Polák vzpomíná na trenéry z NHL. Plnit rozkazy, hádky i smutný vyhazov

„Já měl styl na zarputilosti postavený od mládí. Nikdy jsem se nehnal k protější brance, stál jsem u té naší. Je to asi v genech, protože mám malého kluka, hraje hokej i fotbal. Aniž bychom mu to říkali, drží se u vlastní branky, kterou brání, a je stejně zarputilý jako já. Samozřejmě jsem mu říkal, ať dává góly, že to je jednodušší a bude ho to míň bolet než tatínka. (smích) Ale on je stejný jako já, dopředu se moc nehrne. Trenéři mě měli rádi, že jsem takový. Když mi trenér něco řekl, tak jsem to udělal. Plnil jsem příkazy. Měli to se mnou celkem jednoduché. Nevymýšlel jsem si žádné blbosti, udělal jsem, co po mně chtěli, nebo jsem si z toho něco užitečného vzal.“

„Vyplynulo to už za mého mládí. Přece jen u nás na Ostravsku, když jsme šli za barák hrát fotbal, jsme se bili buď o fotbalový plac, nebo o balon. Takže to máme v sobě a z našeho kraje to vyplývá. Já byl celou dobu menšího vzrůstu a až kolem 13-14 let jsem se vytáhl. Proto jsem musel být zarputilý, abych se mohl nějak prosazovat.“

„V mladém věku jsem vyrůstal s kluky, kteří byli v dorostu i v juniorce lepší než já. Přejít z juniorského hokeje do dospělého je těžké a oni se někde ztratili, nezachytili to. Je těžké se posunout a pak se hokejem třeba i živit nebo pomýšlet na NHL. Já měl trenéry, kteří to viděli střídmě a pracovali na tom, aby se hráč rozvíjel správným způsobem a nepřemýšlelo se vůbec o nějaké NHL. Trenér v tomto období hraje velkou roli. Ale je to i v hlavě hráče. Každý trenér je odlišný a každý předává informace jinak. Každý to nemusí pochopit, nebo si věci vykládá jinak a myslí si třeba, že si na něj trenér zasedl. Tam je strašně důležitá komunikace. A když je hráč povahově nějakým způsobem slabší, tak je to potom těžké. Asi jsem měl štěstí, ale nikdy jsem nepotkal v kariéře špatného trenéra. Každý je specifický, má svá pro a proti, ale nemyslím si, že by mi chtěl někdy trenér ublížit. Snažil jsem se vzít si z trenéra to nejlepší a všechno ostatní jsem vypustil.“

„Miloše jsem měl v juniorce a byl naprosto zásadní. On mi svým přístupem pomohl i v životě. Dal mi hlavně kázeň. Tam jednáte s mladýma klukama, smradama, co si myslí, že už se někam dostali a něco z nich bude. On byl hodně přísný, někdy až moc, ale měl to jasně nastavené. Na ledě i mimo led. To mi dalo strašně moc. Právě v juniorce se láme chleba. Museli jsme mít věci v šatně pověšené přesně podle daných pravidel. V juniorce už normálně hokej nehrál, ale třeba o Vánocích se oblékl a hrál s námi. Naplno. Dohrál mě, poslal mě hlavou do mantinelu a řval na mě, ať jedu dál a nesimuluju. Kdybych nebyl pod tou uzdou, sklouznul bych někam, kde bych nechtěl být. Já musím mít všechno nastavené, naplánované. Mít komínky, disciplínu. A chci to i po svých dětech.“

„Když jsem jel do St. Louis na kemp, hned napoprvé jsem v NHL udělal tým. Povedl se mi první nováčkovský kemp, vzali mě na další. Měl jsem štěstí, že mě draftoval klub z dolních pozic a chtěli tým poměrně dost proměnit. Na věci, v nichž se mi nedařilo, a upozorňovali mě na ně, jsem si dával pozor. Hodně mi pomohl trenér obránců Brad Shaw. I když jsem třeba moc nehrál, byl jsem s týmem a trénoval. Po každém tréninku jsem toho měl plné zuby a říkal si, ať mě raději pošlou na farmu, abych hrál. Míval jsem hodinový intenzivní trénink a pak ještě 45 minut jen s trenérem jeden na jednoho, kdy jsem bruslil a makal. On mi řekl větu, ze které jsem si hodně vzal: Budeme samozřejmě rozvíjet všechno, ale musíme se věnovat hlavně tomu, v čem jsi dobrý a silný. Na tom dál pracovat, zlepšovat se, posouvat se a dosáhnout maximální dokonalosti. Není dobré zaměřit se na něco, v čem tak dobrý být nemůžu, a skončit v průměru. Všichni ostatní budou taky průměrní a s tím se nikam nedostanu. Tak jsem rozvíjel své silné stránky, hru tělem, agresivitu, puk někam posunout, být drzý, bojovný apod. Když budu tvrdě pracovat, pak v tom můžu být excelentní. Vykašlal jsem se na ostatní věci. I když vám novináři vytýkají, že nemáte rozehrávku atd., já ji nepotřeboval. Zaměřil jsem se na to, v čem jsem byl nejlepší. Vždycky jsem chodil na první lajnu, abych bránil nejlepší hráče soupeře. Nešlo o to, abych při přesilovce dával góly, moje místo bylo jinde. Trenéři to o mně věděli a podle toho se mnou i pracovali.“

„Andy Murray měl možná zkušenosti s evropským hokejem, ale rozhodně neměl rád evropské hráče. Pod Andym jsme byli v St. Louis s Radkem Dvořákem, Martinem Ručinským, Petrem Čajánkem a hodně jsme s ním bojovali. Ale já s ním problém neměl, protože můj styl hokeje zapadl do toho zámořského a nebyl moc evropský. Myslím, že byl hodně svérázný. Před zápasem nám na hotelu v noci nechával pod dveřmi dvě A4, na nichž byl plán, proti komu budeme hrát, jak budeme na vhazování, jak zakládat útoky apod. Ráno jsme jeho plány pod dveřmi našli a letmo na ně koukli se zalepenýma očima ve výtahu. Na rozbruslení nás pak zkoušel jako ve škole. A třeba tam naschvál udělal nějakou chybu v začátku utkání a zeptal se. Hele ty, Romane, v kolik hrajeme? Říkám v 7. A on, že ne, chyba, bylo tam 7:30. Jako trenér mezi hráči moc oblíbený nebyl.“

Andy Murray (St. Louis) • Foto Profimedia.cz

„Ken byl svého času vynikající trenér. Měl všechno nastudované a do detailu propracované, vymyšlené. Jeho preciznost mi hodně vyhovovala, protože to tak mám rád. Chci mít co nejvíc informací před utkáním, když vím přesně, co mám dělat. Ne to mít nalajnované jako americký fotbal, ale mám rád informace o soupeři, o utkání, když se mi řekne: budeš dělat tohle a tohle. To přesně potřebuju. A on v tom byl skvělý. Když křičel, měl hodně vysoký hlas. A křičel vlastně pořád. (smích) Řval na obránce, co jste to udělali?! Tak jste mu řekli, že to byli útočníci, a on hned, že je to jedno, protože vy obránci jste stejně hrozní. Byl vždycky v transu a měl hrozně rád, když se mu odpovědělo. On po mně řval, já se otočil a řekl mu, ať už drží hubu. Musíte sice citlivě a vědět, kdy a jak, ale řekl jsem mu to hodně ostře. Začal se smát a říká druhému trenérovi: Hele, už jsem ho nastartoval, už je připravenej. On byl trenér, že co se řekne na střídačce, už se zítra neřeší. Každý to říká, ale ne vždycky to tak je. Zavolal si mě druhý den a řekl: Líbilo se mi, jak jsem tě vyhecoval, to bylo super. A hned se šlo zase dál a byl nový den v dobré atmosféře.“

„S Mikem Babcockem jsem měl pár výstupů. Párkrát jsme se pohádali, řekli si to jako chlapi. On měl něco proti mně, já zase proti němu. Vyříkali jsme si to a bylo to v pohodě. Tehdy přišel před sezonou, že všichni máme stejnou startovací lajnu, že nikoho nezná apod. Ale stejně mluví každý trenér, a vždycky je to jinak. Hráli jsme přípravná utkání, já hrál asi ve třech. Ale spíš na jedné noze a v polovičním tempu. Pak přišel první zápas sezony v NHL a já nebyl v sestavě. Říkám si, co to je, minulý rok jsem hrál 22 minut na zápas a najednou jsou v sestavě tři mladí kluci? Jdu za ním a on, že jsem se mu nelíbil v přípravě. Podivil jsem se a říkám mu, že jsem hrál přípravu, abych se nezranil. Odpověděl, že máme všichni stejnou startovací pozici. Myslel to vážně a dodal, že mě jako hráče nezná. Reagoval jsem, jak mě nemůže znát, když jsme hráli proti Detroitu, kde trénoval, a chodil jsem na Dacjuka a první lajnu, tak mě přece musel vidět. A on mi odpověděl: Já se ale starám o svůj tým, ne o ty, co stojí proti nám. Tak jsme se pohádali. Vydrželo to dva zápasy, pak mě dal do sestavy a byli jsme v pohodě. On vyžaduje preciznost, detaily, já s tím problém nemám, mně se to líbí. Když se mi něco nelíbilo, tak jsem se sebral a řekl mu to do očí.“

„Měl jsem s ním pozitivní zkušenost. Přišel jsem do fungujícího týmu, kde všechno šlapalo a vyhrávalo se. San Jose je specifické, protože se odtud daleko létá a přelety jsou dlouhé. Proto mají Sharks i nejméně tréninků, protože po návratu z tripu nebylo kdy doma trénovat, těžce se vždycky hledal čas na odpočinek. Kouč byl velice chytrý, dával hráčům volno, věděl, co potřebují. A my mu vraceli důvěru tím, že jsme měli dobré výsledky.“

„Monty byl super, já ho měl strašně rád, byl hrozně lidský. Dokázal číst hráče, jak se cítí, v jakém jsou rozpoložení. Byl tvrdý, ale všichni trenéři musí být sebevědomí a tvrdí, aby z hráčů něco dostali. A co si budeme povídat, i s námi, kterým je 35 let, to taky nebude lehké si vydobýt nějakou pozici. Je lidské někde ubrat a ulevit si. Trenér je i psycholog a on to všechno uměl. Měl pár nešťastných věcí. I to k životu patří. Je to jen člověk a lidi dělají chyby. Když pak dostal smlouvu v St. Louis, psal jsem mu, ať znovu nakopne kariéru. Měl dobře našlápnuto. Každému, i mně, bylo líto, co se Montymu stalo. Žijeme v době, kdy se na některé věci hodně poukazuje. Vrhá to špatné světlo na tým a organizaci a oni, aniž by chtěli, se museli rozhodnout, že s ním rozvážou spolupráci. Škoda, za mě úplně super trenér. Měl jsem s ním skvělé zážitky.“

„Ricka zdobí v první řadě lidskost, kterou mu kluci vraceli. On je tak hodnej chlap! Hraje se pro něj super. Umí se zaměřit na detaily, má zkušenosti, ví, jak komunikovat s hráči. Když řekne, že rodina je na prvním místě, tak je skutečně na prvním místě a hokej jde stranou. Když má nějaký hráč starosti, a já je měl taky, tak s ním svůj problém může řešit. On je ten táta, který vás vezme za ruku a jde s vámi. Tím si získával hráče a tým si skvěle sedl. Mně taky hodně pomohl. Dodnes si voláme a píšeme.“

„Měl jsem velmi specifický trénink, když jsem rozvíjel silovou stránku v St. Louis. Věnoval se mi Nelson Ayottte, specialista na silovou přípravu, který měl hodně originální tréninky šité mně na míru. V posilovně jsem měl od něj napsáno, jaká cvičení mám dělat, hlavně v letní přípravě. Byl jsem jak blázen. Jel jsem jedno opakování třeba v deseti sériích s různými vahami, těžké dřepy, speciální závaží a kladky a vystřelit nahoru co nejrychleji. Pracoval jsem na výbušnosti, dynamice, síle, odrazu. Takhle jsem měl dvě letní přípravy, kdy jsem i musel být osobně v St. Louis, abych rozvíjel svůj potenciál. Nelson mi dával zabrat. (smích) Kluci se mi tady smáli, že jedu 45 minut v posilovně a že to je jako všechno? Ale já navzpíral přes 8 tun za trénink! A tu výbušnost mám od té doby i v dnešním věku pořád v sobě, první tři kroky mám pořád velice rychlé. Teď už do posilovny tolik nechodím, jsem pořád silný. Nelsonův trénink mi vyhovoval, líbil se mi a opravdu hodně mi dal.“

„Miloš mi rámuje kariéru, máme super vztah. I teď v 35 letech se mi snaží něco dávat. Zanechal ve mně výraznou stopu. On chce vyhrávat za každou cenu, udělá všechno, je profík a jde do toho nadoraz. Doufám, že bude můj poslední trenér, protože už to na dlouho nevidím, a mohl by u mého konce zůstat. Je na něm vidět, jak ho hokej pořád baví, a chce předávat zkušenosti. Křičí po nás, ať střílíme nahoru, ale on byl střelec. A pro mě to není samozřejmé. Já bráním a útočné věci mi nejsou vlastní. Miloš to vidí jako jednoduché, protože to má pořád v sobě, ale já to v sobě nemám. S Milošem u mě platí, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Když mě to nenaučili v NHL, kde mi řekli dojeď na modrou a pak už se nikam nehrň, tak už se to teď nenaučím. Když to shrnu, nikdy jsem neměl špatného trenéra, ale někdo měl třeba jinou zkušenost. Já si vždycky vzal to dobré.“

„Nikdy neříkej nikdy, ale trenéřina mě neláká. Nerad radím lidem a říkám, co mají dělat. Když přijde někdo z ledu, že to měl udělat jinak, já mu řeknu: Jsem na ledě s tebou, abych ti pomohl. Když se rozhodneš po svém, je to tvůj styl a ty ses tak rozhodl. A roli, že bych někomu radil a říkal mu, jak to má hrát, si nedovedu představit. Neláká mě to. Necítil bych se dobře. U hokeje bych mohl zůstat jako konzultant pro určité situace, ale určitě ne systémově něco řešit.“