Byl to pro něj šok. V NHL poprvé změnil klub, z týmu na Stanley Cup putoval do mužstva, jež se na cestu k vrcholům pozvolna chystá. „Občas jsem se probudil a myslel, že jsem pořád ve Washingtonu,“ líčil Jakub Vrána, co prožíval po nečekaném trejdu do Detroitu. V Red Wings 25letý útočník pookřál, během 11 zápasů nasypal osm branek. Místo play off může jet na mistrovství světa, k reprezentaci se připojil na pátečním tréninku. Chce patřit k lídrům českého týmu.
Přiletěl o něco později než jeho detroitští spoluhráči, Filipové Hronek a Zadina. Musel ještě do Washingtonu vyřídit pár důležitých věcí. Ale jinak ho nezastavilo nic. „Pro mě je čest obléknout národní dres,“ neskrýval Jakub Vrána, který už má za sebou první trénink. V posledním zápase Českých hokejových her proti Rusku však ještě nenastoupí.
Na mistrovství světa pojedete podruhé, tentokrát však po výměně, vypršel vám kontrakt. Zvažoval jste, jestli bude dobré jet, nebo jste ani nezaváhal?
„Já jsem se moc těšil! Pro mě je čest obléknout národní dres, kdykoli to bude možné. Po trejdu bylo víceméně jasné, že do play off nepostupujeme. Čekal jsem, co bude dál, a jsem moc rád, že tady můžu být a můžu pomoct týmu. Smlouvu nemám, dá se bavit o tom, že se to může trošku zvrtnout. Ale je to moje rozhodnutí a jsem rád, že můžu reprezentovat.“
Letěl jste jindy než oba detroitští Filipové. Prý jste musel ještě zpátky do Washingtonu…
„Ano. K výměně došlo hrozně rychle, vůbec jsem to nečekal, přišlo to ze dne na den. Do Detroitu jsem si vzal na těch pár týdnů jen to nejnutnější. Potřeboval jsem ještě zaletět domů, musel vyřešit důležité věci, třeba ohledně bytu a auta. Až pak jsem odletěl sem.“
Jak jste výměnu uvítal?
„Byl to šok. Vůbec jsem s tím nepočítal. Ale takový je hokej, někdy to člověk neovlivní. Je důležité koukat se dopředu. Nebylo lehké se takhle hned přizpůsobit novému týmu, zvykat si na jiné město, všechno bylo nové. Ale v Detroitu mě všichni hezky přivítali, k týmu jsem si vytvořil vztah a zbytek sezony proběhl dobře.“
Přišel jste do mužstva, kde na vás chtějí stavět. Bral jste to jako vysvobození?
„Mám rád roli lídra. A vím, že ve Washingtonu jsem ji neměl. Byl jsem jeden z nich. Mělo to výhody i nevýhody. Draftovali mě do týmu, který tvořil kádr na Stanley Cup. Už měl v NHL nějakou pozici a já jsem se snažil do něj dostat, což se mi povedlo. Myslím, že za ty minuty, co jsem dostal, jsem vytěžil, co nejvíc to šlo. A nakonec si vydobyl přední pozici. Jenom takových nás tam bylo asi pět, šest, působili tam hráči, kteří to hrají dvanáct i víc let, mají jméno. Ale hlavně to byl vítězný tým, bylo tam cítit to očekávání. To je trošku rozdíl proti Detroitu, který prochází určitým procesem rebuildu a snaží se tam teprve dostat. Ale přišel jsem a hrál úplně jiné minuty. Snažil jsem se toho využít co nejvíc.“
Co se ve Washingtonu stalo v této sezoně? Nesedl jste si s trenérem Peterem Laviolettem?
„Od začátku sezony tam žádný problém nebyl. Hrál jsem na první přesilovce místo Jevgenije Kuzněcova, zatímco první tři roky jsem na ní nechodil vůbec. Měl jsem icetime, byl i produktivní. Během sezony se tam něco událo, změnil se systém a dost jiných věcí, hodně hráčů začalo nastupovat s jinými. Trenér to tak chtěl. Měli jsme nějaké mítinky, můj čas na ledě z ničeho nic spadl dolů. Víte co, já jsem kluk, že toho moc neřeknu, já furt hraju. Snažím se vytěžit z toho co nejvíc. Někdy ta komunikace není úplně ono. Trenér cítil, že bude dobré, když mě posadí na dva zápasy, a já jsem koukal jak blázen. K hokeji to patří. Ale je to za mnou.“
Vytýkal vám bránění, dostal jste v Detroitu větší volnost?
„To nejde. Bránit je povinnost. Za ty roky jsem se v obraně zlepšil. Tam spíš šlo fakt o detaily. Důvod posadit mě na tribunu moc nebyl. Oba jsme to dobře věděli, ale někdy to tak prostě je a hráč s tím nemůže nic udělat. Šlo o detaily jako osobní souboje. Trenér si občas najde nějaké chyby, já se v těch soubojích zlepšil, když jsem zase hrál. A hodně. No, a pak přišel trejd.“
V Detroitu jste se hodně rozjel, zažil i čtyřgólový zápas. Spousta věcí z vás asi spadla…
„Já když hraju, nemyslím na nic jiného. Věci kolem, i v osobním životě, jdou stranou. Nebylo však lehké odejít z klubu, kde jsem prožil pět let, poznal spoustu lidí, zažil plno výborných momentů, na které nezapomenu. Někdy jsem měl rána, kdy jsem se probudil a myslel si, že jsem pořád ve Washingtonu. Ale jakmile jsem přišel na zimák, tohle všechno šlo hned stranou.“
Poslouchá se dobře, když se o vás tvrdí, že Red Wings provedli skvělý tah?
„S manažerem Stevem Yzermanem jsme si povídali o všem, co se tuhle sezonu stalo. Bavil jsem se i s trenérem, ale ještě ne o tom, co bude. Sezona skončila, v týmu jsem se cítil dobře a určitě chci pomoct tím, co umím, chci, aby byl tým lepší, přenést tam zkušenosti, které jsem nabral ve Washingtonu. Uvidíme, co bude dál.“
Taky jste se shledal s českými hráči. Bylo to milé, když vaše skupina ve Washingtonu se víceméně rozpadla?
„S Hróňou (Filip Hronek) se známe už z mistrovství světa. Prožili jsme tam dobré časy, byl jsem rád, že se zase potkáme. Poznal jsem i Záďu (Filip Zadina) a je lepší mít v týmu kluky z Česka. Taky to pomůže, cítíte se líp.“
Teď před sebou máte novou výzvu. Jaké byly vaše první dojmy z reprezentace?
„Nálada suprová. Kluci vyhráli, první trénink jsem si užil. Pokecal jsem s kluky, měl mítink s trenéry. Chci samozřejmě ukázat, co umím, a patřit k lídrům týmu. Těším se na to. Teď se musíme co nejlíp připravit na turnaj, který je před námi, a co nejlíp do něj vstoupit. Víme, proč tam jedeme. Kvůli hokeji, udělat úspěch. S těmi omezeními to není úplně příjemné. Snad budeme moct jít aspoň na čerstvý vzduch a trochu se nadechnout… Ale to není hlavní cíl. Ten je tam jet a udělat úspěch.
A váš cíl?
„Ten je snad jasný, ne? Nechci ani říkat placku. Tam se musí jet s cílem turnaj vyhrát a udělat pro to všechno. Dopadne to, jak dopadne.“
