Roman Polák: Bitkařem být nechci!

Má postavu dřevorubce, z posilovny by si Roman Polák mohl udělat letní sídlo. Z jeho mohutné postavy jde respekt. V zámoří se však nehodlá proslavit v roli typického bitkaře. „To není moje cesta,“ říká třiadvacetiletý odchovanec Vítkovic.

„Jsem silný, v rozích se mě musí útočníci bát, ale na rvačky by tam měli být jiní. Já chci hrát, ne vysedávat na trestné.“

O posilování, bitkách a manýrách trenéra Murraye vypráví Roman Polák v kavárně Černá hvězda. Jak symbolické. Sám je „hvězdou“ na černou práci. Jednoduchost, účelnost, důraz a minimum chyb. Tím si získal kouče Andyho Murraye v St. Louis, i Vladimíra Růžičku v národním týmu.

Roman Polák

Narozen: 28. dubna 1986 v OstravěProfese: hokejový obránce Klub: St. Louis Blues Draft NHL: v roce 2004 si jej na 180. místě vybral tým St. Louis Blues Kariéra: Kootenay Ice (WHL, 2004/05), Vítkovice (2005/06), Peoria Rivermen (AHL, 2006–2008), St. Louis Blues (2006–2009) Letošní bilance v NHL: 69 zápasů / 15 bodů (1+14) Celková bilance v NHL: 94/16 (1+15) Úspěchy: bronz na MS do 18 let (2004), bronz na MS do 20 let (2005) Reprezentace: na letošním mistrovství světa ve Švýcarsku odehrál 7 zápasů, připsal si 1 bod (0+1), v hodnocení +/– měl 7 plusových bodů

Sezona vám vyšla výborně, odrazilo se to na popularitě?
„Trošku jo. Sem tam mě někdo i na ulici zastaví, ale není to nic velkého. Ani to moc nevyhledávám. Jsem zvyklý, že o mě nikdo nikdy moc nevěděl, vyhovuje mi to. Nechci být mediální hvězda.“

V hospodě už vás někdo pozval na drink?
„No, stává se to. Když jsme třeba v pátek s kamarádama na Stodolní, tak třeba někdo přijde, pozdraví, nebo řekne něco k mistrovství světa. Přitom jsem tam nepředvedl zase nic tak úžasného. Dá se říct můj průměrný výkon na velkém hřišti. Takový, co jsem sám od sebe čekal.“

Ve vaší oblíbené posilovně vám větší popularita pozici nevylepšila?
„To zase ne. Chodí tam i další kluci z NHL, mezi námi je to furt stejný, žádnou hierarchii tam podle úspěchů nemáme. Nic to neovlivnilo.“

Žádné nové výhody? Třeba konec uklízení ručníků?
„Tak to jsem nemusel nikdy. (směje se) Přece jen to je posilovna, za kterou si platím. Ještě, abych tam musel uklízet!“

Je vidět, že posilovna je váš velký koníček. Souhlasíte?
„Je to svým způsobem nutnost, ale je to tak, posilovna mě baví. Jedu poctivě podle plánu, který jsem dostal v St. Louis. Každý týden jim musím posílat průběžné výsledky, všechno zapisovat. Co jsem cvičil, s jakými váhami, kolik sérií… Baví mě to. Co taky jiného přes den dělat, že? Když chcete být v něčem lepší než ostatní, v něčem vynikat, tak musíte přidat. Někdo je mrštný, někdo rychlý. A já jsem víc na posilovnu. Potkáváme se tady třeba s Tomášem Fleischmanem, on dělá cviky na výbušnost, na rychlé obraty a tak. Nepotřebuje tolik síly, protože si to odehraje chytře, má šikovné ruce.

155

Tolik kilogramů zvedne hokejový silák Roman Polák na bench-press, což je posilovací cvik zaměřený hlavně na prsní svaly, při němž hráč leží na zádech a tlakem před sebou zvedá velkou činku.

Co vás na posilovně nejvíc baví?
„Že tam nechám všechno. A pak jsem spokojený, že jsem pro sebe udělal maximum. Baví mě být unavený, vyčerpaný. Večer z toho máte dobrý pocit, že jste si dal pořádně do těla.“

Na světovém šampionátu jste se zmínil, že na bench-press zvednete 155 kilogramů...
„Na rekordy ale nejedu. Výsledky znám, protože je máme při testech. V St. Louis na to trenér Murray hodně dbá, je to takový tabulkový kouč. Chce to mít všechno pěkně napsané. Kolik má člověk v těle procent tuku, kolik zvedne, kolik ujede na ledě a tak. Ale že bych si nějak zakládal na rekordech, to vůbec.“

Slovenští deblkanoisté bratři Hochschornerovi prý pojídali syrové maso, aby měli sílu a postavu. Zkusil jste někdy něco takového?
„Mám rád maso, ale syrové? (usmívá se) Leda v tataráku, nebo jako sushi. Ale jinak ne.“

Kdo je pro vás větším favoritem: Schwarzenegger, nebo Stallone?
„Asi ten Stallone, toho znám z filmů jako Rambo, Rocky… Ale já na tohle nikdy moc nebyl, to spíš starší brácha. Ten je kulturista. Minulé léto jsme spolu byli v posilovně hodně, pomáhá mi. Ale posilování na kulturistiku je jiné než posilování na sport.“

V čem přesně?
„Je to různé. Brácha mi třeba říká, že tenhle cvik je vynikající pro sportovce, ale on by jej jako kulturista dělat nemohl. Třeba tady ty šikmé břišní svaly (ukazuje si na bok trupu). Ty jsou vynikající pro stabilitu břicha a všeho. Ale pro kulturistu je to špatné, protože by mu to zvětšilo trup a neměl by pak tak výrazné véčko. Brácha je o tři roky starší a dost se kulturistice věnuje.“

Kulturisté ovšem nemají zrovna ideální pověst co se týče dopingu a různých podpůrných prostředků. Nepodsouval vám něco na „přilepšení“?
„Né, ježiš, to vůbec! Samozřejmě, upravuje mi třeba skladbu stravy, to ano. Ale jinak to nejde. K hokeji něco takového nepatří, nemůže to tak být.“

Jako profesionál byste si takový skandál nemohl dovolit, že?
„Ani bych nechtěl. Proč? Stačí mi cvičit takhle, sílu z toho mám. Nepotřebuju vypadat jako špičkový kulturista, jen musím být pořádně připravený na sezonu. O to mi jde.“

Figuru máte úctyhodnou, ale sám říkáte, že rváč nejste. Proč?
„Bitkař nemusí mít nějakou extra postavu. Spíš záleží na jeho postavení v týmu. Já hraju dvacet pět minut za zápas, nejsem na ledě od toho, abych se bil. Nechci být na trestné lavici, ale na ledě. Chci hrát. Bitkař – to není moje cesta. A jsem rád, že mi v tom trenéři věří. “

Nesnažili se vás třeba v nižších soutěžích na typického rváče předělat?
„Ne, nikdy. Jen když jsem hrál za Peorii na farmě, tak jsme tam měli asistenta trenéra, bývalého bitkaře. Ten si do mě sem tam rýpnul, kdy ty rukavice konečně shodím. Ale nikdy to po mně vyloženě nepožadoval. A když už jsem rukavice shodil, tak mě sice pochválil, ale hned také řekl, ať to příště nedělám. Že pak museli dohrávat na čtyři beky.“

V NHL jste se v uplynulé sezoně premiérově utkal s Danielem Carcillem z Phoenixu.
(okamžitě se smíchem reaguje) „Nó, to bylo! Hrál jsem špatný zápas, vůbec nic se mi nedařilo. Tak jsem si říkal, že udělám něco navíc... Pustil jsem se do něj a dostal jsem naloženo. Na druhou stranu po tom zápase za mnou přišel Keith Tkachuk a říkal, že to bylo úplně vynikající. Já na to: Přece mě seřezal... A Keith mávnul rukou, že to je jedno. Důležité prý bylo, že jsem ukázal, že se nebojím a vyburcoval jsem tým. Toho si cenil, že jsem do toho vůbec šel.“

Věděl jste, že se pouštíte právě do Carcilla, který má slušnou pověst bitkaře?
„Vůbec. Divně se díval, něco řval, tak jsem si řekl: Teď nebo nikdy! Až pak jsem se od kluků dozvěděl, že to je celkem dobrý bitkař. Takže jsem pak v jejich očích ještě trošku stoupnul...“ (směje se)

Ta rvačka byla hodně rychlá. Tři, čtyři rány a byl jste na ledě.
„On je totiž levák. Nečekaně mi dal ránu levou a už jsem seděl.“

Na čem je třeba pro příště zapracovat, kdyby zase došlo na rvačku?
„Stabilitu mám myslím dobrou, spíš jde o techniku, jak se správně držet za dres. Těch věcí je hodně a já se v nich fakt vůbec nevyznám. Jediné, co mi pro příště na sebeobranu poradili, že si mám soupeře přitáhnout co nejblíž k tělu. A pak na něj prý můžu spadnout. Jsem dost těžký, takže pak už se protivník nehne.“ (usmívá se)

Tvrdost není jen o bitkách. Statistikové v NHL spočítali, že z 69 zápasů v základní části jste v 53 blokoval střelu. Jedna z nich vám způsobila tříštivou zlomeninu nohy a vy jste se na led vrátil za čtyři týdny.
„Jo, to bylo nepříjemné. Dostal jsem ránu do kosti vedle malíčku na noze. Kdybych to uspěchal, kost by se prý roztříštila úplně a museli by mi tam dát šrouby. Ale jakmile jsem po třech týdnech odložil berle a poprvé na nohu došlápnul, hned jsem obul brusle. Dvakrát jsem si zatrénoval a odjel s týmem na trip. Hrát jsem neměl, ale jednomu z beků se nějak nedařilo, tak mě tam trenér poslal.“

Už dlouhé roky se říká, že kouč Andy Murray nemá rád Čechy. Opravdu to tak je?
„Ne že by neměl rád Čechy. Spíš bych řekl, že moc nefandí technikům, kteří nenahazují puky do rohů. Nemá rád takový ten český styl hry. Já s tím neměl problém, protože žádný technik nejsem a hraju spíš takový kanadský styl. I proto jsem od Murrayho dostal na ledě takový prostor.“

Řve kouč na hráče, když není spokojený?
„Po zápasech ani ne. I když hrajeme špatně. Spíš si to pak vyžereme druhý den u videa. Kolikrát to jsou i dvouhodinové mítinky. Každý den. A po tréninku jdu třeba ještě sám rozebírat video s trenérem obránců... To je docela náročné.“

Když se na videu rozebíral váš premiérový gól v NHL, tak jste si to ale užil, ne?
„Za to jsem taky dostal! Že jsem neměl jet dopředu, že jsem tam neměl co dělat. Trenér mi pogratuloval, ale hned mi vytknul, že jsem tam vlastně vpředu neměl co dělat...“

Dost možná vám už nic vytýkat nebude. V St. Louis vám totiž skončila smlouva. Chtěl byste uzavřít novou?
„Ano, chtěl. Znám to tam, tým je slušný. Máme tam šikovné mladé kluky, jsme bojovníci. Když se nám vyhnou zranění, mohli bychom i něco uhrát. I klub má zájem. Zatím to nechávám na agentovi. Pozice na vyjednávání je po vydařené sezoně slušná, tak věřím, že to vyjde.“