Za poslední léta si vybojoval pozici brankářské jedničky v Calgary. Řeč je o gólmanovi Davidu Rittichovi. Za jeho postupnými krůčky vzhůru napříč hierarchií celku z Alberty stojí kouč brankářů Jordan Sigalet (39). Sám odchytal v NHL pouze 43 vteřin v dresu Boston Bruins. Na první pohled zanedbatelné představení. Jenže v té době žil už dva roky s roztroušenou sklerózou. Přitom na začátku diagnózy mu lékaři oznámili, ať zapomene na to, že se ještě někdy vrátí na led.
Pro většinu lidí se jednalo jen o další březnové ráno. Vstali, dali si kávu a šli do práce. V případě tehdy třiadvacetiletého brankáře Jordana Sigaleta ale bylo něco špatně. Zatraceně špatně. Po probuzení necítil nohy, rozhodl se navštívit lékaře. To, co se dozvěděl, mu obrátilo život vzhůru nohama. Diagnostikovali mu roztroušenou sklerózu.
„V té době jsem se cítil neporazitelný. Na vrcholu života. Chytal jsem na univerzitě. Zničehonic přišlo tohle. Najednou jsem nevěděl, co se mnou bude. Existovala dost reálná možnost, že se do brankoviště už nikdy nevrátím. Chtěl jsem ale všem ukázat, že se mýlí. A dokázat sám sobě, že můžu stále chytat,“ vzpomíná Sigalet v rozhovoru pro web Calgary Herald na první dny s onemocněním, při kterém imunitní systém napadá vlastní centrální nervovou soustavu.
Zákeřná nemoc mu zkomplikovala jak osobní, tak profesní život. Dnes devětatřicetiletý rodák z Britské Kolumbie se ale nevzdal, a do dalšího ročníku nastoupil. Po půl roce (tehdy vyšel s oznámením na veřejnost) ho jeho univerzitní tým Bowling Green State University dokonce jmenoval neoficiálním kapitánem. „Každý se hned začne smát, když vidí mé fotky z univerzitních let, a mám tam céčko na dresu,“ usmívá se současný kouč gólmanů Flames.
Na konci ročníku si vysloužil nominaci nejen na Hobey Baker Award pro nejlepšího univerzitního hráče, kterou v minulosti získali například Jack Eichel nebo Paul Kariya, ale také si udělal výlet do Hollywoodu, kde se vyhlašoval vítěz ceny ESPY za nejpozoruhodnější comeback sportovce. Nevyhrál, nicméně na afterparty cen ESPY osobně poznal například tenisové ikony Mariu Šarapovovou nebo Serenu Williamsovou. Na univerzitního gólmana slušná společnost.
Premiéra i derniéra v NHL
Po vysoké škole následoval přesun do Providence, kde v zámoří začínal například David Pastrňák. Celek z nejmenšího státu USA působí jako farma Bostonu, který si člena hokejové rodiny vybral v draftu 2001 v sedmém kole. Ze začátku se bál, že kvůli jeho nemoci o něj tým přestane mít zájem. Nic takového se ale nestalo.
Během štace na východě Spojených států si ho šéfové vytáhli z farmy do nejlepší hokejové ligy světa hned několikrát. Vždy ale jen kryl záda tehdejší klubové jedničce Andrew Raycroftovi. Až 7. ledna roku 2006 v duelu proti Tampě Bay to konečně vyšlo. Náhradník Hannu Toivonen se zranil, a tak vedení opět povolalo Sigaleta nahoru. Už to vypadalo, že zůstane ve statistikách jen jako dvojka, když v tom si, už za rozhodnutého stavu 6:3, ke konci Raycroft vyvrtnul kotník.
„Když mi řekli, že půjdu do hry, neměl jsem čas o tom přemýšlet,“ popisuje zpětně Sigalet svých 43 vteřin slávy. „Stál jsem v brankovišti jak přikovaný. Tělo se mi v tu chvíli napumpovalo adrenalinem. Upřímně jsem opravdu rád za to, že jsem neinkasoval gól před 19 tisíci domácími fanoušky. Kdyby ano, tak bych měl jedny z nejhorších statistik v historii NHL. Nakonec ale na mě neletěla ani střela. Byl to opravdu speciální večer,“ nostalgicky vzpomíná muž, kterému po jeho zadostiučinění gratuloval například legendární obránce Ray Bourque.
O Sigaletově životním příběhu měsíc nato psal i věhlasný magazín Sports Illustrated. Pak už ale jeho kariéra stagnovala. Častokrát měl potíže vůbec udržet v rukou hokejku.
Zlomový moment přišel o rok později uprostřed listopadu v utkání AHL proti Worcesteru, tehdejší farmě San Jose Sharks. Sigalet se necítil moc dobře. Devět minut před koncem kvůli přehřátí a dehydrataci zkolaboval, hlavou se udeřil přímo o led, odvézt ho museli na nosítkách. Celému dramatu navíc musel ze střídačky přihlížet jeho bratr Jonathan. Poté už odchytal pouze 12 utkání v Rakousku a Rusku, než si připustil, že tohle je konečná.
Svérázný rituál s Rittichem
Rozhodl se tedy předávat své rady budoucím brankářským nadějím. Po čtyřech letech v juniorské lize a nižší AHL si ho šéfové Calgary Flames vybrali v sezoně 2014/15 jako nového trenéra svých gólmanů.
Po odchodu dlouholeté stálice Miikky Kiprusoffa nenašli v Calgary adekvátní náhradu, a v Sigaletovi viděli někoho, kdo jim v tomto nelehkém úkolu může výrazně pomoct. Nespletli se. Po pár letech dorazil na západ Kanady český talent David Rittich, ze kterého se pod Sigaletovým dohledem stal gólman, na kterého v Calgary sází.
Jak to tak ale bývá, začátky byly těžší, především v komunikaci. „Jednou přišel na trénink v pět ráno namísto toho, aby dorazil v pět odpoledne,“ vzpomíná s úsměvem kouč na vtipný moment pro klubové stránky. Jihlavský rodák má navíc svérázný zvyk. Sigalet ho musí před každým zápasem dvakrát trefit do masky pukem.
Bývalý zaměstnanec Bruins, který měl v záloze povolání herního vývojáře, krom zdokonalování brankářů působí jako psychická podpora dalších bývalých hokejistů, kteří trpí roztroušenou sklerózou. Konkrétně pomáhá Joshi Hardingovi a Bryanu Bickellovi. Sám je totiž příkladem toho, že i s touto nevyléčitelnou nemocí může člověk hokejovému světu nemálo přispět.
