Eliáš: Holík už mi vynadal

New Jersey vstoupilo do sezony dvěma výhrami a o obě se postaral český útočník. „Není to pro začátek špatné,“ řekla dvaatřicetiletá hvězda Devils. Spokojenost je opravdu na místě.

Eliáš nepamatuje tak skvělý start do sezony. V pátek vstřelil vítězný gól proti Islanders, o den později pokazil těsně před třetí sirénou radost domácím Penguins. „Pochvalu jsem nedostal,“ smál se šťastný střelec. „Naopak jsem dostal vynadáno.“

To mě překvapuje. A kdo se do vás slovně pustil?
„Robert Holík. Vyčítal mi, že jsem měl další šance a místo toho, abych střílel a dal gól, tak jsem radši nahrával. Prý mám víc myslet na sebe. Samozřejmě, že to bylo v žertu.“ (směje se)

Tak parádní vstup jste neměl ani ve své nejlepší sezoně před osmi lety, kdy jste atakoval v bodování stobodovou hranici. Co se stalo, že vás hokej zase tak baví?
(přemýšlí) „Řekl bych, že už to začalo v kempu. Zase jsme se dali dohromady s klukama, kteří přišli. Sice jsou to už veteráni, ale právě jejich zkušenosti jsme potřebovali. Rolston a Robert Holík se hodně postarali o dobrou náladu. Najednou bylo vidět, jak se změnil přístup od všech, vedením počínaje nebo i včetně trenéra. Atmosféra byla uvolněnější.“

Zapomněl jste ale na malý zádrhel. Fjodor Fjodorov, bratr slavnějšího Sergeje, si v ruských médiích právě na kouče Suttera stěžoval. Prý si na něj zasedl.
„O tom vůbec nevím. (překvapeně) Fjodor přitom dostával hodně šancí, odehrál snad všechny přípravné zápasy. Je ale možný, že byl překvapený. A to přitom nezažil Suttera loni…“

Stihli jste si před sezonou s trenérem popovídat?
„Konkrétní věci jsme spolu neprobírali. Vím, že začnu na křídle. Řekli jsme si jen pár věcí o systému. Ale i on ví, že abych odváděl výsledky, které se ode mě očekávají, potřebuju dostat prostor, čas. Tak osmnáct, devatenáct minut.“

Nehrozí tedy, že zase budete cestovat sestavou a že by vás na truc strčil třeba do obrany?
„Nevím, jestli to hrozí. (usměje se) Mě to v centru bavilo, vždyť jsem tam hrál jako malý kluk. A že jsem se vrátil na křídlo, to ještě nic neznamená. Brian Rolston, s kterým nastupuju, není rozený centr. Tak uvidíme. Když nám to nepůjde, tak se vyměníme. Ale do obrany snad nespadnu.“

Vypadá to, že jste si s trenérem konečně padli do noty. Co myslíte?
„Víte, já jsem se už naučil být opatrnější. Snažil jsem se co nejlépe připravit a hlavně se u toho bavit. Hokej mi totiž nejvíc jde, když se u něj bavím. A vím jediné, nenechám si to už znechutit. Dva zápasy nám vyšly, vypadá to dobře. Je sice jasné, že teprve v sezoně se ukáže, jak na tom jsme, přesto jsem mírným optimistou. Máme vyrovnaný tým, navíc přišli zkušení Rolston a hlavně Robert (Holík). Ten je vám neskutečně silný. Z jeho váhy, kolem sto deseti kilo, musí mít každý respekt. A k sobě má další drtiče.“

Váš parťák Robert Holík už má sto deset kilo? Trochu přibral, ne?
„Ne, ne. (důrazně) Co ho znám, tak má pořád stejně. A je dobře, že je tak silný. Řeknu vám, že se s ním radši při tréninku ani nepouštím do žádných soubojů. Jistota je jistota. Rád bych zůstal zdravý.“ (směje se)

Po návratu českého „drtiče“ jste viditelně pookřál. Bylo to hodně nostalgické setkání, když jste na sebe narazili poprvé v kabině?
„Trošičku. Robert zapadl hned do starých kolejí, každý ho vidí rád. Nikdo neprobírá ani neřeší, že tehdy odešel do Rangers. To je pryč. My jsme takového hráče, jako je on, potřebovali. Jeho hlas je důležitý. Všechny věci totiž vždycky řekne na rovinu, jak to cítí. Nebojí se, jestli se někoho dotkne. A to je nutné. Samozřejmě, že spolu trávíme spoustu času i mimo led. Povídáme si nejen o hokeji, ale i o životě. Pro mě je prostě moc dobře, že se vrátil.“

A jakou známku z češtiny by dostal od vás, od svého bývalého učitele?
„Výbornou. (směje se) Měl štěstí, že se udržoval. V Rangers byla spousta Čechů, v Atlantě zase hrál s Mariánem Hossou, s nímž se dost bavil. Takže pohoda. I když mi manželka říkala, že slyšela nějaké vzkazy, co nechal na záznamníku, a prý mu špatně rozuměla.“

Kam jste si společně zašli na uvítanou?
„Byl pozvaný k nám na večeři, na řízky s bramborovým salátem. Jen jsem Péťu (manželku) varoval, že toho musí udělat trochu víc, protože Robert hrozně moc jí. A opravdu mu chutnalo, spořádal jich asi čtyři nebo pět. Ještě štěstí, že přišel sám. (směje se) Byl sice pozvaný ještě náš skaut Honza Ludvig, ale ten se omluvil kvůli práci.“

A na co jste při salátu s řízkem nejvíc vzpomínali?
„Hlavně na hokej, který jsme hráli v letech, kdy jsme byli nahoře. Jak nám to šlo a jak to bylo jednoduchý. Samozřejmě jsme nezapomněli na historky s Péťou Sýkorou. Hlavně na to, že nemůže pít kafe, protože pak kolikrát nestihne doběhnout ani na záchod.“

V čem se Robert za ta léta změnil?
„V ničem. Vizuálně vypadá stejně, i když roky přibyly. A povahově taky zůstal sám sebou. Umí si dělat srandu a dokáže říci věci tak, jak jsou. Proto ho lidi mají rádi, nebo taky neradi. Jako jeho tátu.“ (usměje se)

Společně se vám povedl jeden unikát. V jednom týmu se sešli hned dva čeští kapitáni NHL.
„Je důležité říci, že jsme kápové, ale bývalí. Myslím si, že Robertovi nejde o písmeno na dresu. Stejně jako mně. A po té situaci, která nastala loni v Devils, mi je to už úplně jedno. Neřeším to. Kdybych se tím zabýval, jen bych se rozptyloval.“