Ščotka: Hokeji jsem dřív nedával všechno. Finsko je investice do kariéry

Když dostane cizinec na dres „céčko“, tak už to musí být něco. „Spadla mi brada, když mi to trenér řekl,“ přiznal Jan Ščotka. V Jyväskylä byl pár týdnů, když mu v klubu řekli, jestli by nešéfoval budoucím hvězdičkám draftu NHL. Kariéru vystřelil po letech uvadání v Pardubicích. Teď jede ofenzivní bek nahoru, finská etapa je další krok. Co přijde dál? V 18 letech měl potenciál se dostat za moře. Se současným přístupem třeba jedna velká šance ještě přijde.

Umíte říct, co vás nakoplo na strmou cestu z pozice obránce na hraně sestavy v Pardubicích k funkci kapitána Jyväskylä?
„Musel jsem si hlavně nějaké věci uvědomit, abych hokeji dával úplně všechno. Hodně taky udělalo, že jsem dostal velkou důvěru od trenérů v Litvínově, hodně mi pomohli, vyhrál jsem se. Navíc přišla i pozvánka do reprezentace před posledním mistrovství světa. Sice jsem se až na turnaj nedostal, ale stejně jsem za to byl děsně rád.“

Co jste si musel uvědomit?
„Je těžké vystoupit z komfortní zóny. Ale když to uděláte, nelitujete. Neříkám tedy, že bych trávil hodiny a hodiny v posilovnách. To zase ne. Jen na ledě jsem se snažil s čím dál tím větší důvěrou od trenérů dělat věci navíc. V každém cvičení, v každém zápase je pak klíčové, abyste dělali věci, které po vás trenér chce. Teď se mi to vrací.“

K té posilovně. Pamatuju, že pár let zpátky byste ji nenašel ani s kompasem. Teď už to umíte?
„Teď už jo. Je to ale pravda, dřív jsem se tomu vyhýbal. Ve Finsku mi kompas hned dali, abych tu cestu náhodou zase nezapomněl. (směje se) Ne, teď už fakt bez problémů.“

Takže když jste v roce 2014 dorazil ze Vsetína do Pardubic, měl jste představu, jak všechno utáhnete hlavně na talent?
„Bylo mi osmnáct, tak víte, jak to někdy je. Říkal jsem si, že mi všechno spadne do klína. Takhle to většinou mladí kluci mívají. (usměje se) Hokeji jsem nedával úplně všechno. Čtvrtý rok v Pardubicích jsem poznal, že to takhle nepůjde. Pak následovaly tři roky v Litvínově, tam jsem se snažil dávat hokeji víc. Tohle byla ta cesta.“

Štvalo vás po čtyřech sezonách v Pardubicích, že najednou jezdíte do Prostějova a extraligu hrají horší hráči, než jste vy? Byla tohle velká motivace?
„Jestli velká, nevím. Ale určitě něco takového ve mně bylo. Hlavně mě ale nakoplo, když jsem porovnával kluky, se kterými se hrál dřív a sebe, kde jsou oni a kde já. Jakub Vrána, David Pastrňák, Pavel Zacha, Filip Hronek, Vítek Vaněček a další kluci se postupně prosazovali v NHL, prali se o nejlepší soutěž světa, nebo hráli dobře v Evropě. Já byl sedmým bekem v extralize a jezdil mezi Prostějovem a Pardubicemi. V tu chvíli mi došlo, že jestli se chci ještě někam dostat, musím dělat věci navíc. Ne jen, že splním povinnost, ale musím se posunout, dát hokeji víc. Takhle bych asi popsal ten hlavní výkop.“

Proto mělo i smysl odejít do Litvínova a začít od nuly? V Pardubicích jste už měl kolonku pohodáře, který se nepřetrhne.
„Přesně tak. Takhle jsme se o tom bavili i s agentem Davidem Hamalem, doporučoval mi odejít do Litvínova. Vzpomínám si, jak mi volal Jirka Šlégr (tehdy šéf klubu), nastínil mi cestu, kudy bych měl jít. Strašně se mi všechno líbilo a na Litvínov nikdy neřeknu půl slova špatně. Ve všem mi vyšli vstříc, dostal jsem důvěru a začal restart. Troufnu si říct, že se mi to povedlo. Vždycky budu vděčný za tuhle příležitost.“

Mluvil jste o věcech navíc. V čem jste si začal přidávat?
„No, posilovna mi pořád nevoní, ale pochopil jsem, že je to důležitá součást hokeje. (usměje se)