Rulík o stříbru: Chemii nevyřvete, my ji prostě měli. Nadchnul ho večírek
Už jsou v Praze. V sobotu dopoledne v Ruzyni přistálo letadlo s osmi českými hokejisty a realizačním týmem stříbrného juniorského týmu. „Jsme rádi, že jsme doma,“ usmál se trenér Radim Rulík, kterému se na krku houpala medaile. Popsal své pocity i moment, kdy si uvědomil, jak speciální tým vede. „Bylo to na vánočním večírku na Štědrý den. Kluci připravili týmovou show a my jsme brečeli smíchy,“ odkrývá.
Už jste si stihl uvědomit, čeho jste dosáhli? Medaile po 18 letech, finále po 22 letech.
„Nevím, to je těžké říct. Navíc to opravdu není o mně. Znovu bych chtěl zdůraznit, že výsledek udělali hráči na ledě, nikdo jiný. Za to zaslouží absolutorium. Byla to jejich práce, my jsme jim snažili udělat jen servis. Výsledek uhráli oni. Do budoucna o nich uslyšíme, uvidíte.“
Kde tedy vidíte klíč stříbrného úspěchu?
„Tady bych pro změnu jako první mluvil o realizačním týmu. Jak působil na hráče. Všechno si sedlo. Byla tam skvělá chemie. Mezi trenéry, i na lince trenéři – hráči. Tohle mi utkví nejvíc. Byl to klíč k našim výkonům. Dobrá atmosféra. Všechno do sebe zapadlo. Vynikající hra obránců, což jde za Židlou (Markem Židlickým). Výborný bek se skvělým citem, dokázal s nimi úžasně pracovat. Kluci si věřili. Všude na ně šla chvála, zaslouženě! Ondra Pavelec výborně pracoval se Suchošem už od léta. My s Jirkou Kalousem jsme se starali o útočníky. Snažili jsme se to postavit tak, aby každý měl svoji sílu. Taky to sehrálo roli. Věřili naší práci, přenášeli to na led.“
Byl jste asistentem trenéra Jaroslava Holíka u zlata v roce 2000. Našel jste nějaké společné prvky tehdejšího a tohoto výběru?
„Ano. Týmovou chemii, ta byla velmi podobná. Sám jsem si na to vzpomněl, když jsme tím turnajem procházeli. Tohle je absolutně nutná věc, pokud chcete být úspěšní. A nejde jen o hokej, tohle platí, myslím, u všech týmových sportů.“
Jde ale o hodně nejistou proměnnou. Uměle ji nevytvoříte.
„Přesně tak. Je to věc, kterou nevykřičíte, nevydupete. Buď to přijde, nebo ne. Musí si to sednout, hráči k sobě musí pasovat. Musí to přijít postupně, není to tak, že byste přišel první den k týmu a všechno bylo ideální.“
Kdy poprvé jste poznal, že chemie v týmu je správná?
„Na vánočním večírku na Štědrý den. Celý ho připravili kluci a já koukal jako blázen. V tu chvíli jsem začal věřit, že právě tohle mužstvo by se mohlo semknout a něco udělat. Měli to naprosto skvělé. Zírali jsme.“
Takže věc, která neměla s ledem a hrou nic společného.
„Vůbec. Byla to týmová show. S trenéry jsme se smáli od začátku do konce, tekly nám slzy. Jak to dokázali připravit... nebylo to nic přehnaného, nic hloupého. Bylo to vhodné, vtipné. Fakt šikovné. Tam jsem si řekl: Tyjo, tohle by mohlo fungovat. Že když fungují takhle mimo led, mohli by to přenést i mezi mantinely.“
Co přesně na večírku předváděli?
„Nechci to vyzrazovat, ať to řeknou sami.“
Je chemie věcí, která je cítit i ve vzduchu, když přijdete do kabiny?
„Víte, já do kabiny skoro nechodím. Nikde, ani v klubu. Kabinu beru jako místo čistě pro hráče, jejich prostor. Dělali jsme ale meetingy, porady. Tam jsem viděl zájem, že všichni poslouchali. Že chtěli pracovat, protože to fakt všechno přenášeli na led.“
V týmu jste měl 16 stejných hráčů na šampionátu v srpnu. Před turnajem jste říkal, že to může být výhoda, ale taky nevýhoda. Nakonec se to ukázalo jako velké plus, že?
„Nakonec určitě jo. Bál jsem si, aby ty kluci nebyli uspokojení a hlavama nelítali někde v oblacích. To se ale nestalo. Pořád byli pokorní a chtěli pracovat.“
Tendenci lítat nahoře neměli? Výsledky, výkony a chvála veřejnosti k tomu často svádí.
„Neřekl bych, my jsme to ale celou dobu drželi. Pracovali jsme na tom, aby tohle nenastalo. Pořád jsme s nimi mluvili, dělali meetingy. Všechno to bylo o společné komunikaci, společném směru. Mám nějakou filozofii, které věřím, kterou jsem si za ty roky u hokeje vybudoval. Stejně na tom byli i kolegové, což bylo strašně důležité. Neměli jsme žádný názorový rozpor.“
K týmu jste přišel v červenci, tedy před půlrokem. Po prvním kempu v Brně jste říkal, že se bojíte průšvihu, byl jste dost nešťastný. Během šesti měsíců až neuvěřitelná změna.
„Když jsme k týmu přišli, říkali jsme si: Ježišmarja, co s tímhle budeme dělat? Všichni jsme na sebe koukali, hlavy dole. Taková byla naše první reakce. Všechno je to ale o práci. O tom ale vám řeknou víc sami. Nechci mluvit za ně a dělat ze sebe chytráka.“
Po finálové prohře bylo na hráčích patrné obrovské zklamání. Jak moc bolel vítězný gól Kanady vás?
„Já jsem to bral sportovně. Věděl jsem, že vyhrát prostě může jen jeden. Udělali jsme maximum, víc nešlo. Kanada měla asi víc sil. Rozhodl hráč, který už hraje NHL. My takového nemáme. Nechci se na nic vymlouvat, ale za mě rozhodla větší síla soupeře. Kdybychom měli větší kliku, mohlo se to přiklonit k nám. Jedna dorážka šla o centimetry vedle.“
Ať by byl výsledek prodloužení finále jakýkoli, přijde vám správné, aby takhle velký zápas rozhodovala hra tři na tři?
„Nepřijde, je to škoda. Věděli jsme, že se tři na tři bude hrát, ale já s tím nesouhlasím. Chtějí to udělat atraktivní, chtějí zvedat diváky ze sedaček. Ve Stanley Cupu by to podle mě nikdo neudělal. Rozhodně by bylo lepší pět na pět, to je jasné. S tím ale nic neuděláme.“
Máte chuť u týmu pokračovat?
„Uvidíme, na to je ještě brzy. Necháme si pár dní, pak se s kolegy spojíme a pobavíme se.“
