Z jedničky draftu je agent Neuvirtha a Zachy: Dnes se sleduje každá blbost
PŘÍMO Z BUFFALA | Letí to. Před devatenácti roky se Patrik Štefan stal jedničkou draftu a dnes zastupuje i hráče, kteří se v té době narodili. „Ruce mě svrbí pořád, jenže už je to pryč,“ přiznává 37letý agent, který jen v zámořské lize působil celkem sedm sezon, než s hokejem ze zdravotních důvodů musel skončit. Do jeho stáje patří třeba první česká obrana na letošních dvacítkách – Libor Hájek a Vojtěch Budík, nebo slovenský útočník Adam Ružička. V NHL zastupuje Pavla Zachu a Michala Neuvirtha.
Z Kalifornie přesídlil s rodinou do Detroitu, který nazývá srdcem amerického hokeje. Trénuje tam děti, taky odtud má Patrik Štefan blíž ke svým klientům, stejně jako na šampionát do Buffala. „Kluci hrají jako tým a věří si, chtějí uspět. Myslím, že to dobře funguje i mezi hráči a trenérem,“ svěřil se s dojmy z českého týmu.
Po třinácti letech prolomila česká dvacítka čtvrtfinálové prokletí (v noci prohrála s Kanadou 2:7 v semifinále, pozn.red.), předtím prošla skupinou přesvědčivě a bez problémů. Jak na vás působí ve srovnání s výběry z minulých let?
„Viděl jsem zatím všechny její zápasy a od začátku to vypadalo slušně. Líbí se mi. Kluci na turnaji předvádějí rychlý, agresivní hokej. Je tam kombinace, ale taky obětavost, blokování střel. Hrají jako tým a věří si, chtějí uspět. Myslím, že to dobře funguje i mezi hráči a trenérem, na jehož rukopisu jsou patrné i zámořské prvky. Třeba jak po vstřelení gólu nechává na ledě ty nejlepší, aby zkusili soupeře ještě dorazit.“
Jak se dá vypozorovat, že je mužstvo soudržné, kromě toho, s čím se vám svěří sami hráči?
„Hodně napoví, už když se podíváte na střídačku. Jak vypadá komunikace hráčů navzájem nebo s trenéry. I co vím od kluků, tohle běží parádně. Tak by to mělo být. Každý potřebuje vědět, na čem je, co se po něm vyžaduje. Odpovědí jsou výsledky. Postoupili jsme do semifi nále, předtím jsme porazili Rusy, se Švédy sehráli vyrovnaný zápas.“
Nesvrbí vás ruce, když sledujete utkání z tribuny?
(usměje se) „Pořád... Pokaždé, když se dívám na zápasy, to tak je. A není podstatné, jestli se jedná o NHL, juniorský hokej nebo nároďák. Už jsem trošku starší, ale hraní mi chybí. Mám děti ve věku 12 a 14 let, chtěl jsem, aby mě viděly hrát. Rád bych, jenže už je to pryč.“
Vzpomenete při pohledu na zápasy v Buff alu taky na šampionát dvacítek, který jste si zahrál v roce 1998?
„No jasně, ve Finsku. Byl jsem tam jako mladší ročník, bronz nám utekl v posledním utkání se Švýcary. Byl to zážitek, Hartwall Arena byla parádní. Krása. Ještě mi nebylo osmnáct, byl jsem bažant a sbíral puky.“
Letos tvoří jádro dvacítky právě hráči ročníku 1998. Neříkáte si, jak šíleně to letí?
„Samozřejmě, říkám. (směje se). Tohle si opakuju každý rok. Ale nejlíp to poznám na svých dětech. Když se narodili tihle kluci, to byl vlastně můj draft. Od té doby utekla dlouhá doba a ta dnešní je úplně jiná. I hokej se změnil. Pamatuju si, jak mistrovství světa vypadalo za mých dob. Dneska jsou hráči určitě vyspělejší, také co se kolem nich děje, to se nedá srovnávat s publicitou, jakou jsme měli my.“
Taky nebyly sociální sítě, internet. Dneska každý kouká do mobilu, o všem se hned ví. Nebyl tehdy větší klid? Pomáhalo to i soudržnosti mužstva?
„Asi jo. V tomhle století máte média, Facebook, Instagram, Twitter... Člověk se dostane ke kdečemu. Hodně se všechno zrychlilo a zpřístupnilo. Když to zjednoduším a přeženu, tak se člověk nemůže uprdnout, aby o tom nikdo nevěděl. Z každé maličkosti se navíc dělá událost. Hráči jsou pod mikroskopem neustále a mnohem dřív.“
Cesta do NHL je však pořád stejně těžká. Možná je ještě obtížnější právě proto, že je taky mnohem víc informací.
„Kdo si tím projde, ten to teprve dokonale pozná. V Evropě jsou hromady šikovných hokejistů, ale NHL je někde jinde. Hlavně v tom, jak čtyři hráči bez puku makají. V tom bych viděl největší rozdíl, tohle jinde není tak markantní. Musíte jezdit dopředu a dozadu, dobře bránit i útočit.“
Libor Hájek prozradil, že k němu býváte převážně kritický, jak si to od vás vždycky slízne. Chválíte spíš zřídka?
„Taky chválím, ale kritika je nutná. Pokud uděláš chyby, musíš je napravit. Taky bych mu mohl vykládat, jak všechno dělá parádně a jak je úžasný, jenže to není to pravé. Pokud má hráč sen o NHL, a já si tím taky prošel, tak bych od toho kluka chtěl vidět věci, které mu později mohou pomoct. Právě proto, aby se v profesionálním hokeji uplatnil rychleji.“
S Pavlem Zachou, který už NHL hraje, to takhle intenzivně taky probíráte? Nebo s hráči dvacítky, jako jsou Hájek a Budík, to je jinak?
„Pavel se posunul do jiné role, NHL už hraje, to je pravda. Ale má to několik rovin. Jedna věc je být draftován, druhá se do ligy podívat a třetí natrvalo se v ní prosadit. Udržet se v NHL je ze všeho nejtěžší. Pavla povzbuzuju, hlavně mu ale předávám poznatky a své zkušenosti, které jsem kdysi v lize získal. Bavíme se o tom, co může udělat ve svém volnu. Podívat se na videu na svůj výkon, na soupeře, kteří ho čekají. Prostě dělat věci navíc, které mladým klukům pomůžou.“
V dnešní době to už jinak asi nejde. Hráči mají osobní trenéry a poradce, jsou zahlceni strašným množstvím informací. Nezdá se vám to přece jen už přehnané?
„To je pravda. Všechno se sleduje, k dispozici jsou kolikrát statistiky za blbosti, když to tak vezmu. Třeba, který pravák má super nahrávky zleva, a podobně. Nesmí toho být moc, protože pak jdete do zápasu a máte z toho velkou hlavu. Základní věci ovšem potřebujete: proti komu hraješ, jaká lajna jde proti tobě, proč se ti poslední zápas povedl a v čem sis vedl dobře. Video je obrovské plus. V klubech to dělají týmově, já s hráčem individuálně. Rozebereme spolu střídání a detaily.“
Do Čech se dostanu jednou za rok
Vedle práce agenta jste se věnoval i trénování. Platí to pořád?
„Jo, jo. S rodinou jsme se před dvěma lety přestěhovali z Kalifornie do Detroitu. Mám to blíž ke klientům, cestování je jednodušší. Trénuju tým Little Caesars, což je kvalitní organizace. V týmu mám staršího syna, myslím, že mi to pomáhá i při práci agenta, protože do hry vidím jinak, než kdybych jen seděl na tribuně a sledoval všechno z povzdálí.“
V Česku máte rodiče, jak často se tam dostanete?
„Jezdím tak jednou ročně. Někdy častěji, pokud je potřeba. Naposledy jsem byl v létě na Memoriálu Ivana Hlinky, který bude nově také v Kanadě. To je škoda, protože v Břeclavi bývala vždycky skvělá atmosféra. Naší osmnáctce se tam dařilo. Ten turnaj měl velký kredit a vážnost.“
Daří se vám hledat nové talenty s potenciálem pro NHL?
„Vidím dost talentovaných Američanů. Detroit, stát Michigan, to je srdce Ameriky a amerického hokeje, působí tam výběry do 17 a 18 let. Tam vidím dost kluků, kteří by to jednou mohli hrát. Mám to kousek do Toronta, do Chicaga. Záběr je široký. Můj syn je ročník 2003, ovšem u takhle mladých kluků se dá těžko odhadnout, jestli to s NHL vyjde. Ale když se díváte na hokejisty, leccos se zjistit dá. NHL je hodně o rychlosti a šikovnosti, takoví kluci mají budoucnost.“
Češtinu však máte pořád stejnou jako dřív. Jak si jí udržujete?
„Nijak. Doma spolu mluvíme jen anglicky, a abych byl upřímný, děti česky skoro neumějí. Já ale často komunikuji s rodiči, s klienty. I když, s českými hráči někdy taky hovořím anglicky, protože hokejový slang je daný. A kluci to občas mají i rádi.“
Do Česka se natrvalo nevrátíte?
„Jedině za rodiči nebo pracovně. Manželka je Američanka, děti se tu narodily, v Americe jsou doma. Návrat neplánuju. Český hokej sleduju, sám jsem reprezentoval. Žiju v Americe a zastupuju i Američany. Ale Čechem jsem byl a zůstanu jím.“
