Rulík se v závěru kochal: Ta aréna, ti lidi... Pastrňák? Všechno je to o týmu
Už není zakaboněný, už je samý úsměv. U Radima Rulíka převládá, že v „přímém přenosu“ zažívá trenérský vrchol kariéry. Vše je umocněné tím, že šampionát se odehrává doma před poblázněnými fanoušky: To není jako hrát s prominutím v Minsku nebo Rize. To, co předvádí zdejší publikum přímo v aréně, strhává i jindy ledově klidného státního kouče. Ten po fantasticky zvládnutém semifinále (7:3) vzpomínal, jak se v roce 1985 v Praze marně dobýval do haly na zlatý duel s Kanadou. „Domů jsem jel stopem šest hodin,“ usmál se při vzpomínce.
Prožíváte nejlepší trenérské chvíle, anebo se vaše vnitřní pocity dají srovnávat s tažením dvacítky před rokem a půl v Kanadě?
„Je to hodně podobné, protože ve dvacítce jsme od roku 2001 nebyli ve finále. Je to spousta let. Dojetí nebo ten pocit byl strašně silný, tady je navíc umocněný domácím prostředím. Ta aréna, ti lidi… Našemu mužstvu, hráčům dodávají takovou energii, že to jsme v Halifaxu s dvacítkou nezažili. Tam jsme byli hosté, Kanada jako domácí. Podporu cítili oni, my tolik ne. Tohle je o několik levelů výš. Pro celý realizační tým, pro všechny hráče je postup do finále velká událost.“
Nastal někdy ke konci utkání moment, kdy jste se vyloženě kochal českým představením?
„Není to úplně můj styl, ale jo. Poslední minutu jsem věděl, že nám to neuteče, tak jsem se i na střídačce trochu uvolnil.“
Je triumf nad Tre kronor o to cennější, že jste čelili obrovské hráčské síle? Na papíře mají možná nejsilnější kádr.
„Obrovská síla… V tomhle směru nám pomohlo domácí prostředí. To byl ten impuls, ta energie navíc pro hráče. Nevím a nedokážu to posoudit, jak by to vypadalo, kdybychom proti tak silnému týmu nehráli doma. Měli bychom to daleko těžší. Síla od lidí obrovská.“
Finále mistrovství světa A týmů přichází poprvé po čtrnácti letech. Předpokládám, že hráči vědí, co a jak před bojem o zlato, jak se připravíte vy trenéři? Půjdete se podívat na druhé semifinále?
„Na zápase dalšího soupeře jsme nikdy nebyli, takže nepůjdeme ani teď. Ale budeme se na něj dívat v televizním přenosu. A budeme čekat, kdo na nás vyjde, jak to dopadne. Všichni v realizačním týmu, co mají na starost přípravu, na utkání budou, takže zápas bude zanalyzovaný hned po něm.“
Podle mě je pro tým skvělá zpráva, že postupuje i bez gólů Davida Pastrňáka. Všeobecně se považovalo za jisté, že to bude on, kdo má Čechy dotáhnout co nejdál. Souhlasíte?
„Všechno je to o týmu, o týmovém výkonu. Už jsem dřív říkal, že každé utkání se líp povede jedné lajně, příště další. Není rozhodující, kdo branky dá, jsme tady jako jedno mužstvo. Soupeři na něj postavili nejlepší hráče a zase se uvolnilo místo pro další formace. Zrovna dneska se to stoprocentně potvrdilo.“
Kdy se podle vás lámal zápas na vaši stranu?
„Klíčové bylo, že nám na začátku neodskočili, protože vedli 1:0 a 2:1. Nastoupili ohromně sebevědomě, byli silní na kotouči, na naší straně byl respekt. Malinko jsme čekali, co s námi provedou, když to tak řeknu. Dokázali jsme pokaždé srovnat a uhrát remízu po první třetině. Klíčem bylo naše odskočení ve druhé třetině na 5:2. Teď zbývá poslední krok, který je vždy nejtěžší.“
Co říkáte na to, že jste dali sedm gólů týmu, který ve všech předchozích utkání dostal dohromady jen deset gólů.
„To bylo i tím, že když dostali na 5:2, začali víc riskovat. Šli si za přesilovkami, dostali je, snížili na 5:3 a potom šli do rizika. Věděli, že se musí víc tlačit do útoku, nemít tak zajištěnou obranu. Z toho pramenily naše brejkové situace, zakončené i góly.“
Ve čtvrtfinále i v semifinále jste hráli o dost méně přesilovek než soupeř. Jaká je to svízel?
(pokrčí rameny) „No, tak to je. Doufejme, že ve finále to takhle nebude a že rozhodčí si to nějak vyhodnotí. Některá naše vyloučení byla hodně přísná. Díval jsem se na to po druhé třetině, s vyloučením Honzy Rutty určitě nesouhlasím. Ale stalo se. Oni to taky nemají jednoduché, byl bych však rád, kdyby rozhodčí pojali finále opravdu jako finále. Pokud si tam nebudou stoprocentně jistí faulem, tak aby ho nepískali.“
Švédové netají zlobu a naštvání na sudí, kteří nevyloučili Jana Ruttu na pět minut a do konce, reklamovali úder loktem. Viděl jste tu situaci?
„Díval jsem se na to, ale televizní záběr nebyl úplně průkazný, fakt nevím.“
Pak to rozhodčí možná kompenzovali, měl jsem pocit. Vy ne?
„Nevím, to je zase asi otázka spíš na ně. Nedokážu odpovědět...“ (usmívá se)
Proti extra silným týmům jste se konečně trefili ve hře pět na pět. Co na to říct?
„Je úplně jedno, v jakých situacích dáte góly, důležité je neprohrát.“
Proti Americe jeden vstřelený gól, nyní sedm Švédům. Kde se vzala ta divočina?
„Každý zápas je jiný. S Amerikou to byla taktická záležitost, přivezla velmi dobré mužstvo. Na obou stranách chytali skvělí gólmani. V NHL to máte taky tak. Jedno utkání máte 1:0 nebo 2:1 a pak bum 6:1. Sedne vám to. Dnešní produktivita byla excelentní.“
Domácí tým se na pražském šampionátu podívá do finále poprvé od roku 1985. Vzpomenete si, co jste tehdy dělal?
„Jel jsem stopem z Prahy domů do Ostrova ke Karlovým Varům. Chtěl jsem se dostat do haly na zápas proti Kanadě, kde dal Jirka Šejba tři góly, ale nedostal jsem se tam. Strašně jsem si to přál, ale bohužel. Bylo mi dvacet let, měl jsem čerstvě po maturitě. Když jsem přijel domů, dozvěděl jsem se, že udělali titul. Pamatuju si to doteď naprosto přesně.“
Asi jste to nezjistil z internetu…
(usmívá se) „Byly to Branky, body, vteřiny. Tehdy už existoval i Radiožurnál.“
Ještě k Jakubu Krejčíkovi, který dostal pukem do nosu, zápas statečně dohrál, jak to s ním vypadá?
„Chystal se do nemocnice na zákrok. Uvidíme zítra.“
