Hurá na Kondelíkovy Němce! Jednou se vrátím, plánuje rodák z Hannoveru
Až se ve čtvrtek v karlovarské aréně postaví na modrou, bude se dívat do tváří svých krajanů. A na dresy, o nichž uvažoval, že by mohly být i jeho. Jáchym Kondelík však nastoupí za český nároďák. S vidinou startu na květnovém šampionátu v Praze. „Nemůžete sem jet s tím, že odehrajete jeden zápas a pojedete domů,“ říká 24letý budějovický centr a kometa extraligové sezony.
Narodil se v Hannoveru, kde se jeho táta Roman stal klubovou legendou a členem Síně slávy oddílu z půlmilionové metropole Dolního Saska. Za místní Indiány otec odchytal jedenáct sezon převážně ve třetí lize, na jaře 2009 byl u slavného postupu do druhé nejvyšší německé ligy a obřích oslav. To bylo malému blonďatému klučinovi devět.
Krásné dětství, na které dodnes tuze rád vzpomíná. „V Hannoveru jsem chodil do školky, na základku a hokej hrál asi ve třech klubech najednou. Hannover beru i jako domov. Budějky mám strašně rád, ale místo, kde jsem vyrůstal a mohl koukat na tátu, jak hraje hokej, si budu navždy pamatovat jako nejhezčí chvíle života,“ vykládá útočník, jenž podědil hokejový talent a k němu přidal hodně vysokou nadstavbu. A i tělesnou výšku, otce nakonec překonal o deset centimetrů.
Kondelík je bývalým letitým juniorským reprezentantem, do dospělého hokeje naskočil na univerzitě v Connecticutu, po farmaření v Milwaukee se loni vrátil do Motoru, kde bleskurychle zapadl – postupně se vypracoval v elitního centra a pravou ruku lídra Milana Gulaše. Pozvánka do přípravy na MS v Praze se očekávala automaticky.
Na dospělý národní tým Kondelík myslel už v minulosti, ovšem spíš na německý. „Popravdě jsem ani nedoufal, že bych se českého někdy dočkal, byl to mnohem víc jen sen. Reálně jsem si říkal, že jestli se někdy dostanu do reprezentace, tak spíš za Německo,“ nechává nahlížet do svých myšlenek.
To bylo v době, kdy zdejší národní mužstvo vozilo medaile s minimálními přestávkami, členové národní hokejové party zaplavovali NHL po vyšších desítkách. „Když jste mladší a koukáte se na naše kluky v televizi, přijde vám prakticky nemožné se jednou dostat na stejné místo. V tu chvíli jsem měl za to, že větší šanci bych měl v Německu, kde tehdy hokej nebyl až tak dobrý,“ pokračuje Kondelík v útrobách KV arény po jednom z tréninků.
Jenže časem se Němci pěkně vyšvihli, o fous jim uniklo zlato na olympiádě v Pchjongčchangu 2018, loni skončili druzí na MS ve Finsku. „V hokeji se může stát cokoliv, teď už je německý hokej taky velice kvalitní,“ uvědomuje si.
Nynější plán je takový, že na sklonku kariéry by se do Německa rád vydal navázat na tátovo dobrodružství. „Můj sen je dokončit kariéru tam, kde hrál taťka. Kdyby to vyšlo, nechám si udělat německé občanství. Mám český pas, ale můžu si nechat udělat i německý,“ podotýká.
Němčinu má z dětství perfektně zmáknutou, jen by ji v případě potřeby musel osvěžit. Na to je ovšem čas. „Věřím, že kdybych v Německu třeba týden pobyl, začnu zase mluvit jako rodilý mluvčí a budu rozumět z 99 procent. Teď se mi jazyk trochu plete s angličtinou po sedmi letech strávených v Americe, ale němčinu bych si rychle nahodil,“ je si jistý.
Na moment, kdy Češi v jeho rodném Hannoveru dokonali zlatý hattrick z mistrovství světa, si logicky nepamatuje. Byl mu rok a půl, když David Moravec třískl do plexiskla za finskou brankou a dopsal hokejovou pohádku. Nicméně táta Kondelík na tribuně během MS nemohl chybět. „Má video, jak tam sedí s dědou v první řadě, pořád mi ukazoval, že na mistrovství světa byli přímo u toho. I já měl z vyprávění zážitek, že se tam tak velká akce konala,“ přidává.
V Praze to bude ještě mnohem větší haló, než tenkrát na stadionu v Hannoveru s poloviční kapacitou než má budova, v níž Češi budou během května doma.
Můžete si být jisti, že Jáchym Kondelík zosnuje útok na finální nominaci, nepřijel se jako jeden ze tří nováčků zúčastnit kempu, zapsat si pár startů a vyfičet na dovolenou. „Každý z nás, co tu je, má Prahu jako ultimátní cíl,“ nepochybuje. „Nemůžete jet na sraz s tím, že odehrajete jeden zápas a pojedete domů. Jasně, někteří kluci to tak budou mít. Pokud se stanu jedním z nich, budu rád i za jeden odehraný zápas. Všichni jsme ovšem nastavení tak, že uděláme maximum, abychom tu vydrželi co nejdéle. Osobně jsem strašně rád, že jsem šanci dostal,“ váží si pozvánky trenérské grupy Radima Rulíka.
