Když chtěl před sezonou po vedení Washingtonu, aby mu sehnalo výstroj v barvách Capitals, byli šéfové proti. Jen si hezky nech tu z farmy... „A teď už mi objednali červenomodré betony. To je dobré znamení,“ vypráví Michal Neuvirth, český brankářský zázrak posledních týdnů.
V sezoně už naskočil do devíti utkání a pět jich vyhrál.
Když zvedl telefon, zrovna s českým spoluhráčem Tomášem Fleischmannem vyráželi na oběd. Ale jen lehký, večer je totiž čekala pořádná hostina na účet hvězdného Alexe Ovečkina. Zápisné za jeho první zápas s kapitánským céčkem. „Dal na tabuli, že když Montreal porazíme, zaplatí týmovou večeři,“ přiblížil Neuvirth.
Byl to právě on, kdo minulé úterý vychytal výhru 4:2. V sobotu přidal další, osmatřiceti zásahy zničil Atlantu s kamarádem Ondřejem Pavelcem v brance…
Vypadá to, že se v prvním týmu pěkně zabydlujete.
„Jó, docela jo. Dostávám šanci a zatím mi to celkem vychází. Cítím se dobře.“
Ono se na život v NHL rychle zvyká, viďte?
„To je opravdu hodně jednoduché. Horší to je na ledě.“ (usměje se)
Na ledě to zase tak hrozné není, ne? Aspoň podle vašich statistik…
„Je jasné, že každý zápas vám přidá víc sebevědomí. Je to dobrá zkušenost, s kterou pak můžete naložit do budoucna. Rozdíl mezi NHL a farmou je hodně velký. Musel jsem teď zase na trénincích začít víc makat, abych se dostal na úroveň zdejších hráčů. A myslím, že se zlepšuju. Konečně se tady zabydluju v brance.“
„Je to možný, ale s tím já nic neudělám. Já se nahoře snažím dělat na všechny co největší dojem. Snažím se ukázat, že mám na to, abych v téhle lize chytal. Pořád doufám, že to nějak vyjde, a na farmu už nebudu muset.“
A co až se uzdraví ruský kolega Varlamov? Sám jste v minulosti řekl, že v klubu na něj sázejí víc.
„Ale teď už tady podle mě spíš koukají do budoucnosti, takže tu budu já s Varlamovem. Tak to aspoň je v plánu. Oba už začínáme vytlačovat Theodora. Doufám, že by to mohlo vyjít a nechají tu nás dva mladé.“
Jak tohle nese José Theodore, nejužitečnější hráč NHL z roku 2002?
„Je to pro něj těžký. Jenže dá se říct, že svoje nejlepší roky už má za sebou. Pořád to ale je výbornej kluk. On si život i tak umí vychutnat podle svého. Měl problémy v rodině. Umřel mu syn, měl nemocnou dceru, a on se se vším vyrovnal. Každopádně to je pan gólman.“
Vychází s vámi v pohodě?
„Je jasné, že každý brankář chce chytat. Ale od doby, co jsem sem přišel poprvé, se jeho vztah ke mně hodně zlepšil. Začal mě respektovat. A poslední dobou už je to on, kdo se dívá na to, jak já chytám. Ale znova říkám, jako kluk je fakt výborný.“
Radí vám?
„Od toho máme především trenéra gólmanů. José mi třeba před zápasy řekne, že tady dostal blbýho góla z toho a toho místa, a tady že byl zase špatný led nebo že divně skáče puk od plexiskla před branku. Tím mi hodně pomáhá. Protože já ve většině hal ještě nechytal a on už je má všechny zmáklý. Když vám tohle poradí, máte to potom v podvědomí a dáváte si na to pozor. Je to dobrá věc.“
Zmínil jste trenéra brankářů. Toho vám ve Washingtonu od nové sezony dělá slavný Arturs Irbe. Jaký je?
„Býval to hodně dobrej gólman, ale tohle je jeho první rok na pozici trenéra, takže je ještě trošku rozlítanej. (směje se) Říkám mu, že chce být všude a není nikde. Je to ale taky super chlap. Povím vám, v životě jsem neviděl takového dříče. Před každým tréninkem jezdí pětačtyřicet minut na kole. Úplně nadoraz. Maká furt i po kariéře, udržuje se v kondici. Taky si z něj vždycky děláme srandu, že se chce ještě vrátit.“
A nevytáhne ještě někdy na trénink svojí legendární výstroj?
„To ne. Ale pořád nám opakuje, že bílé věci, jaké měl, jsou nejlepší, protože opticky zvětšují. Tak to vždycky schytá zpátky, když ho někde vidíme na nějaké kartičce nebo v šotu v televizi. Pak se mu smějeme, jak vypadal. Hlavně té jeho helmě s psí mřížkou. Ale on to bere, je to opravdu super člověk.“
Irbe býval výborný gólman, chytal ale pořádně zvláštním stylem. Co vás vůbec v tomhle směru učí?
„To bylo hned první, co mi pověděl, když jsme se seznámili. Na rovinu řekl, že nás nechce v ničem měnit. Že se na nás jen bude dívat a rozvíjet to, co umíme. Takže se teď snažíme akorát náš styl vylepšovat, stavět na něm.“
Stačil už jste za měsíc v prvním týmu něco konkrétního zlepšit?
„Hodně děláme na dorážkách. Abych zbytečně nevyrážel puky nějak extra před sebe. Protože z toho jsou největší gólovky. Zvlášť tady. Někdy tomu ani nechci věřit, jak to tam dotlačej i se mnou a rozhodčí to uzná. Na tom jsme tedy museli zapracovat. A myslím, že jsem se v tom opravdu hodně zlepšil. Trenér mě poslední dobou hodně chválí, že mám právě ty dorážky výborně propracované. Je dobré slyšet, že je znát nějaký výsledek.“
Společně s Alexanderem Salákem z Rochesteru jste nominovaný na All Star Game farmářské AHL. Už víte, jestli na ni vyrazíte i coby člen prvního týmu?
„Abych vám řekl pravdu, vůbec nevím. Ani se o to nijak nezajímám. A upřímně – doufám, že tam nebudu muset. Já teď ani vůbec nevím kdy a pořádně ani kde to je.“
„Víte co, já se to celé dozvěděl od přítelkyně. Říkali to v televizi, zrovna když jsme hráli venku. Když mi to volala, měl jsem z toho radost. Ale abych z toho skákal do stropu? To ne. Jasně, kdybych teď nebyl v NHL, těšil bych se na to, zase bych se mohl někde víc ukázat. Ale takhle, když už jsem tady, se mi nechce vracet o úroveň níž.“
Jistě. Teď pracujete na tom, abyste se dostal do All Star Game v NHL, že?
„No, přesně.“ (zasměje se)
Letos ale šanci mít nebudete, liga se přeruší jen kvůli olympiádě. Budete fandit jen Čechům, nebo i dalším spoluhráčům?
„Jednoznačně Čechům. Furt si teď dělám srandu z Tomáše (Fleischmanna). Vyptávám se ho, co a jak tam bude. On ale taky chudák pořádně nic neví. No a kluci v týmu už se mezi sebou hecují pořádně. Rusáci jsou hodně slyšet. A je jasné, že Kanada s Ruskem jsou hlavní favoriti. Češi by ale mohli překvapit, budeme jim držet palce. Já to budu sledovat jako fanoušek, takže si to vychutnám. A pak budu moct kritizovat. Ale až potom.“ (usměje se)
Počítám, že byste chtěl, aby tohle byla poslední velká akce, kterou strávíte jen doma u televize. Mám pravdu?
„Určitě. Když budu chytat NHL, mezi nejlepšími hokejisty na světě, je velká šance se do nároďáku dostat. Můj první cíl je tady vydržet. Od toho se pak všechno odvíjí.“
Stihli jste při zápase s Atlantou pohovořit s Ondřejem Pavelcem, vaším vrstevníkem nominovaným na olympiádu?
„Moc ne. Akorát jsme se pozdravili při rozbruslení. Já byl nejdřív docela zklamanej, když jsem viděl, že bude chytat Hedberg. Říkal jsem si, že v Česku se mohlo zase psát něco o souboji gólmanů. A když pak šel za stavu 4:0 do branky, byl jsem rád. Říkal jsem si, že teď ještě musím porazit jeho v našem miniduelu. Během reklamní pauzy jsme na sebe mrkli. Já jsem se na něj zasmál, nějak jsme se na sebe zašklebili, poklepali jsme hokejkou a tak… (culí se) Ale jinak jsem se snažil být soustředěný, abych se nerozptyloval.“
Ještě nedávno byly v NHL české souboje maximálně mezi Haškem a Vokounem. Uvědomil jste si, že jste s Pavelcem nastupující generace?
„Počkejte, já si ještě ani pořádně neuvědomuju, že jsem v NHL.“ (směje se)
Musíte si někdy připomínat, že se vám to nezdá?
„Jo. Někdy si opravdu říkám, že jsem vážně tady a nemůžu tomu uvěřit. Třeba po nějakém zápase, když vyhrajeme. A zrovna nedávno jsem si psal po netu s Bóďou Višňákem. Mluvili jsme spolu asi po roce. Ptal jsem se ho, co a jak, a on mi řekl, že hraje v Šumperku první ligu. To jsem si uvědomil, jaký to je velký rozdíl. Že jsme spolu dřív byli v reprezentaci na pokoji a on je teď v první lize a já v NHL. Docela jsem si uvědomil, kde jsem mohl být, kdybych neměl tolik štěstí.“
Myslíte, že to je jen o štěstí?
„Určitě. Ale i o tom, jakou dostanete šanci. Musíte taky být ve správný čas na správném místě. Ale je to těžké takhle říct…“
