Kdo čekal bujarovou oslavu stříbrné medaile, netrefil se. Čeští mladíci chtěli urvat zlato, poslední zápas turnaje prohráli. Finále po 22 letech? Jasně, obrovský úspěch. Oni ale chtěli víc. Od zlata navíc v závěrečném duelu s Kanadou nebyli daleko. „Dali jsme si jen pivo na žal a několik hodin jsme seděli v kabině a povídali si,“ popisuje obránce Jiří Ticháček.
Na tiskové konferenci to po příletu řekl i sám trenér Radim Rulík. „Velká oslava nebyla. Určí to vždy poslední zápas, který se zkrátka nepodařilo dotáhnout. Všichni trenéři jsme k hráčům po finále promlouvali, ať jsou pyšní, co dokázali, protože se to nestává každý rok. Aby si to užili a nakoplo je to do další kariéry, ale přesto bylo vidět, že zklamání je v danou chvíli velké.“
I na tom je vidět, jak skvělé bylo nastavení českých mladíků. Zatímco dřív panovala spokojenost po čtvrtém místu, teď pro ně bylo málo stříbro. „Neslavili jsme, fakt ne. Byli jsme dlouho v kabině. Bylo to dlouhý. Dostali jsme dresy na památku, balili si věci. Na pokoj jsme přišli někdy ve dvě ráno. S klukama jsme ještě chvilku poseděli a klábosili. V takové sestavě už se asi nepotkáme,“ klopil oči obránce Jiří Ticháček.
Žádnou párty kluci ve věku mezi 18 a 19 lety nepředvedli. „Nějaké pivo bylo, ale že bychom to přeháněli, to vůbec. Spíš jsme si dali jedno na žal.“ Až pak začala odcházet největší vlna zklamání. „Druhý den ráno při odjezdu jsem si uvědomil, že je super, že jsme si medaili odvezli. Zlato bylo ale fakt blízko, o to víc to bolelo. Bude to mrzet furt, ale na druhou stranu jsem hrdý, že se nám placka po tolika letech povedla.“
Hlavní bod úspěchu? Ticháček jako první jmenoval týmovost a partu, jakou nikdy dřív nezažil. „Něco takového jsem opravdu ještě nezažil. Každý šlapal, chtěl tam nechat všechno. Nikdo nekoukal na body, vůbec. My chtěli vyhrávat, což se až se kromě posledního zápasu docela povedlo.“
Kouč Rulík popsal, kdy poprvé si uvědomil, že mu pod rukama zraje výjimečný tým. Bylo to na Štědrý den na vánočním večírku, který hráči připravili. Trenéry bavili tak, že jim smíchem tekly slzy. „Je to rituál. Noví kluci si můžou připravit pěvecká vystoupení. Na to se nabalovala sranda dál a dál. Hlášky byly. Super. Nejlíp zpívá Matouš Menšík. Byl výbornej,“ směje se Ticháček.
Klasický Štědrý večer doma s rodinami si část hráčů užila až teď během víkendu po příletu do Česka. „Těším se na Vánoce s rodinou. Bude to trochu opožděné, ale to vůbec nevadí. Dám si řízek,“ culil se obránce, který byl za celý turnaj na ledě pouze u jednoho inkasovaného gólu při hře v rovnovážném počtu. Naproti tomu byl u 11 vstřelených branek.
„Soustředil jsem se hlavně na obranu. Tam jsou furt mezery, ale tým šlapal, až to takhle vyšlo,“ popsal s tím, že velký přínos měl kouč obránců Marek Židlický . „Pořád s námi pracoval. Po každém tréninku jsme pilovali, abychom byli stále aktivní. Myslím, že v zápasech jsme to všichni předváděli. Hrálo se mi pod ním výborně. Je to jeden z našich nejlepších beků. Beru od něj všechny rady. Bylo to skvělý.“
Teď se náctiletý bek vrátí do Kladna, kde působí. Doufá, že mu úspěšný šampionát do zbytku sezony pomůže. „Mě mistrovství světa upřímně vysvobodilo. Mohl jsem na Kladně hrát mnohem líp. Turnaj se mi celkem povedl, takže doufám, že si z toho hodně odnesu a formu přenesu i do klubu.“
