V roce 1988 nastoupil Craig Button na pozici skauta v tehdejší Minnesotě North Stars. Brzy padla železná opona a do NHL se začaly hrnout hráči z bývalých komunistických zemí. „Nebyli to jen hokejisté, ale i lidé, kteří se museli popasovat s řadou nových věcí mimo led. Jazyk, kulturní rozdíly. Nesmíte jen čekat, zda ten přechod zvládnou, musíte jim také pomoct. Byla to pro NHL velká změna,“ vypráví pro iSport Premium někdejší generální manažer Calgary Flames a nyní expert televizní stanice TSN.
Rád se rozpovídá o hokeji, jaký byl dříve a jak ho vidí dnes. Moc rád vzpomíná na české hráče, které měl možnost přivést do NHL jako skaut či později vést z pozice generálního manažera. Nezapomíná na Petra Buzka, kterého i přes vážnou autonehodu draftoval v roce 1995 do Dallasu, lituje nepovedeného angažmá Pavla Patery. „Chtěli jsme k němu získat Martina Procházku, ale bohužel to nevyšlo,“ vzpomíná s odstupem let Craig Button na šikovného centra. V rozhovoru dojde i na další zajímavá jména: Romana Turka, Michala Kempného, Václava Varaďu, či Davida Pastrňáka .
Existuje pozice či funkce, kterou jste v hokeji chtěl dělat, ale nevyšlo to?
„Možná trenér? Občas mě to napadne, ale správný trenér musí být maximálně zapálený pro věc a tvrdě pracující. Podívejte se, kolik toho musí každý den udělat. A každý – novináři, fanoušci – sledují právě jeho kroky a ptají se, proč kouč dělá tohle nebo tamto. Popravdě, jsem rád, že jsem si mohl vyzkoušet tolik pozic. A hlavní pro mě je, že všechny měly spojitost s hokejem a příjemnými lidmi. Když pracujete pro tým, hlavním úkolem je vyhrát. Já se teď jako člověk pracující v médiích snažím předávat příběhy a analyzovat hru, popisovat fanouškům, co se děje. Lidé mají tuhle hru rádi.“
Jak se z vás stal v roce 1988 skaut Minnesoty North Stars, dnes Dallasu Stars?
„Jack Ferreira dříve pracoval pro mého otce a ve zmíněném roce se stal generálním manažerem North Stars. Několikrát, když jsme se potkali, se mě ptal, jestli bych měl zájem dělat skauta, v té době jsem ale studoval na univerzitě. V roce 1988 mi znovu nabídl práci na částečný úvazek a já si řekl, že to zkusím. A zbytek už je historie.“
Chytlo vás to hned?
„Měl jsem štěstí. Minnesota měla v té době úzkou skupinu zaměstnanců, Jack se snažil změnit řadu věcí, což pro mě byla skvělá příležitost. Rychle jsem se přesunul na plný úvazek, pak jsem měl možnost trávit ještě více času s kolegy, kteří mě učili a vedli. Nejen že jsem skončil u hokeje, ale měl jsem kolem sebe úžasné lidi.“
Jak se změnilo skautování po pádu železné opony?
„Svět se otevřel. Každý věděl, že v Československu a Sovětském svazu jsou výborní hráči. A najednou jsme k nim měli přístup, mohli volně odejít do NHL. Začali jsme investovat spoustu úsilí do jejich sledování. Nebylo těžké objevit talent
Jaromíra Jágra
nebo
Petra Nedvěda
, ale byli tu i další, kteří mohli zapadnout do našeho týmu. V Minnesotě, později Dallasu, jsme měli spoustu hráčů z Finska, Švédska, Ruska nebo Česka. Nebyli to jen hokejisté, ale i lidé, kteří se museli popasovat s řadou nových věcí mimo led. Jazyk, kulturní rozdíly. Nesmíte jen čekat, zda ten přechod zvládnou, musíte jim také pomoct. Byla to pro NHL velká změna.“
Dnes má každý klub několik skautů přímo v Evropě, jak to ale bylo tehdy? Létal jste i vy osobně sledovat mladé hráče do Československa či Sovětského svazu?
„Ano, poprvé jsem byl v Evropě v roce 1989. Byl jsem v obou zmíněných zemích, navštívil jsem Finsko i Švédsko. S cestováním jsem neměl problémy, už moji rodiče hodně létali, takže jsem si to užíval. A teď mě někdo platil za to, abych létal do Evropy! Poznal jsem nové kultury, získal nové zážitky, byla to sranda.“
Předpokládám ale, že tehdy byla komunikace s hráči o něco těžší než dnes.
„Byli to kluci a měli své sny. Sny, že budou jednoho dne hrát v NHL. Sledovali jsme je na ledě a pak s nimi hovořili. Potřebovali jsme tlumočníka, ale chtěli jsme jim dodat sebedůvěru, že se nemají bát. Hráči, kteří pak odešli, byli nesmírně stateční. Nechali tady své rodiny, přátele a šli si za cílem, o němž dlouho jen snili. Pak už bylo na nás, abychom jim pomohli.“
Tušil jste na přelomu 80. a 90. let, že o deset let později bude v NHL tolik Evropanů?
„Jistě! Ti hráči byli vážně dobří. Jediné, co bylo potřeba udělat, bylo pozorně sledovat mistrovství světa dospělých i juniorů. Věděli jsme o jejich kvalitách, přiváděli jsme elitní hráče. Bylo to, jako byste otevřeli zapomenuté dveře, za nimiž se skrývali hráči, kteří mohli pomoct zlepšit náš tým. Byla to skvělá věc. A pořád je.“
Do roku 1997, kdy jste v Dallasu dělal skauta a později šéfa skautingu, jste draftovali pouze dva české hráče, kteří se později prosadili v NHL: Romana Turka a Petra Buzka. A oba jste si později přivedl do Calgary, kde jste na přelomu tisíciletí dělal generálního manažera. Náhoda?
„Ne, protože jsem je znal. Petr byl skvělý člověk, jenže před draftem měl tu nehodu
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit