České plusy a minusy na MS do 20 let: šutér i mladíčci, svět je ale jinde

„Mrzí mě nepovedené druhé poloviny zápasů se Švédy a s Američany,“ prohlásil po vypadnutí z turnaje trenér Karel Mlejnek. Obě utkání byla podle přesně dané šablony. Třicet minut Češi dřeli a drželi se v zápase. S první inkasovanou brankou ale ze stadionu odešli. Soupeři darovali led a nechali ho si dělat, co se mu zlíbí. Výsledkem byly dva debakly, které brutálně pokazily celou atmosféru okolo týmu a zamezily lepšímu umístění ve skupině.

Strašně malý počet proměněných gólovek. Věc, která tuzemský hokej sráží hlavně v bitvách o vyřazení. Trenérský štáb Karla Mlejnka v duelech proti velkým favoritům zvolil jedinou možnou taktiku. Bránění v zákopech. Fungovalo to, hlavně ve spojení s českou bojovností. Jenže v zápase proti Americe i v celém průběhu čtvrtfinále s Kanadou nebyl tým schopen dostat puk do branky. A že šance byly. Myšlenky na úspěch se pak logicky vytratily.

Nejpodstatnější věc, kterou si celé hokejové hnutí v české kotlině musí z turnaje vzít. Čert vem, že se nepostoupilo a nebude medaile. Turnaj ukázal, že světová špička je zkrátka jinde. Pasáže zápasů především s Američany, Švédy a Kanadou ukázaly, že tamní junioři patří výše v individuálních dovednostech. Je důležité neztratit chuť se s nejlepšími měřit. Hokej nesmí spadnout do chlácholení se, že výsledek 0:3 s Kanadou je skvělý. Není, je třeba ho zlepšit.

Jednoznačně nejmilejší překvapení české party. Plzeňský útočník Martin Lang, jenž původně začínal v týmové hierarchii až jako třináctý útočník, se vypracoval do první formace mezi Jana Myšáka a Michala Teplého. A tam zářil. Proti Rusku přidal pojistku na 2:0, Rakousko setnul hned dvěma brankami. „Ano, asi to tak vnímám, že mám teď top formu,“ okomentoval své rozpoložení po kanonádě. Jen škoda, že čtvrtou branku na turnaji nepřidal ve čtvrtfinále.

Stanislav Svozil a David Jiříček. Víc netřeba dodávat. Dva sedmnáctiletí zadáci se se starší konkurencí poprali tak, že nebyl v závěru žádný věkový rozdíl patrný. Jiříček byl dokonce jedním ze tří nejlepších hráčů týmu podle direktoriátu. Oba byli vidět a předvedli momenty, kdy byli schopní ukrást záběry kamer vyloženě pro sebe. „Mládí není vstupenka,“ řekl k jejich nominaci trenér Karel Mlejnek. Měl pravdu, tohle byli plnohodnotní členi týmu.

Tohle nebyl promyšlený kalkul na emoce fanoušků, ani nějaký marketingový tah. Kdepak, tahle skupina mladíků turnajem žila a mohla by přednášet o tom, jak má vypadat TÝM. „Pro nás tohle opravdu byla něco jako druhá rodina,“ zopakovali v krátkém sledu po sobě Filip Koffer, Jan Myšák a Radek Kučeřík. I z projevu na ledě to bylo vidět. Výkony na hranici sebeobětování, totální oddanost pro úspěch.