Hrajeme fotbal. I ve finále

Nikdy nezklame, shodují se jeho parťáci Cleary a Draperem. „Proč bych se nebavil, když prožívám svoje nejhezčí období v kariéře,“ říká čtyřiadvacetiletý útočník Detroitu.

Před rokem si zahrál s Red Wings poprvé v play off a dostal se do semifinále. Teď postoupil o úroveň výš, bojuje o Stanley Cup. „Je to sice dřina, ale vzrušující,“ tvrdí Hudler. Někdy si připadá jako v extázi. Na ledě, při tréninku, nebo při fotbálku před kabinou. Křičí, povzbuzuje a raduje se z výhry. „Hrozně rád si zakopu, u toho totiž člověk skvěle relaxuje,“ usmívá se.

Prozraďte mi, co vlastně hrajete? Nepřipomíná to totiž klasické bago.

„Zdálky to asi tak nevypadá, ale hrajeme skutečně klasiku. Když dostanete míč, máte dva dotyky a pak ho pošlete dál. Samozřejmě vám nesmí balon spadnout na zem. (směje se) Když nejste dost šikovný, jdete z kola ven. Já to ale naštěstí vždycky nějak uhádám.“

Fotbálek na zahřátí spíš pasuje do Evropy než do zámoří. To je nějaká novinka?

„Právě že ne. Začátky byly trochu pomalejší, ale teď se z toho stala pomalu tradice. Ani ve finále nesmí chybět. Všechny kluky to chytlo, taky to už hraje skoro dvacet lidí. A to je něco.“

Jak dlouho se vám v tak početné partě podařilo udržet míč ve hře?

„My to nepočítáme, u nás známe jen vítěze. A to je ten, kdo zůstane na placu úplně poslední. Musím se pochlubit, že i já už jsem byl ten poslední. Několikrát.“ (významně)

Takže patříte k fotbalovým hvězdám?

„Já jsem na tom dobře. Vždycky ovšem záleží na tom, kdo po vás jde. Pokud se na vás pár kluků domluví, nemáte šanci. Neuhrajete vůbec nic.“

Kdo je z Red Wings skutečně ten nejlepší?

„Švédové jsou dobrý, všichni. Jen se ukazuje, který sport je u nich číslo jedna. Jasně že fotbal. Ale po nich jsem nejlepší já. Evropané prostě nemají konkurenci, i když ostatní se také dost snaží. A zlepšují se.“

Pochopil jsem, že mluvíte zřejmě o Kanaďanech. Rozumějí si s míčem?

„Zprvu byli malinko studenější, teď už ovšem všichni do jednoho přesně vědí, jak se to hraje. Jen na nás Evropany pořád nemají!“

A koho ze zámořských hráčů byste si vzal do fotbalového týmu?

„Jeden z nich to docela válí. Draper se jmenuje. (směje se) Když jsme s fotbálkem přišli, byl sice mírně pomalejší, ale naučil se to a už hraje fakt výborně. Otázkou je, co by s ním udělalo velké hřiště. Přiznám se, že si ho na něm nedovedu dost dobře představit. K tomu však zřejmě nejspíš nedojde, takže jako parťák do baga je v pohodě.“

Naposledy jste do kolečka přivedl i Chrise Cheliose a bylo z toho nevídané pozdvižení. To je v Red Wings tak velká událost?

„O tom nepochybujte. Můžete z kola vypadnout, ale když přivedete Cheliho, což je náš godfather, čili kmotr, všichni se okamžitě vracejí do hry. Nikdo nesmí chybět.“ (směje se)

Přezdívku godfather jste ale asi nevymyslel vy, mám pravdu?

„Ne, ne. Co vím, tak s ní jako první přišel Jirka Fischer. Jednou si stoupnul, chytil Cheliho za ramena a řekl: Tak tohle je můj father, otec. No a po těch letech se to jen trochu poopravilo na godfather.“

Ve čtvrtek jste namísto relaxu u baga odjeli na utajené místo, kde jste se ukryli před médii. Teď už můžete mluvit, tak kam vás vedení klubu odvezlo?

„Ani nevím. Věřte mi! Cesta trvala jen hodinku a půl, jenomže já ji celou prospal. Byl to nějaký resort, kde jsme měli naprostý klid. Paráda.“

Prý jste tam mohli hrát golf, rybařit a dokonce jezdit v terénních autech hummer. Tipnul bych vás právě na hummera. Trefil jsem se?

„Úplně špatně. (směje se) Já si dal saunu, trochu páry a potom masáž. Večer jsme zašli na jídlo do nějaké restaurace kousek od našeho resortu. Byla to pohodička, fantasticky jsme si od hokeje a od toho všeho blázince odpočinuli.“

Ani se mi nechce věřit, že jste jen lenošil?

„Skutečně. Kluci si šli zablbnout v autech, nebo hráli golf. Já ale ne. Byl jsem unavenější, takže jsem si dal ten pravý relax na masáži. Taky jsem ležel a díval se na televizi. A to mi bohatě stačilo. Skouknul jsem seriály, na výběr jich bylo dost.“

Tak povídejte, který seriál je váš nejoblíbenější?

„Těch je víc. Přes den běží ty klasický jako Kutil Tim nebo Raymonda má každý rád. Ale já nekoukám jen na seriály, docela mě baví i některé reality show.“

Přece jen trochu adrenalinu. V zámoří je v kurzu Chvíle pravdy, kdy musíte říkat pravdu a jediná lež vás vyřadí ze soutěže. A bez peněz. Znáte to?

„Viděl jsem to a docela se mi to zamlouvalo. A nejsem sám, všichni to tady sledují. Je zajímavé pozorovat lidi, jestli mluví pravdu, nebo lžou. A hlavně je taky zajímavé, co na vás během pořadu vytáhnou.“

Jde vlastně o souboj s detektorem lži. Troufnul byste si jít do takového pořadu?

(přemýšlí) „Šel bych do toho… (odmlčí se) I když nevím. Nemám sice pocit, že by mě na něčem načapali. Na druhou stranu mi to připadá docela síla. Stačí se podívat, co ta pravda s lidmi udělá. Takže bych asi nešel.“ (usměje se)