Pavelec: Kouč Floridy je skvělý chlap. Co má Maurice společného s Rulíkem?
Paul Maurice je právě teď neobletovanější trenérskou personou, scházejí se k němu gratulace od kolegů z celého světa. Je to on, kdo se podepsal pod první triumf Panthers ve Stanley Cupu v klubové historii, čítající 31 roků. A Ondřej Pavelec je gólmanem, který pod 57letým koučem strávil čtyři sezony ve Winnipegu. V jedné z nich Maurice poslal českého brankáře na farmu. Tehdy před osmi roky šlo o hodně nečekaný tah. Kde kdo by supěl, trpěl. Cítil tehdy Pavelec křivdu? „Ani náhodou, bylo to v pořádku,“ rozpovídá se nynější asistent Radima Rulíka na konto oceňovaného a oblíbeného vládce floridské střídačky.
Na Maurice zní odevšad superlativy, jak moc dobrým je trenérem i člověkem. Máte stejnou zkušenost?
„Jednoznačně. Paul je perfektní chlap. Potkali jsme se ve Winnipegu, zrovna nám vyhodili trenéra a přišel Paul. Od první chvíle si získal respekt. Hned jak poprvé vešel do kabiny. Vysoký chlap s hlubokým hlasem. Líbil se mi jeho suchý humor, měl vynikající smysl pro humor. Vždycky přesně věděl, co v jaké chvíli říci. Kdy zařvat a kdy naopak hodit do placu nějaký fórek na uvolnění atmosféry. Vynikající motivátor. V NHL trénuje hrozně dlouho, začal v osmadvaceti letech. Načekal se, ale jsem rád, že se po třiceti letech konečně dočkal Stanley Cupu. Nikdo jiný si ho nezaslouží víc než on. Na druhé straně stál člověk (Kris Knoblauch), co v NHL odtrénoval půlku sezony. Já měl jasno, komu budu fandit. Hokej byl v tomto směru spravedlivý.“
Může teď Maurice svoje řemeslo zabalit? Takový asi není, že?
„Podle mě mu tenhle úspěch dodá vnitřní klid, klíčové mety dosáhl, odteď bude ještě víc nad věcí. Florida mu evidentně sedla, konečně se dočkal týmu s ambicemi na Stanley Cup. Už loni s ní byl ve finále, ale plány mu zkřížilo Vegas. Ovšem i tak, být dvakrát po sobě v boji o titul v NHL, to je něco. Zvlášť v dnešní době neuvěřitelný počin. Navíc se mi líbilo, jak se Panthers oklepali z vyrovnání Edmontonu z 0:3 na 3:3. Nevím přesně, co se dělo před sedmým zápasem v kabině Floridy, ale jak Paula znám, jsem si naprosto jistý, že hráče po mentální stránce neskutečně připravil a na triumfu má obrovskou zásluhu.“
Je Maurice přesně typem kouče, za nímž hráči jdou? A hodně rozděluje práci mezi své asistenty?
„Asistentům důvěřuje, rozdá jim hodně práce, ale hlavní odpovědnosti se nikdy nezříká. Asistenta Jamieho Kompona měl už ve Winnipegu, vzal si ho pak sebou. To je jeho pravá ruka. Ale jak říkám, Paul si vás získá už jen tím, jak vypadá, jak mluví, celkovým vystupováním je na hodně vysoké úrovni. Co jsem slyšel, ze začátku kariéry byl hodně impulzivní, trochu blázen, ale takoví jsou skoro všichni v NHL, vychází to z přemíry snahy a touhy být co nejlepší. Postupem let se zklidníte. Ale upřímně, nechtěl bych ho zažít před patnácti, dvaceti roky… (usmívá se) Od té doby načerpal obrovské zkušenosti, v lize se drží neuvěřitelně dlouho, už jen z toho důvodu za ním hráči jdou. Důvěřují jeho práci.“
V sezoně 2016/17 vás přitom poslal na farmu. Tehdy to vzbudilo poprask. Jak se na to zpětně díváte?
„Hned po kempu mě poslal dolů. Na farmě jsem strávil asi dva měsíce, pak si mě vzal zpátky. Nemám nejmenší důvod se na něj zlobit, ani tenkrát jsem vůči němu necítil křivdu. Vůbec. Je to jeho práce, jeho právo, takhle to viděl a rozhodl se dát mě dolů. Měl jsem poslední rok kontraktu, bral jsem to, jak to je. Samozřejmě, že v první chvíli vás to naštve, jako by to naštvalo kohokoli jiného. Dodnes však tvrdím, že Paul je jedním z nejlepších trenérů, kteří mě kdy vedli.“
Před příchodem k Jets měl Maurice roční zastávku v Magnitogorsku v sezoně 2012/13. Bavili jste se někdy o jeho šichtě na Uralu?
„Bavili. Kdo zná Winnipeg, dobře ví, jaké to je město, jaké počasí tam v zimě panuje. Celkem drsná štace. Trochu jsme to probírali a on do toho hodil hlášku, že Winnipeg je ráj na zemi proti Magnitogorsku. To mě docela pobavilo.“
Pokud na to vůbec jde odpovědět, co chybí českým trenérům, aby vyrostli v takovou osobnost, jakou je Paul Maurice? Je to hodně dané prostředím?
„Těžká otázka… Už nějakou dobu spolupracuju s Radimem Rulíkem a zrovna on je Paulovi trochu podobný v tom, jaké měl začátky trenérské kariéry. Taky to byl ve správném smyslu trochu blázen. Věkem postupně vyzrál. Ale každý trenér je svůj, má své metody a kroky, za něž si nese odpovědnost.“
A když u toho zůstanu, jsou Maurice a Rulík dva úplně odlišné světy?
„Na první dobrou mě napadá, že mají podobný cit pro danou situaci. Jakmile se týmu nedaří a vy očekáváte, že trenér spustí uragán, bývá to u nich přesně naopak. Zahulákají maximálně jednou, maximálně dvakrát za sezonu, pak už se to míjí účinkem. Což určitě oba dobře vědí. Důležitý je vždycky způsob komunikace, tón hlasu. Totožná věta může vyznít všelijak, záleží, jak ji podáte. Jak Paul, tak Radim toho v hokeji zažili hodně, jak se říká, jsou stará trenérská škola a dokážou rozpoznat, jak se chovat v kabině vůči hráčům.“
