaci začal hrát až někdy v listopadu. Proto pro mě bylo tolik důležité, abych pár utkání před hlavní sezonou absolvoval,“ těší ho zapojení do obvyklé rutiny, jež se mu vyhýbala.
Na kdejakých akcích by mohl přednášet o zocelené psychice. Špitály má prochozené v různých metropolích světa, díky vůli a vytrvalosti se ale vždycky dokázal vyhrabat zpět. „Mně už by v NHL asi nic nepřekvapilo,“ přikyvuje. „Během kariéry jsem se musel několikrát vyšplhat zpátky nahoru, člověku zůstane v hlavě ten pocit, kdy se ocitne dole a krůček po krůčku se musí vracet zpět. V mém případě se to dělo opakovaně. Není to sranda, nikomu nepřeju delší pracovní neschopnost. Když je člověku dobře po těle, všechno je fajn. Jakmile vás zastaví zdraví, není to nic extra,“ ví sám moc dobře.
Teď je však celý natěšený na dny příští. S Patrikem Eliášem, dlouholetým kamarádem, se znovu dali do kupy v jednom ligovém týmu. Naposledy se jim to povedlo před deseti roky ve Znojmě. Oba doufají, že si rozpomenou na někdejší časy, kdy jejich souhra uhranula i zámořské fanoušky. Jako při Světovém poháru 2004, kdy Havlát s Eliášem v Torontu málem odstřelili Kanadu v semifinále.
„S Páťou jsme spolu odehráli pár turnajů v reprezentaci, v lize za Znojmo asi dvanáct zápasů v kuse. Klapalo nám to tehdy, ale nikde není záruka, že to pošlape i teď. Samozřejmě si to moc přeju, ale krátkodobé akce jsou něco jiného než celá dlouhá sezona. Navíc v NHL jsou trenéři známí tím, že sestavu často pozměňují. Záleží jen na nás, jak spolu dlouho vydržíme,“ zůstává Havlát radši opatrný.
Aby se před startem další sezony dobře naladil, neváhal si pustit záznamy ze zmíněného World Cupu, kde se Češi zaskvěli krásnou hrou. „Růža nás dal dohromady s Vejbou a byl to od něj super tah. Krásně jsme si zahráli, celé mužstvo předvádělo parádní hokej. Uteklo deset let, na jednu stranu se hokej ohromně rozvinul, je rychlejší, ale my jsme zase zkušenější. Tenkrát jsme si s Páťou výborně vyhovovali, snad na to navážeme. Puky si můžeme dávat stejně, ale asi ne tak rychle,“ směje se Havlát.
Celý rozhovor s Martinem Havlátem čtěte ve čtvrtečním deníku Sport
