Chvála se na ně valila ze všech stran. Takhle kvalitní obranu neměl na juniorském mistrovství světa žádný jiný tým. Post, který byl léta českou bolestí, se stal teď chloubou. Kus práce na tom odvedl taky sám bývalý vynikající ofenzivní bek Marek Židlický. V rozhovoru po příletu z Kanady popsal svůj přístup k hráčům. „Bral jsem to, jako bych byl jejich spoluhráč. Snažil jsem se jim hlavně dodat klid, aby se cítili dobře,“ popisuje asistent trenéra Radima Rulíka. V NHL odehrál Židlický téměř 900 zápasů, teď vychovává své nástupce.
Jaký to byl z vašeho pohledu turnaj?
„Jedním slovem? Super! Musím ale říct, že už když jsme byli v létě v Edmontonu, tak kluci hráli parádně. Čtvrtfinále proti USA? Utkání, jaké jsem dlouho nezažil. Byla škoda, že tam to na medaili nevyšlo, ale tahle stříbrná je samozřejmě perfektní. I když se říká, že se lépe oslavuje třetí místo než druhé, bylo to od začátku do konce parádní. Bavili jsme se o tom i včera s trenéry, že tam nebyla žádná ponorka, i když jsme spolu strávili hodně času. Všechno si to sedlo.“
Spolu s Radimem Rulíkem a celým realizačním týmem jste k národnímu týmu přišli teprve před půlrokem. Po prvních trénincích jste byli zděšení. Co stojí za tak rychlým progresem?
„Asi takhle, co předváděli Radim Rulík a Kála (Jiří Kalous) s přípravou a vším okolo, to bylo neuvěřitelný! To si nikdo nedokáže představit, do jakých detailů měli všechno promyšlené. Od tréninků po zápasy, jak je rozebírají, stráví nad tím hodiny času. Ale pak se snaží, aby se to hráčům vyložilo v nejkratší možné době a zbytečně se to neprodlužovalo. Aby to bylo věcné. Opravdu klobouk dolů, jak tohle zmákli.“
Vy jste měl na povel obránce. Právě ti byli z celého týmu během turnaje chválení snad nejvíc. Dřív největší problém českých mládežnických týmů, teď chlouba. Nepřekvapilo vás, kolik komplexních ofenzivních beků pod rukama máte?
„Nebudu mluvit o jednotlivcích, ale o obraně jako o celku. Od léta jsem věděl, že ti kluci jsou vážně šikovní. Začali se navíc strašně zlepšovat. Už teď po těch pár měsících jsem jim říkal, jak se jim zlepšuje střela a podobně. Dozrávají, jsou v tom nejlepším věku. A práce s nimi? Bral jsem to, jako bych byl jejich spoluhráč. Snažil jsem se mít přístup, kterým bych jim dal klid, aby se cítili dobře. Vím, jak to chodí. Když trenér něco řekne hráči, ten mu to sice odkývá, to asi všude všichni, ale pak je důležitá ta další reakce.“
Hráči vaše rady přijímali?
„Přesně tak. Vzali je za své a věřili tomu, protože to přenášeli i na led. Jejich důvěra v nás byla velká, což bylo strašně důležité. Když někdo něco zkazil, tak jsme se jen na sebe podívali a usmáli se. Oni sami hned věděli, když něco udělali špatně. Chtěl jsem to mít nastavené tak, aby kluci měli hlavně čistou hlavu, protože vím, jaké to je. Tím spíš v tomhle věku. Snažil jsem se jim pomoct se vším. Měli jsme srandu na tréninku... Kluci hráli fakt výborně. A já dostával samou chválu hlavně na to, že ani nebylo poznat, jaká je na ledě zrovna dvojice. Kluci se zapojovali v útoku, drželi puk, když bylo potřeba, dělali dobrá rozhodnutí. Bylo to opravdu skvělé.“
Bylo výhodou, že šlo o druhou velkou akci během krátké doby? Složení týmu na obou mistrovstvích světa bylo navíc velmi podobné.
„Určitě to bylo plus. Víc jsme se díky tomu poznali. Každý ten hráč je úplně jiný a s každým musí člověk zacházet jinak. Každý z nich si bere jinak, když se mu nepovede přihrávka, špatně vystřelí, přehraje ho někdo jeden na jednoho. Oni ale byli uvolnění od začátku až do konce, což pro mě bylo důležité.“
Je pro vás důležité i to, s jakým stylem hokeje jste k medaili došli? Neprobránili jste se k ní, většinu soupeřů jste zvládli přehrát, s každým jste drželi krok.
„Byl jsem za to strašně rád. Podle mě je to totiž důležité. Nehráli jsme nijak opatrně, že bychom se báli o výsledek. Naopak! Chtěli jsme hrát útočně, beci se hodně zapojovali, stejný hokej navíc hrály všechny čtyři lajny. A každá z nich do hry v každém střídání něco přinesla. V tom to bylo hezké a součinné. Mělo to šťávu, byl tam týmový duch a klapalo to, cítili jsme skvělou chemii.“
Snažil jste se tedy více než s herní stránkou pracovat na jejich mentální přípravě?
„Záleží na tom, jak na ně působím, ale jak jsem řekl - každý z nich je jiný. Mluvili jsme spolu hodně. A já chtěl hlavně to, aby byli v klidu. Chtěl jsem po nich, aby si hokej užívali, ale aby zároveň naplno makali. Já taky neměl rád, když mě někdo pucoval za chybu. Tu nechce udělat nikdo, vrátit už pak stejně nelze. Hráč o ní sám dobře ví. Má práce v ten moment je taková, abych mu hlavu dostal zase zpátky na sto procent. Proto spíš koukám na hráče, kterým se něco nepovede, než na ty, kteří udělají chybu. Hokej je hra chyb, vy hráče po chybě potřebujete dát do kupy, aby zase v dalším střídání byli v klidu.“
Pracoval jste s beky na vymezení správné míry rizika? Hrana mezi odvážnou hrou a lehkovážností je relativně tenká.
„Taky je to o hlavě. Aby si člověk uvědomil vážnost zápasu a vyhodnotil, co si může dovolit a co už třeba ne. Musím ale říct, že kluci si zbytečně moc nedovolovali. Hráli sebevědomě, ale věděli, kde hranice je. Na to si musí ostatně přijít sami. Když šel někdo za hranu, tak si to hned uvědomil. Kluci hráli opravdu hrozně vyrovnaně. Myslím, že přesně tak, jak by se hrát mělo. Bylo strašně důležité, že si věřili. Bylo důležité, aby ode mě měli podporu, ale aby taky věřili sami sobě.“
Měl jste vy sám nějakého takového mentora?
„To jsem právě neměl... Já jsem si už jako hráč šel svou cestou.“
Vnímal jste trenéry, nebo jste byl ten, kdo jen kývá hlavou, ale informace nepřijímá?
„K tomu bych se nerad vracel. (směje se) Hokej se každopádně hrozně posouvá. Videa a vše kolem, jde to rychle dopředu. Příprava musí být důkladnější... Já měl svůj svět, byl jsem trošičku jiný, potřeboval jsem, aby mě hokej hlavně bavil.“
