Manažer Ručinský: Z tribuny je každej chytrej. Nejradši bych skočil na led
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Světový šampionát třikrát vyhrál, k tomu má olympijské zlato. Když seshora sleduje, jak se po ledě prohání někteří jeho dřívější spoluhráči, táhne ho to za nimi. „Určitě bych si zahrál, o tom žádná!“ pousměje se Martin Ručinský, generální manažer národního týmu a bývalý vynikající útočník. Sám hrál do 44 let, kariéru zakončil extraligovou pohádkou s Litvínovem. Teď vítěznou atmosféru rozsévá v reprezentaci...
Sedí v hledišti. Sice to nemůže Martin Ručinský až tolik navenek prožívat, ale když má někdo z Čechů šanci, škubne to s ním. „Seshora to vypadá jinak, tam je každej chytrej,“ tvrdí 46letý reprezentační šéf, jenž v roli generálního manažera prožívá premiérový šampionát. Předtím si ale už funkci vyzkoušel při Světovém poháru.
Svrbí vás na tribuně hodně ruce?
„Zahrál bych si, o tom žádná!“ (směje se)
Ale?
„Když vidím kluky, jak hrajou, chtěl bych tam k nim skočit. Ale už bych nedal tréninky, přípravu před šampionátem. To je na tom přitom to nejtěžší. Zápas už je vlastně jenom taková odměna… To si kluci víceméně užívají. To by mě taky lákalo, ale bez tréninku by to nešlo.“
Asistent Václav Prospal se při zápase s Finy naklonil ke kouči Josefu Jandačovi s tím, že by si střihnul nájezd. I s vámi to šilo?
„To je prostě adrenalin. Člověk to asi nepochopí, když to nehrál a v těch situacích nikdy nebyl. Když přijde takhle rozhodující okamžik, hráče to vtáhne. Tep okamžitě letí nahoru. Takže bych si možná tu penaltu taky střihnul, ale já jsem v tom nikdy nebyl tak dobrý jako třeba Robin Hanzl.“
To je také litvínovský patriot. Čím to, že právě hráčům od vás nájezdy tak jdou? Předtím to byli třeba Robert Reichel, Lukáš Kašpar, teď on…
„U nás v Litvínově je máme prostě v krvi. Vždycky to bylo spojené s nějakým hecováním, se sázkami. Kluci to vždycky pilovali, proto jim to jde.“
Hrajete i na tribuně hokej? Podvědomě útočíte?
„Seshora je to hrozně jednoduchý. Člověk vidí hru trošku z jiného úhlu, vypadá to jako legrace. Člověk přesně vidí, kam by nahrál, co by udělal, kam by se pohnul, jak by vystřelil, kde má brankář volno. Jenže na ledě je to něco jiného, všechno se odehrává během zlomku sekundy. Člověk se musí rozhodnout hned.“
Takže zlatá tribuna, co...
(usměje se) „Tam je každej chytrej! Ale zase je člověk bezmocnej.“
Jak moc trenérům předáváte poznatky?
„Vysílačku má Jirka Fischer (skaut) s Jirkou Kalousem (asistent), já na to koukám, takže můžu přidat nějaký postřeh. Ale záleží na trenérech. Po třetině vždycky sejdu dolů, popovídáme si potom. Ale není to určitě tak, že bych koučům něco určoval.“
Kabina má patřit hráčům
Ještě nedávno jste hrál, tak jak se cítíte? Jako hráč, nebo už jako funkcionář?
„Pořád tíhnu k hráčům. Není to tak dlouho, co jsem tam s nimi v kabině byl.“
Co vám nejvíce chybí?
„Právě ta šatna. Schází mi opravdu hodně... S tím se peru, chybí mi parta, sranda, legrácky. Takové to tmelení mužstva. Na kolektivním sportu je tohle nejkrásnější. Ale momentálně už hráč nejsem. Mám k nim sice blízko, se spoustou z nich jsem ještě hrál, ale už mezi ně nepatřím, musím se od toho oprostit.“
Kabina žije vlastním životem, patří hráčům. Jak do jejího chodu zasahujete?
„Kabina je kabina. A patří hráčům, to je pravda. Tak to prostě je. Takže já tam chodím minimálně. Když je trénink, přijdu pokecat, trochu udělat nějakou srandu, ale jinak je to hráčské teritorium. Území, kam by kouči nebo i já měli chodit minimálně. Má patřit jenom hráčům.“
Chtějí od vás i hokejisté slyšet nějakou radu?
„Můžu jim říct nějaký poznatek, někdy se bavíme. Ale kluci jsou tak hokejově vyspělí, patří mezi špičku Evropy nebo celého světa, že si nejsem jistý, jestli bych jim vůbec něco mohl poradit.“
Je důležité, že se kolem mužstva v poslední době pohybují bývalí špičkoví hráči, představitelé zlaté generace?
„Od té doby, co jsem u toho, se snažím o to, aby tady byla vždycky dobrá parta. Z mého pohledu je to nejdůležitější faktor úspěchu na jakémkoliv turnaji. Parta je klíčová. Pokud není a kluci netáhnou za jeden provaz a každý není ochotný udělat maximum, i napravit chybu někoho druhého, nemůže to klapat. Když tohle nefunguje, tak si myslím, že není šance na úspěch. Můžete mít pětadvacet superindividualit, ale pokud nedáte partu, dobrý výsledek je nedosažitelný. O tom jsem se přesvědčil jako hráč, takže na to kladu velký důraz i teď.“
Podle toho tedy i vybíráte hráče?
„Ano. Chceme ty, kteří jsou schopní svoje osobní záměry dát stranou. Tomu opravdu věřím. Na šampionátech, kde jsem byl a udělal se úspěch, tohle hrálo nejdůležitější roli.“
Jako generální manažer v Paříži poznáváte staré známé z NHL. Jaké setkání bylo nejpříjemnější?
„Narazil jsem tady například na Rona Hextalla (bývalý gólman, dnes GM Kanady a Philadelphie), se kterým jsem sice mluvil před Světovým pohárem po telefonu, ale hrozně dlouho jsme se neviděli. Přitom jsme spolu v roce 1993 byli v Quebeku. Nebo jsem viděl Toma Renneyho, trenéra, který byl v Rangers, když jsme tam byli velká česká kolona. Je fajn, když vidím lidi, s nimiž jsem toho hodně prožil.“
