Vopat sestavil nejen tým pro Stanley Cup: Jak jsem objevil Kopitara

O'Reilly, brankář hrdina i přísný kouč. PĚT důvodů, proč Blues mají Stanley Cup • iSport TV

Honzo, v Česku skauti domácích klubů skoro nejsou. Máme trenéry, máme kouče, psychology, agenty, ale nemáme skaut. Jak se člověk ze země, kde skauti nejsou, stane hlavním evropským skautem vítěze nejlepší hokejové ligy na světě?
„U nás skauti taky jsou, ale nejsou moc vidět, pracují spíše pro zahraniční kluby. Musel jsem svoji profesionální kariéru ze zdravotních důvodů skončit v poměrně mladém věku, bylo mi 27 let. Poohlížel jsem se po něčem novém a samozřejmě jsem chtěl zůstat v hokeji, protože to je věc, kterou jsem dělal celý život. Vrhl jsem se v Litvínově na trenéřinu, trénoval jsem malé kluky, a druhou polovinu sezony jsem pomáhal panu Beránkovi staršímu u áčka zachraňovat extraligovou příslušnost. Myslel jsem si tehdy, že u trenéřiny zůstanu. Jenže někdy v dubnu 2002 mě kontaktoval Ari Vuori, tehdejší hlavní evropský skaut Los Angeles Kings z Finska, jestli bych měl zájem pro klub dělat evropský skauting. Rozhodl jsem se to zkusit, a dnes začínám devatenáctou sezonu.“

Práce skauta znamená, že nejste bezprostředně zodpovědný za výsledek dnes, ale za hru a výsledky týmu třeba za pět nebo za sedm let. Měl byste mít tedy v hlavě obraz hokeje budoucnosti a hledat do něj správné hráče. Co pro vás tedy znamená talent?

„Talent je něco výjimečného, co ten který jedinec má. Je to vrozený předpoklad, schopnost zvládat danou činnost. Všichni, kdo talent mají, ho dostali do vínku od svých rodičů, či, jak někdo říká, od Pánaboha. Není to nic, co se dá zlepšit, ani co se dá ztratit – talent se dá jen rozvíjet, nebo promrhat. Znám spoustu případů, kdy to extrémně talentovaní hráči nikam nedotáhli, protože hokeji nedali všechno. Jejich přístup byl založený právě jen na talentu, a když přišlo na tvrdou práci a odříkání, měla jejich kariéra krátké trvání. Talent se dá rozvíjet v tréninku, ve škole nebo třeba venku před domem. Myslím, že bez talentu se člověk nemůže stát nejlepším hráčem na světě a nemůže ani hrát nejlepší soutěž na světě.“

Dá se talent měřit?
„Já si myslím, že talent v hokeji se moc měřit nedá. Každý na to má jiné oko, každý vidí talent jinak, ale nakonec se stejně vždycky na talentu shodneme. Protože talent je vidět. Když přijdu na hokejový zápas a pozoruji hráče, dá se velice rychle rozpoznat, kdo talent má. Na první pohled je vidět, kdo dobře bruslí, kdo má rychlost. Je vidět i technika hole, jak je hráč schopen v rychlosti kontrolovat puk a pracovat s ním. Pak ale přijde to, co je pro rozpoznání nejsložitější, a to je hokejové myšlení. Je to schopnost číst hru a přemýšlet o ní, mít cit a vědět, kdy zpomalit, kdy zrychlit, vnímat dění na ledě a vytvářet přečíslení a šance. To se na první pohled poznat nedá, trvá to trochu déle. Také na utkání nechodíme jenom jednou, ale vidíme hráče třeba patnáctkrát nebo dvacetkrát za rok. Talentovaní hráči vždycky oko scoutů přitáhnou, funguje to jako 3D obrázek. Koukáte na utkání a talent z obrazu plasticky vystoupí.“

Některé sporty dají hodně na statistiky, ale nakonec prý stejně rozhoduje lidské oko a cit. Je to v hokeji podobné?
„Všichni skauti a lidé okolo hokeje se na statistiky a analýzy dívají. Je dobré vidět, zda hráč, který se mi svým talentem a charakterem na ledě líbil, byl efektivní a produktivní i v číslech. Ve většině případů tomu tak je. Nejlepší hráči, kde oko zachytí talent, se zpravidla projeví i v konečném kanadském bodování. Může se stát, že na nějakém turnaji hráč produktivní není a bodů moc nemá. Může mít slabší chvilku, být třeba nemocný nebo zraněný. Pak je třeba hledat, proč na tom konkrétním turnaji nebodoval, když na minulém byl nejlepší.“

Takže čísla nejsou rozhodující?
„Na čísla samozřejmě koukáme, ale pořád by to měl být spíš jen nástroj a pomůcka, abychom na konci sezony, když stavíme žebříček a připravujeme hráče na draft, měli dobrý pocit a svědomí, že jsme nic nezanedbali. Když se rozhodujeme mezi jedním a druhým hráčem, tenhle dal víc branek, tenhle byl konzistentní a bodoval ve čtyřech turnajích, tenhle byl na dvou turnajích dobrý a na dvou zaspal… Pak to může rozhodovat, že jeden bude na žebříčku výš a jeden níž. Ale je to jen pomocný ukazatel. Většina je založena na tom, co vidíme na ledě a co o hráči zjistíme mimo led. Jak má nastavenou hlavu, jaké má srdce a jaký má charakter.“

Kolikrát v průměru hráče za sezonu vidíte? A kolikrát ho chcete vidět, abyste měl dobrý pocit, že ranking opravdu sedí?
„Velké turnaje jsou za sezonu čtyři, na každém mohu hráče vidět třikrát nebo čtyřikrát, na mistrovství světa dokonce šestkrát. To je nějakých patnáct utkání za sezonu, plus se samozřejmě jezdím koukat do ligy, kterou hraje. To může být švédská juniorská liga, finská extraliga, česká extraliga, česká juniorská liga. Tam chci hráče vidět v dalších sedmi, osmi zápasech, aby mě u něj nic nepřekvapilo. Abych ho viděl ve všech herních situacích, v utkáních, kde jeho tým 10:0 vyhraje i 10:0 prohraje. Abych viděl, jak reaguje, když se daří, i když se nedaří. Ideální je hráče vidět tak patnáctkrát až dvacetkrát za sezonu. I když se může stát, že hráč nějaký turnaj kvůli zranění nebo nemoci vynechá.“

Když jste pracoval pro Los Angeles, našel jste pro Kings slovinského útočníka Anžeho Kopitara, který se během let stal jedním z nejlepších hráčů NHL a dvojnásobným vítězem Stanley Cupu.
„Kopitara jsme našli spolu s mým finským kolegou Arim Vuorim. Poprvé jsme ho viděli v roce 2002, kdy jako patnáctiletý