Česká hokejová reprezentace do 20 let pod jeho vedením na světovém šampionátu získala bronz. Trenér Patrik Augusta o několik dní později přijal pozvání do pořadu Přes Příkop, kde zavzpomínal na úspěšný šampionát, popsal svůj styl trénování i vyzdvihl charakter hráčů, kteří v krizových momentech nezklamali. Jaké vztahy panují mezi trenéry, co vzkázal mladým hokejistům a kam povedou jeho profesní kroky dál? I na to odpověděl ve VIDEU.
Od vítězství k porážce je strašně malý kousek. Jak to blíž vysvětlíte?
„Všichni, co dělají týmové sporty, to vědí. Když si vezmeme zpětně čtvrtfinále proti Kanadě a gól, co padl 11 vteřin před koncem, puk se před ním odrazil od jedné brusle, hokejky a od tyčky šel do brány. Mohl jít vedle, zůstat na tyčce, mohli jsme hrát prodloužení a všechno mohlo dopadnout jinak. Ta linie je hrozně tenká a v tom je sport krásný. Dopředu může někdo být favorit, ale nikdy to nedopadne, jak si každý představuje.“
Říkáte, že spokojenost je cesta do pekel…
„Je to trošku s nadsázkou, ale kdysi jsem měl podobné motto i na své hokejové kartičce. Člověk by se neměl spokojit s málem, což koresponduje i s tou spokojeností. Podle mě se člověk musí pořád posouvat, učit se, poslouchat názory správných lidí a obklopovat se těmi nejlepšími, aby se mohl posouvat. Speciálně ve sportu - jak člověk jednou ustrne, tak je na cestě zpátky, protože nejenom hokej se vyvíjí a je potřeba se vyvíjet s ním. Po utkání svět nekončí, z prohraného je třeba se poučit a vítězné nechat, aby vás motivovalo k další práci a ne k tomu, aby vás uspokojilo.“
Jak jste prožíval senzační a emotivní obrat v boji o bronzové medaile, dojalo vás vítězství nad Finy?
„Ukápla mi slza, přiznám se, že to nebylo ani tak kvůli tomu vítězství, ale vzpomněl jsem si na celou rodinu a speciálně na tátu, který tato vítězství zažíval a ještě větší, protože má doma zlaté medaile. Vzpomněl jsem si na práci, kterou jsme s celým realizačním týmem odvedli, ale i na okamžiky, kdy byla hrozně tenká linie mezi úspěchem a neúspěchem. Jsem člověk, který má emoce, takže určitě mi slza ukápla a spíš jsem si strašně moc užil tu radost lidí okolo, samozřejmě hráčů, ale i těch, kteří to se mnou odpracovali, protože to nebylo jednoduché.“
Na turnaji se představily výběry těch nejlepších mladých hráčů. Jaký tým vás zaujal?
„Každý tým, mládežnický hokej je všude velice podobný. Systém je o pohybu a aktivitě, rozhodují malé věci jako dovednosti, ale já osobně nad ně ještě zařazuji obětavost, týmovost a ochotu udělat něco navíc. TOP týmy jsou fantastické, obrovský rozdíl byl v tom, jak byli hráči velice dobře silově připravení, silní v soubojích, na kotouči a protože se nehrálo v Americe a bylo velké hřiště, nebylo vůbec jednoduché hráče ubránit a sebrat jim puk. My jsme se během turnaje zlepšovali, a ačkoliv to někdy mohlo opticky vypadat, že jsme pod tlakem, byli jsme v dobrém postavení v defenzivě a nedávali jsme jim vyložené šance a když přišly, měli jsme kvalitní gólmany. Mně se ten juniorský hokej hrozně líbí, napůl je živelný, napůl systémový, ale je obrovsky rychlý a je tam spousta energie od všech týmů.“
Jak byste se popsal jako trenér, spíš typ autoritáře, nebo demokrata?
„Hodně se měním. Měl jsem spousty autoritářských trenérů a v generaci mého táty a za komunismu to tak prostě bylo. Myslím, že jsem víc demokrat, ale v určitých fázích autoritářský být umím a myslím, že je to někdy potřeba. Na druhou stranu jsem otevřený diskuzi, a proto se snažím obklopovat se lidmi, kterým věřím, jsou dobří po profesní i osobní stránce a dokážeme si říct věci narovinu. Nemám rád lidi, co jen přitakávají. Myslím, že to je to, co nás může posouvat všechny, když k sobě budeme otevření a upřímní.“
Co je tím hlavním, že vás svěřenci poslouchají a jdou za vámi?
„To se musíte zeptat jich, ale po téhle zkušenosti si myslím, že hráče v tomto věku je z mého pohledu trošku jednodušší namotivovat, než když děláte u profesionálního mužstva. Kluci jsou plní energie, a když jim ji trochu přifouknete a pomůžete jim v určitých fázích, dostanou křídla a jsou lepší. U seniorských profi týmů je to složitější, potřebujete mít hráče, kteří mají vnitřní motivaci - tam nerozhodne to, že za nimi přijdu a řeknu pár slov. Tam je to spíš o tom, zda se hráčům dneska chce, nebo ne a musí mít to vnitřní nastavení před každým zápasem.“
A jak fungují vztahy navzájem mezi českými trenéry, panuje zde velká konkurence?
„Teď se to trochu vrací do stavu, že víc spolupracujeme. Myslím, že bychom měli být konkurenti od první do šedesáté minuty, když proti sobě hrajeme zápas, ale jinak bychom se měli učit jeden od druhého, protože to nás posouvá. Za dob táty byla jednotná metodika trénování, pak přišla svoboda, demokracie - z mého pohledu trochu anarchie a každý si to chtěl dělat podle sebe, takže se trenéři trochu rozešli v názorech…Teď se to ale vrací, beru kolegy jako kamarády a jsem ochotný se o hokeji bavit hodiny a hodiny. Naplňuje mě to, když se někdo ptá a já se můžu ptát na zkušenosti ostatních. Například jsem ve spolupráci s kamarádem z NHL, se kterým jsme řešili přesilovky. Mě názory ostatních obohacují a začínám zjišťovat, že je takových trenérů víc a to nás i malinko víc dává dohromady.“
V kritických chvílích, kterých váš tým na světovém šampionátu zažil dost, se ukázali skuteční lídři. Kdo konkrétně byl dobře připravený jak fyzicky, tak hlavně i mentálně?
„Jirka Kulich, který už dnes je profesionální hráč a ví, o čem vrcholový hokej je a má celou kariéru před sebou. Říkal jsem mu, že udělal obrovskou práci v momentě, kdy bylo mužstvo dole. Znám za svou kariéru spoustu „hvězd“, které třeba hrají dobře, ale za toho stavu by šly dolů a vykašlaly by se na to. Ale on v tu chvíli byl lídr a stejně tak i Ondra Becher, který v ten moment měl nejlepší zápas mistrovství. Doplnil je Matyáš Melovský a ti v závěru rozhodli. Ale nechci mluvit o individualitách… Kdybych se ale znovu vrátil k tenké linii úspěchu a neúspěchu, tak pro mě byl obrovský faktor Jirka Kulich, který to neměl jednoduché a sám sobě nakládal.“
Hodně se teď řeší vaše další působení. Myslíte si, že je možné dělat zároveň trenéra reprezentace i klubu?
„Tu zkušenost nemám, takže se mi to těžko hodnotí. Mluvil jsem s lidmi, kteří to dělali - například s Radimem Rulíkem. Dovedu si představit, že se to dá skloubit v mužstvu, které funguje, a když odejdete, tým to nějakým způsobem nepoznamená. Jiná situace je, když mužstvo nefunguje a vy pauzu potřebujete k tomu, abyste s ním pracoval, protože během rozjeté soutěže na to tolik času není… Narovinu vám teď říkám, že na to nemám jednoznačnou odpověď. Kdybyste se mě zeptali před půl rokem, řekl bych, že to možné není. Teď mluvím i s tím, že nějaké nabídky jsou, ale mě práce u dvacítky neskutečně naplnila a obohatila, takže je to věc, kterou určitě nechci ztratit.“
A co na závěr poradíte mladým hráčům, kteří sní o cestě na vrchol?
„Že nahoru vede jedině každodenní tvrdá práce a ještě ani ta vám negarantuje, že se nahoru dostanete. Potřebujete štěstí, potkat správné lidi i mít dobré načasování. Nikdy ale nic nevzdávejte!“
Na co dalšího ve videu Patrik Augusta odpověděl:
- Co by na tento úspěch řekl jeho otec - bývalý úspěšný hokejista a trenér Josef Augusta?
- Kde podle trenéra nejlépe pracují s mládeží v českém prostředí?
- Kde se s mladými hokejisty pracuje nejlépe na světě?
- Jak fungují zahraniční programy pro mladé hráče?
- Začala tato generace éru a budeme moct podobné úspěchy vídat pravidelně?
- Dívá se nyní na hokej více z pozice trenéra, nebo v něm stále zůstalo hráčské vnímání?
- Staví výš trenérský cit a oko, nebo odbornost v pozici kouče?
- Na co při trénování klade důraz a jak vypadají předzápasové meetingy?
- Jak nahlíží na spolupráci hráčů s mentálními kouči?
