Je zde jeden zásadní problém, medailoví hrdinové došli. V kádru národního týmu zbývá už jen pár hráčů, kteří si pamatují „ty, kteří vítězili“. Nikdy se nestalo, že by Česko nemělo v kádru borce s medailí z mistrovství světa dospělých. Až teď. Soupiska má slušnou sílu, jenže ve čtvrtfinále proti Finsku (dnes 19.15) nepůjde jen o postup, ale i o lekci naučit se vyhrávat. Velká tíha lehne na profesora Kováře. Vyhrát, procpat Česko k medailím, ať se nemluví o ztracené generaci.
Počty jsou každý rok smutnější. Český hokej spadl postupně do pozice, že se nakonec i na neúspěch a odjezd bez medaile snaží dívat pozitivně. Hledáte dobré věci, malé detaily, třeba bojovnost a partu. Dřív to tak nebylo. Vzpomenete si třeba na Roberta Reichla, rok 2003? Běsnil, když Česko prohrálo boj o bronz se Slovenskem.
Národní tým přestal vyhrávat pohromadě. Čeští hráči jsou po světě pořád kvalitní ingrediencí do vítězných sestav, ale dohromady na úspěch čekají. Na dospělé akci od roku 2012, ve dvacítkách od roku 2005. Teď v Rize se tak poprvé v historii stala unikátní věc, Česko nemá na turnaji jediného hráče, který by měl medaili z dospělého MS. Nula, ani jeden léty oprýskaný bronz.
Taky proto je tak klíčový čtvrteční zápas s Finskem. Je potřeba se zase učit vyhrávat, dostat do sebe zpátky zuřivost z neúspěchu a chladnou hlavu před velkou bitvou, nadhled. Dokázat ze sebe dostat to nejlepší. „Umět vyhrávat je důležité, není to jen fráze,“ ví i kapitán Jan Kovář. Na klubové úrovni získal čtyři tituly ve třech soutěžích. V dresu, kterého si váží nejvíc, nic. Štve ho to extrémně, často o tom mluvil.
Jak se chová klíčový lídr, zkusil nastínit trenér Filip Pešán: „Musíte být i černý dělník v situaci, kdy potřebujete vyhrát. Hodně kluků se tohle ještě pořád potřebuje učit. Příkladem jim ale jde třeba právě Honza. Blokuje střely, když je to potřeba, vyhazuje kotouče, mluví, křičí. On je neskutečným lídrem týmu. Doufám, že ostatní kluci vnímají, co tahle pozice obnáší. Musí se to učit.“
Ano. Nacpat podobné věci do sebe. Pak se nedivíte, jak mluvil třeba Martin Kaut, když na MS do 20 let v roce 2018 přišel po debaklu 3:9 od USA mezi novináře. Nejásal, byl skleslý, ale pronesl: „V kabině jsme si řekli, že se můžeme pochválit. Hráli jsme jako tým, až na ty dva poslední zápasy. Teď jsme zklamaní, ale postupem času na turnaj budeme vzpomínat v dobrém.“
Jeho věty si dejte do kontrastu s Robertem Reichlem z roku 2003: „Měli jsme v týmu hodně nováčků a teď už vědí, že jen mluvením se nedá vyhrávat, že je třeba kvalitní výkon na ledě. A ne všichni odevzdali všechno. Pro mladé kluky je to poučení, když jste blízko medaili, musíte odevzdat úplně všechno.“
Kautovu generaci na MS zastupují třeba Filip Zadina, Libor Hájek nebo Filip Chytil. Neumí vítězit, neznají v národním týmu ten pocit. Nejhorší je, že se to neměli zatím od koho naučit. Aspoň Kovář je v tomhle klubové eso, dovede být nejlepší v play off. Ale i on na reprezentační úrovni čeká. Každopádně si svoji roli uvědomuje. Musí na tým přenášet věci, které nasbíral od Ondřeje Němce, Jiřího Novotného, Tomáše Rolinka a dalších. Protože až jednou v národním týmu skončí i současní třicátníci? Nebude už nikdo, kdo by pamatoval hráče ze slavné éry vedle sebe.
On těžkou roli bere. Kapitán ví, že na něm záleží, dnes opravdu extrémně. Taky včera přemýšlel, jak je důležité působit na tým, přenést na něj pozitivní vliv: „ Od toho se všechno může i částečně odvíjet. Nemáme úplně moc kluků, kteří ve čtvrtfinále hráli a měli takové role. Jak to nastolí naše lajna, takový dostane signál celý tým. Bude to důležité. Když tým uvidí třeba Vrániče blokovat střely, bojovat, všichni pochopí, že to musí dělat taky. Uvidí, že tohle je ta jediná cesta, kterou můžeme vyhrát.“
Když se podíváte na počet klubových titulů, tady Česko nijak na Finy neztrácí. Extrémní rozdíl je v úspěšné mezinárodní scéně. U soupeře se blýskají zlata, je tam hodně hráčů, kteří už udělali poslední krok, na straně Pešánova týmu nikdo takový není.
Asi i proto má česká šatna motivační nádech. Vidíte v ní slavné osobnosti z minulých let, jak zvedají pohár pro mistry světa. K tomu patří i nápis: „Teď jsme na řadě my“. Bohužel už dlouho. „Je to velká motivace být tam pak vylepený třeba jednou taky, až po nás přijdou mladší kluci. Je sen vyhrát, velký hnací motor. Každý by chtěl, nikdo sem nepřijel jen pro účast,“ přesvědčuje i bek Libor Šulák. On sám čeká třeba i na své první vítězné čtvrtfinále, poznal zatím jen dvě vyřazení.
Český tým má po individuální stránce velkou sílu, kterou opravdu vybalil jen jednou. Vzpomenete si? Prohrával se Švédskem 0:2 a pak ho zválcoval čtyřmi góly v poslední třetině. Tohle je čtvrtfinálový recept, jen na celých 60 minut. „Byli jsme nad propastí,“ přikyvuje Kovář. „Doufám, že by mohla být naše výhoda, že od třetího zápasu nad sebou máme výstrahu, že jedna prohra a jsme venku. Věřím, že žádná panika a nervozita ve čtvrtek nepřijde a do zápasu vstoupíme dobře.“
S tím ale souvisí i očekávání. Tým vypadá silně, taky deník Sport ho před turnajem pasoval na finalistu. Jenže pořád se čeká, až si všechno sedne. „Tohle je hnus,“ vypálil třeba během zápasu s Dánskem ve studiu České televize bývalý útočník Milan Antoš. Hru národního týmu hodnotil opravdu upřímně.
„Nebudeme si nic nalhávat, předvedená hra zatím neladila. Ale doufám, že se do toho dostáváme, ve čtvrtek nás čeká velký zápas,“ pronesl kapitán Kovář. „Upřímně, tahle kritika moc nepomáhá. Kluci si to přečtou, vidí to. Spíš na vás dolehne ještě větší nervozita, s tím se ale musíme poprat,“ dodal. Čeká se, kam tým nasměruje. Chápe, že hodně záleží na něm. Ve středu odpoledne působil klidně, že velký tlak unese.
