Horolezec Uher o synovi a dvacítce na MS: Bude to jako vylézt na K2
ROZHOVOR - Uspět na hokejovém MS do 20 let ve skupině s Kanadou, Amerikou a Finskem? To bude stejně náročné, jako se vydrápat na vrchol nejnebezpečnější hory světa K2, říká horolezec Libor Uher. Jeho syn Dominik bude na šampionátu, který pro český tým začíná v noci evropského času v Edmontonu zápasem s Dánskem, asistentem kapitána.
Led a dřina. Právě to mají společné Libor a Dominik Uhrovi, přestože se každý věnuje jinému sportu. Táta Libor je horolezec, jako druhý Čech vylezl na druhou nejvyšší horu světa K2. Syn Dominik je hokejista, v letošním draftu si ho vybral Pittsburgh.
Byl jste nervózní, jestli se syn udrží ve výběru českého týmu?
„Hraje první pětku, je asistentem kapitána, asi s ním počítají. (usmívá se) Říkal, že s klukama v lajně si navzájem výborně rozumějí. Je asistentem kapitána i ve Spokane, má pořád pozitivní náladu, furt se směje a umí strhnout ostatní. Je pracovitý.“
Po vás?
(pousměje se) „Spíš po mamce... “
A po vás má zarputilost?
„To asi jo. Dominik nikdy nebyl hokejový talent, spíš dříč. Všechno dohnal pílí a poctivým přístupem. Z toho mám radost. Navíc je i poctivější než já.“
Jak to myslíte?
„V přístupu k tréninku. Dává si dvakrát víc než ostatní, fyzicky umí pořádně zabrat. Když jsme třeba dělali v létě s horolezci přípravu na kole, jezdil všude s námi. Pohyb jej bavil odmalička. Jezdil s námi na vodu, na hory, dělal skialpining.“
Čím to, že u něj vyhrál hokej?
„Hrozně jej bavil. Na stadion ve Frýdku-Místku jsem jej poprvé vzal, když mu byly tři roky. U nás v rodině sice hokej nikdo nehrál, ale já kdysi chtěl. Jen jsem neměl moc příležitostí.“
Hory syna neuchvátily?
„Byl se mnou párkrát v Tatrách, ale měl strach z výšek. Tak jsem jej do ničeho netlačil. Měl závratě, a když to bylo na laně nebezpečné, neměl z toho příjemný pocit. Vysokohorská turistika ano, ale lezení ne, to pro něj nebylo. Byli jsme spolu třeba na Gerlachu. Ještě před ním jsme šli na Batizovský štít a tam jsem se mu na chvíli ztratil za hranou, když jsme zlézali. Foukalo, už byla tma... Deset minut mě neviděl, byl z toho hodně vystresovaný. Došlo tam i na slzy, protože si myslel, že jsem spadl. Musel jsem ho pak hodně uklidňovat, bylo mu dvanáct.“
Vaše paní je možná radši, že dal syn před horolezectvím přednost hokeji, ne?
„No, když někdy vidíte ty hity u mantinelu... Na horách o vás neví, nevidí vás, ale v hokeji to máte všechno online. Takže trnete v kuse, jestli ten náraz kluk přežil, nebo ne. Zrovna nedávno měl ošklivý otřes mozku, když jej protivník srazil po vstřelení gólu, když už to vůbec nečekal.“
Co je tedy náročnější? Dostat se na K2, nebo do NHL?
„Do NHL, je to přece jenom delší cesta. Sice to jsou nesrovnatelné věci, ale v obou případech je klíčový týmový výkon, dobrý kolektiv. Na K2 nás lezlo osm, všichni jsme budovali cestu, tvrdě makali, aby to všechno klaplo. Jenom náš led měl trošičku větší sklon.“ (usmívá se)
Byl syn taky někdy na hraně?
„Přišel třeba s tím, že mu hokej nevrací množství energie, kterou mu dává. Jednu chvíli koketoval s cyklistikou, tehdy skoro až brečel:,Mami, kdybych tu energii, kterou dávám do hokeje, dal do kola, už jezdím Závod míru!‘ Já mu říkal, aby vydržel. Že je hokej kolektivní sport a když jej dělá poctivě, jednou mu to musí vrátit. Nikdy totiž nebyl král střelců, spíš takový hokejový mukl, dělník a dříč. A vidíte, už se mu to pomalu vrací. Draftoval jej Pittsburgh, je na mistrovství světa... “
