Lékař plukovník hvězdou! Narážky na M*A*S*H, byl na misi v Afghánistánu
Nechtěně se stal hlavní mediální hvězdou národního týmu. Zrovna on. Muž, který toho v soukromí moc nenamluví. „Takže to pro mě bylo složité,“ přiznává Antonín Chochola, lékař národního týmu. Působí v Ústřední vojenské nemocnici, má hodnost plukovníka. Byl i na zahraniční misi v Afghánistánu. „Je to naše profesní povinnost,“ hlásí v rozhovoru pro iSport. Vrací se ke zraněním Chytila se Sedlákem, vzpomíná na ordinaci na toaletě a popisuje záludnosti otřesů mozku.
Měl při šampionátu spoustu práce. Udělal, co bylo v jeho silách, ale i tak nakonec musel uznat, že Chytil se Sedlákem nemohou v turnaji pokračovat. „I přesto, že hokejisté mají většinou posunutý práh bolesti,“ přiznává uznávaný ortoped a traumatolog Antonín Chochola, který zároveň působí ve Spartě.
Nikdy není dobře, když se lékař týmu stane hlavní mediální hvězdou, že?
„Pokud nemá žádnou práci, je to pro všechny nejlepší věc. Jak pro normální pacienty, tak obzvlášť při sportu. Je vždycky krásné, když jsme jenom diváky.“
Na pozornost nejste zvyklý. Jak jste to zvládal?
„Nikdy toho moc nenamluvím, takže to pro mě bylo samozřejmě složité. Je třeba respektovat lékařské tajemství, ale zároveň chápu, že musím nějak vyhovět novinářům a potažmo veřejnosti.“
Jak na to reagovalo okolí?
„Vzhledem k tomu, že o mně všichni ví, že jsem spíš nemluvný, tak pochopitelně na to nějaké vtípky padaly.“
Zažil jste turnaj, kde byste měl tolik práce?
„Starostí je vždycky poměrně hodně, protože se hraje na konci sezony, hráči si přinášejí šrámy hlavně z play off. Takže se toho řeší dost, kolikrát se to vůbec ani nedostane z kabiny. Tady se jednalo o závažnější úrazy. Došlo k nim při zápasech, byly viditelné.“
Dostal jste mediální školení, abyste nepodlehl všetečným novinářským dotazům?
„Nějak ano. Některé otázky mě zaskočily víc, než jsem předpokládal, nebyl jsem na ně úplně připravený. Člověk potom rychle vymýšlí a odpovědi kolikrát nejsou tak přesné, jak by chtěl.“
Mají hokejisté posunutý práh bolesti?
„Je to individuální, ale obecně lze říct, že většina hráčů jsou opravdu tvrdí kluci, kteří bolest kolikrát překousnou.“
Když se zranili Filip Chytil a Lukáš Sedlák, věděl jste hned, že to bude špatné?
„Jakmile jsem viděl lokální nálezy, bylo mi jasné, že jde o vážnější poranění. Ale protože šlo o klíčové hráče, udělali jsme maximum, abychom je dostali zpátky do turnaje. Zkusili jsme to pod léky. Ale když to nejde, prostě musíme říct, že bohužel.“
V jakém nejkurióznějším prostředí jste ordinoval?
„Na velké turnaje se sjede víc týmů a prostory jsou omezené. Teď v podstatě ordinuju na chodbě, předtím jsme měli věci uskladněné na toaletě, kterou jsme zrušili. Bývá to složitější.“
Jaké vlastně máte vybavení?
„Ve sportovním prostředí se pohybuju už několik let. Člověk si vytvoří určitý systém, takže máme jednu obrovskou bednu, kde jsou léky v podstatě na všechno. Ať na problémy jako průjmy, nachlazení. Máme pochopitelně antibiotika, k tomu různé mastičky. Je to obrovská bedna, v níž vozíme léky. Pak mám jednu výběhovou tašku, která obsahuje základní věci. Tu používám na střídačce a v kabině mám větší, v níž mám zase obvazový materiál a tišící prostředky.“
Na turnaji jste šil před zrcadlem taky sám sebe. Další nevídaná situace…
„To byla první zkušenost. Není to příjemné, když musíte sám do sebe píchnout. Člověk má pud sebezáchovy, ještě to máte zrcadlově obrácené a musíte točit rukou nejdřív tam a pak nazpátek. (usměje se) Takže to bolí dvakrát víc, než normálně.“
Jak to řešíte u hokejistů?
„Kolikrát se s nimi dohodnu, když se jedná o jeden steh, že to uděláme bez umrtvení. Poněvadž aplikace anestetika je v podstatě stejný vpich jako jeden steh.“
Bojíte se doktorů?
„Naštěstí ne. (usměje se) Samozřejmě jim důvěřuju. Tam, kam si člověk nedosáhne sám… Musím se svěřit jiným.“
Jste ortoped, ale musíte řešit i jiné věci, které nepatří do vaší specializace. Co když někdo dostane horečku?
„Prošel jsem tím v rámci svého vzdělávání. Třeba jsem působil rok na posádkové ošetřovně jako praktický lékař. Tam jsem nějaké zkušenosti získal. Ale když něco takového musíte řešit, spojíte se s kolegy, kteří vám poradí, vy sám potom zkoumáte, jakým způsobem by se to ještě dalo vylepšit.“
Zvláštní kategorie jsou otřesy mozků. Jsou v této oblasti hráči stále pod větší kontrolou?
„Ano, jsou na to i lékařské kongresy. Jedná se o závažné poranění. Musí se postupovat podle určitých doporučení, aby se hráč zařadil správně do zátěže. Nikdy to nechceme uspíšit.“
Takže v tomto případě hráče nekompromisně zadržíte?
„Ano, tady mám poslední slovo. Otřesy mozku jsou doopravdy závažné, takže každý lékař musí být opravdu striktní.“
Když hráč zůstane ležet na ledě, vrátí se na střídačku a pak chce hrát. Co je pro vás vodítkem, kdy řeknete, jestli může, nebo nemůže?
„V tom případě opravdu většinou dochází ke krátkodobé ztrátě vědomí. Takže hráče musíme pozorovat, určitá míra zmatenosti může být příznakem otřesu mozku. Oni si nepamatují, co se jim stalo, nevybavují si předchozí střídání. To je pro nás doopravdy vztyčený prst, že hráč nemůže dál pokračovat. Pokud se objeví příznak otřesu mozku, kterých je několik, hráče okamžitě stahujeme.“
Jste vojenský lékař. Kolikrát slyšíte narážku na slavný M*A*S*H?
„Občas takové legrácky jsou, ale jako každý seriál je trošičku odtržený od reality.“
Oslovují vás pane doktore, nebo hodností?
„Kolegové v práci, kteří jsou vojáci, mě oslovují hodností. Pane plukovníku.“
Byl jste rovněž na misích v zahraničí. Abyste poznal realitu, kdy jde skutečně o život?
„Zúčastnil jsem se jednak humanitárních misí, tak především vojenských. Je to naše profesní povinnost. Takže když jsem o to byl požádán, nevyhýbal jsem se tomu.“
Jaká to byla zkušenost?
„Člověk zase pracuje v jiném prostředí, se zdravotnickými a lékařskými týmy z dalších zemí. Bylo to zajímavé. Musíte být připravený na příjem velkého množství poraněných pacientů. Což jsou věci, které se trénují a pak, když na ně doopravdy dojde, se pracuje v reálných podmínkách.“
Bylo to nebezpečné?
„Každá mise v místech, kde probíhají boje, je nebezpečná. Protože základny protivníky přitahují.“
Tam jde skutečně o život, je to válka, kdežto hokej je pořád jenom sport. Má člověk potom jiné hodnoty?
„Je to jinačí, ale vždycky se snažíte pečovat o zdraví. Ať už vojáků, civilistů anebo hráčů.“
Musíte si na práci pro národní tým brát dovolenou?
„Ano. Samozřejmě je to na úkor rodiny, takže se to snažím částečně kompenzovat. Na některé akce za mnou můžou přiletět.“
Je dobré, že zviditelníte svého zaměstnavatele. Musí být rádi, ne?
„Ústřední vojenská nemocnice mi vychází vstříc. Jak vedení, tak především profesor na naší klinice a kolegové, kteří za mě musí vykonávat práci v době, kdy tam nejsem.“
Když jste plukovník, což je vysoká hodnost, ani kouč Kari Jalonen si na vás nepřijde, ne?
(usměje se) „Všude máte hierarchii. Ať už na pracovišti, nebo v týmu. Takže i já musím poslouchat.“
