Po titulu na MS? Voženílek živí sen a oslavy krotí: Strašně rád bych jel
Mistrovské oslavy krotí, koutkem oka kontroluje telefon. Třinecký útočník Daniel Voženílek (28) by si po další zlaté jízdě s Oceláři rád splnil ještě jeden sen. Zahrát si mistrovství světa na domácí půdě. Trenér Radim Rulík je připravený několik finalistů oslovit, zároveň ovšem připouští, že únava z extrémně náročného play off může hrát ve finální nominaci roli. Dříč Voženílek objezdil většinu reprezentačních akcí v sezoně a s 8 body (5+3) ze sedmi zápasů se drží na druhém místě produktivity českého týmu za Davidem Tomáškem (6/ 8+2). Je i druhým nejlepším střelcem nároďáku.
„Uvidíme, strašně rád bych jel,“ netají Voženílek. „Je to další sen. Uvidíme, co přijde. Byl bych ohromně vděčný.“ Ve vyřazovacích bojích odehrál 20 zápasů (4+4), jeden mu sebral disciplinární trest po zákroku na Filipa Chlapíka.
Aktuální play off bylo pro pardubického rodáka extrémně náročné. A hodně speciální. Ve všech sériích se Voženílek postavil proti svým bývalým klubům. V Českých Budějovicích, ve Spartě i v Pardubicích v minulosti hrával. A protože svým neústupným stylem dráždí většinu rivalů, všude z ochozů slýchal pískot.
„Popravdě, nejtěžší pro mě byla hned první série s Budějovicemi,“ líčil už se zlatou medailí na krku. „Tam jsem působil docela nedávno a kluky jsem znal. Navíc nám sérii z 3:0 srovnali na 3:3! Takže z psychického hlediska byla nejtěžší série hned ta první. Ale jsem strašně rád, jak to proběhlo. A že si na konci dne a play off můžeme vykládat velké příběhy. To je skvělé.“
Na jihu Čech odehrál Daniel Voženílek dvě sezony (2020-22), s Budějovicemi získal bronz a narodil se mu tam jeden ze synů. Neskrývá, že tam i za tak krátkou dobu nechal kus srdce.
„Prostřední syn má tři roky a popravdě, fandí Motoru,“ usmíval se Voženílek. „Ale jakmile domů přivezu pohár, tak bude nejšťastnější na světě. Na poslední zápas v Pardubicích kluci nebyli, už bylo docela pozdě, z toho jsem smutný. Celou sezonu mi říkali, že chtějí jenom pohár! Tak jsem byl nervózní, jestli jim ho doručím.“
Týmově nejtěžší bylo podle Voženílka semifinále se Spartou. V něm Oceláři mazali ztrátu 0:3 na zápasy. „Musím říct, že Sparta byla fakt výborná,“ ocenil rivala. „Hrála skvěle, možná byla i lepší, než my. Ale my si za tím šli. Nevím, co víc říct. Momenty se Spartou byly fakt neuvěřitelné.“
V šestém semifinále právě vlasatý živel vyrovnával 0,2 sekundy před koncem. Zpoza brány překvapil Jakuba Kováře. Nebýt této šťastné trefy, měli by Oceláři po sezoně. A brali by bronz. „Loni nám po čtvrtfinále se Spartou v naší hale hrála písnička: To je kouzlo, co dokážeme,“ zmínil song Kapitána Dema. „Když jsme letos znovu postoupili, tak jsem ji zase poslouchal. Fakt neuvěřitelné momenty. Jo, titul je droga, všichni ho chceme. Je to nejvíc, co můžeme v Česku dosáhnout.“
Jaké je třinecké kouzlo? „Je to v systému a odhodlání,“ má jasno Voženílek. „Neuvěřitelné. Noví kluci, co před sezonou přišli, zažili to samé, co jsem zažil loni já. Je to o hlavě.“ Právě psychika je i rezervoárem fyzických sil pro zkušené matadory. Proto devětatřicetiletý Per Vrána stále patří k nejlepším, stejně tak nejdou utahat Vladimír Dravecký nebo Martin Růžička, kteří jsou také ročník 1985.
„Ti kluci nemají pomalu sedm let v kuse žádný letní oddech, musí hned po sezoně makat, každý den jdou příkladem. Jsem rád za ně, i za organizaci. Junioři vyhráli titul, mládežnické kategorie jsou skvělé. Jsem rád, že jim jdou starší kluci příkladem.“
Před rokem měl Daniel Voženílek play off bodově výraznější (22/ 6+10). Získal cenu pro nejužitečnějšího hráče vyřazovacích bojů, po extraligové sezoně stihnul i dva zápasy Českých hokejových her, které jsou generálkou pro mistrovství světa. Proti Švédům (4:3) se blýskl třemi body (1+2) a dostal se pak i na světový šampionát (7/ 0+1).
Konkurence pro nominaci na domácí šampionát je velká, jmen hodně. Pokud šance od Radima Rulíka a jeho týmu přijde, je Voženílek znovu připravený bojovat.
