Svejkovský bude asistentem ve Philadelphii: Hlavní trenér? Zatím na to nemám
Loni se stal po Ivanu Hlinkovi a Slavomíru Lenerovi teprve třetím Čechem na střídačce týmu NHL. Jaroslav Svejkovský (48) ve Vancouveru povýšil na pozici asistenta, kam si ho vytáhl Rick Tocchet. Když po sezoně trenér v Canucks skončil, dostal laso z Philadelphie. Ve Flyers se sejdou znovu. „Věříme si. Když člověk bere rodinu z jedné strany Ameriky na druhou, je důležité to vědět,“ líčil rodák z Tábora v tričku Flyers.
Slibnou kariéru skvělého střelce ukončil brutální faul a těžké otřesy mozku. Ale dokázal se vrátit, hokejová vášeň ho nepustila. Jaroslav Svejkovský má za sebou přes 20 let trenérské praxe. Spoustu dnešních hvězd poznal ještě jako děti. S juniory Vancouver Giants získal jako asistent Dona Haye prestižní Memorial Cup. Pro klub NHL bude pracovat pátou sezonu. Po dlouhé době se stěhuje ze západu kontinentu na východ. Po Quinnu Hughesovi a Eliasi Petterssonovi bude trénovat Travise Konecnyho nebo čerstvý přírůstek Flyers Trevora Zegrase.
Jak se na novou štaci těšíte?
„Hodně. Ale rozhodování bylo hrozně těžké. Ve Vancouveru jsme žili devatenáct let. To je jako když člověk odchází z rodného města, z Čech a má se stěhovat do jiného státu. Od Canucks jsem měl výbornou nabídku. S manželkou a dětmi jsme nad tím přemýšleli, probírali naši situaci. Syn hraje ve Finsku (Ilves Tampere), což je pro moji manželku nebo moje rodiče krátký let, aby se na něj mohli podívat. Nejstarší dcera hraje za Colgate, což je asi čtyři hodiny od Philadelphie.“
Rozhodnutí bylo zásadní i s ohledem na rodinu?
„Ano. Teď šlo o to, když člověk odchází, co dalšího? Co je tady ve Philadelphii, co by třeba nebylo ve Vancouveru? Rick Tocchet je člověk, který mě v Canucks vytáhnul. Věříme si, on ví, co dělám a jak. Zná moje přednosti i nedostatky. Došli jsme k tomu, že začneme znovu tam, kde se to pro rodinu a hokejově pro mě zdá nejlepší. Znám Ricka, pracuju s útočníky, dělám přesilovky a věci, které Philadelphii v posledních letech tak nějak nešly. Budovat to vlastně od začátku je výborná výzva.“
Flyers oznámili váš nástup začátkem června. Byli jste s Tocchetem domluveni, že kdyby pokračoval jinde, půjdete za ním?
„Výborná otázka. Měl jsem pořád smlouvu s Vancouverem. Ve stejný den, kdy Rick oznámil, že se nevrací do Vancouveru, mi Canucks dali nabídku. Nebylo to úplně tak, že bych věděl hned. Přišlo to časem. Nebyl jsem napřed úplně na sto procent rozhodnutý, kam půjdu.“
Odejít po dvou desetiletích není jednoduché.
„Bydleli jsme na poloostrůvku s rozlohou sedm osm čtverečných kilometrů, pojmenovali jsme ho Mys Washington. Každý den musíte jet přes hranice. Pro mě to nebylo časově úplně ideální. Někdy jsem jel hodinu, hodinu a čtvrt, abych se vrátil na zimák, což je hodně. Když se nad tím zamyslím, ztratil jsem hodně spánku. Zjistil jsem, že můj život může být trošičku lepší, co se týče rodiny.“
Hráči Flyers? Hodně pracovití
Už dřív jste ale nabídky odmítal právě proto, že jste se nechtěl stěhovat přes celý kontinent. Takže tohle byla hodně velká změna.
„Ano. Snažím se vymyslet, jak to udělat, musíme prodat barák. Ale už když jsem se před pěti lety rozhodoval, jestli jít od juniorů do profi hokeje, nevěděl jsem, co bude. Mám čtyři děti. Věděl jsem, že se jednou budeme muset stěhovat. A teď se stalo, co jsme věděli, že jednou nastane.“
Philadelphia má plno mladých útočníků. Některé jste poznal už jako děti. Třeba Trevora Zegrase, který čerstvě přišel z Anaheimu.
„Neznám ho úplně osobně, ale je ročník 2001 jako můj syn. Všechny tyhle kluky jsem viděl od deseti roků. Na zimáku, na turnajích. S některými jsem i pracoval. Ve Flyers jsou Cam York, Bobby Brink. Jiní jako Zegras mě tolik neznají, ale vím, jak vyrůstali. V tom má člověk výhodu.“
Jak vůbec vidíte tým Flyers?
„Je samozřejmě mladší. Ale má jednu věc, což zavedli John Tortorella a Brad Shaw. Hráči jsou hodně pracovití. To je základ, na němž se snažíme budovat. Jinde jsou problémy, že hráči neblokují střely, nenapadají dobře. Ve Philly to nebude o tom, abychom někoho nutili makat, ale spíš je posunuli dál. Je tam základ, s nímž se dá dělat.“
Začínal jste u mládeže, vaše cesta do NHL trvala dlouho. Jak těžké bylo dostat se tam jako trenér?
„Rozhodl jsem se udělat to jako táta. Spíš než bych měl sen dostat se zpátky do NHL, šel jsem rok po roce. Měl jsem velké štěstí, že když jsem se přestěhoval do Vancouveru a potkal Dona Haye, což byl hlavní trenér Vancouver Giants. Strávil jsem s ním na střídačce osm let ve WHL a dělal, co dělám teď v NHL.“
Kdy vás napadlo, že budete trénovat?
„Starší syn miloval hokej, do Vancouveru jsme se přestěhovali, když mu byly čtyři roky. Děti potřebovaly pomoc, aby se dál rozvíjely. Dělal jsem pak dvě věci najednou. WHL a mládež, což fungovalo zhruba čtrnáct let. Pořád jsem se vyvíjel. Svou kariéru jsem trošku zpomalil, ale nezastavil. Zároveň jsem byl schopen hokejově pomoct nejstaršímu synovi a starší dceři, postavit ve Vancouveru program pro mládež. Před pěti roky jsem se rozhodl, že tohle všechno nechám za sebou a budu se snažit rozvíjet svou kariéru. Těch 22 let vypadá jako dlouhá doba. Ale z mého pohledu to uběhlo docela rychle.“
Máte ambici stát se jednou hlavním koučem v NHL?
„Aby se člověk stal hlavním koučem v NHL, potřebuje hodně zkušeností, což já nemám. Můj jediný cíl je být co nejlepší v tom, co dělám. Práce s útočníky, na přesilovce, dát ofenzivnímu stylu nové prvky. Když děláte léta u juniorky, musíte většinou kopírovat věci, co se dělají nad vámi, tedy v NHL a AHL. Hráč musí urazit tisíc schodů, než se z mládeže vypracuje nahoru, až po superhvězdy. U trenéra je to stejné. Pro mě je důležité, abych byl nejlepší v pozici, kterou mám. V tom si věřím. Ale je tam těch tisíc kroků. Proto vůbec nepřemýšlím o věcech jako hlavní trenér. Zatím na to nemám a ani nemá cenu se tím zabývat.“
Pomohlo mi, že jsem dělal skills kouče
Ve Vancouveru jste měl pod sebou Quinna Hughese nebo Eliase Petterssona. Vyžadují hvězdy jako oni speciální zacházení?
„U Quinna Hughese byla jiná situace, protože jsem znal jeho rodinu. Mladší bratr Jack byl kamarád s mým synem. Když jednou přiletěl jako dítě asi ve dvanácti letech do Vancouveru, spal u nás doma. A můj syn zase byl bez nás u nich. Quinn věděl okamžitě, o co šlo. Byla výhoda, že jsme o sobě věděli z minulosti. Pracovalo se s ním super. Úžasný hokejista.“
S ostatními to bylo jiné?
„I s nimi musí mít člověk vztah. Mně pomohlo, že jsem dělal tři roky skills kouče. Jako dovednostní trenér s hráči trávíte víc času individuálně. Znali jsme se, ať to byl J.T. Miller nebo Elias Pettersson. Ti kluci mě znali, já je taky. Zvenčí i zevnitř. Dobře se s nimi pracovalo.“
Během sezony se řešilo, že mezi Millerem a Petterssonem nastal problém, který vyvrcholil výměnou. Jak tohle bylo složité pro trenérský štáb?
„Bylo to těžké spíš v tom, že J.T. odešel a my ho ztratili. Byl obrovskou součástí mužstva. Ale někdy se z toho dělá víc, než je. Jednoduše řečeno: Dva lidi spolu dělají, ale kolikrát se stane, že nejsou schopni spolu hrát, aniž by to byla něčí chyba. Vancouver to musel vyřešit. Myslím, že oba hráči na tom prodělali. Oba jsou výborní lidé, ale stane se, že je pak nejlepší je rozdělit.“
Co budete mít na starost ve Philadelphii?
„Hlavně se mluví o přesilovkách, ale moje role byla starat se hodně o tréninky, vymýšlet cvičení. Přesilovky jsem dělal roky, taky rozvoj útočníků. Jako štáb Ricka Toccheta si vypomáháme ve všem. Další asistent Jay Varady dělal v Detroitu taky přesilovky, které měli v minulé sezoně výbornou. Má vynikající věci. Budu využívat všechny, co v týmu jsou. Jay a já na to skočíme, pomůžeme si a budeme se snažit přesilovky vytáhnout nahoru.“
Pod Tocchetem jste čtvrtou sezonu v řadě. Čím vám vyhovuje po lidské stránce?
„Strašně mi připomíná Dona Haye. S ním jsem dělal od roku 2006 prvních osm let. Rick má úžasnou vlastnost. Je schopen dát dohromady nejen mužstvo, aby si věřilo a hráči hráli jeden za druhého. On to dokáže i s trenérským štábem. Umí dát lidi dohromady, chtějí pro něj pracovat. Chová se k nim výborně. Hodně mu věřím a on ukázal, že věří mně. Když člověk bere rodinu z jedné strany Ameriky na druhou, je důležité tohle vědět.“
Marco Sturm se stal trenérem Bostonu. Pořád je ale teprve čtvrtým Evropanem, kterému se to povedlo. Proč se trenéři z našeho kontinentu tak málo prosazují?
„Nemám úplně přesnou odpověď. Ale myslím, že kdyby tady byli déle, mají k tomu blíž. Jako hráči, kteří tu dlouho působili nebo hokejově vyrůstali. Nedokážu to vysvětlit. Když tady však hrajete dlouho, máte blíž k trenérům, k systémům. Je to vlastně takový pavouk. V Čechách i jinde se najde hodně dobrých trenérů. A kolikrát to je o té šanci. Vím, že mám štěstí, že jsem ji dostal.“
