Třikrát se vracel z hokejového šampionátu se zlatou medailí na krku. Tentokrát ho poprvé zažil v roli trenéra a bylo z toho v Minsku čtvrté místo. „Myslím si, že to bylo naše maximum,“ říká někdejší skvělý obránce Jaroslav Špaček, dnes asistent hlavního kouče Vladimíra Růžičky. A o některých hráčích má jasno. „Měli by se podívat do zrcadla, a říct si, jak hráli,“ tvrdí 40letý olympijský šampion z Nagana.
Nebojí se věci pojmenovat na rovinu. V roli trenéra rychle zdomácněl, neschovává se za fráze. „Myslím si, že jsme byli jak uvnitř týmu, tak navenek směrem k veřejnosti velmi otevření,“ tvrdí Jaroslav Špaček, jenž Růžičkovi pomáhá vedle dalšího asistenta Ondřeje Weissmanna.
Poprvé jste prožil šampionát v roli trenéra. Jaký je váš nejsilnější dojem?
„Když se nad tím zamyslím, tak to podle mě bylo naše maximum. Vždyť za celé mistrovství jsme vlastně pořádně nikoho neporazili, když se člověk podívá na výsledky. Všechny jsme sice přestříleli, ale nedali jsme góly. Takže se můžeme vymlouvat na obranu nebo na co chceme dalšího, ale bez branek to prostě nejde. Pokud o tom všem ale přemýšlím celkově a s odstupem, hlavou se mi honí jiná věc.“
Jaká?
„Mrzí mě, že jsme za čtyři poslední roky nevychovali jediného hráče pro mistrovství světa! My jsme na šampionátu byli s devíti úplnými nováčky, od roku 2010 se neobjevil jediný hokejista, který by byl z Evropy k dispozici a byl za poslední dobu aspoň trochu obehranej… To je pro mě zklamání. My jsme do toho naskočili dva a půl měsíce před mistrovstvím, a najednou jsme museli hledat, omlazovat. Je pro mě záhadou, že se za poslední čtyři roky nenašel nikdo z extraligy nebo z jiné evropské soutěže!“
Takže to přičítáte bývalému trenérovi Aloisi Hadamczikovi?
„Můžeme si říkat, co chceme, ale tohle je prostě fakt. Odešla super generace, což chápu, ale jak je možné, že za čtyři roky jsme neobjevili nikoho nového? Nad tím bychom se měli zamyslet! Momentálně jako český hokej na víc nemáme. Nechápu, že se za ty roky nikdo nevychoval…“
Jaký typ hráče máte na mysli?
„Aby mu bylo okolo pětadvaceti nebo šestadvaceti let a byl už otrkaný z náročných zápasů na šampionátu. Nebo i z těch nejtěžších bitev v rámci Euro Hockey Tour. Není ani jeden! Můžeme si říkat, že máme skvělé osmnáctky, že hrála dvacítka dobře. To jo. Ale pardon, s těmito kluky ještě ve velkém hokeji, když to řeknu v uvozovkách, nemůžeme zatím uspět. Takže to je pro mě zklamání! Bylo sice hezké v těch posledních čtyřech letech hrát na výsledky, jenže když se nad tím člověk zamyslí, tak ani ty nebyly kdovíjaké… Pořád dokola se hrálo na pětadvacet kluků, takže ve finále z toho nic není! Žádný vychovaný mladík. Což je pro mě nejsmutnější.“
Možná to někomu může znít, že si hledáte výmluvy…
„Ať si každý říká, co chce. Rozhodně to není tak, že bychom přišli a tvářili se, že jsme nějací super trenéři… A že máme patent na rozum. Ale tohle je, bohužel, realita! A smutná realita… To je pro mě zarážející. Přitom když se podívám na ty kluky, které jsme vzali do přípravy před šampionátem, tak i když se na něj někteří nedostali, ukázalo se, že když se hledá, dají se ti hráči najít. Museli jsme se do toho přebudovávání pustit. Nic jiného nezbývalo. Nám jde o budoucnost českého hokeje, není to tak, že bychom tady jenom něco plácali nebo si něco dokazovali. To ani jeden z nás trenérů nemá určitě zapotřebí…“
Takže tohle mistrovství v Minsku kvitujete hlavně z toho důvodu, že řada hráčů získala zkušenosti?
„To ano. Ale trošku mě mrzí, že šampionát v Praze, což bude mimořádný svátek, je už za rok. Kdyby byl třeba za dva, mohli bychom s těmi hráči ještě více pracovat. A malinko dohlídnout i na to, jak s nimi budou pracovat v klubech. Protože jakmile se to neudělá, bude to škoda. My jsme se tomu snažili dát nějaký směr, i proto připravujeme na léto dvě soustředění hlavně pro hráče z extraligy. Abychom si je trochu více utvářeli a připravovali pro nároďák. (chvílí přemýšlí) Možná budou lidi říkat, že se tady vymlouváme, ale já se jen snažím pojmenovat ten současný stav. Nic jiného. My si nepotřebujeme hrát na nějaké spasitele, to nemáme zapotřebí. Ale tohle je prostě fakt.“
Kouč Růžička říkal, že už má z Prahy těžkou hlavu…
„Určitě to bude vrchol, na který se musíme připravit.“
A už tušíte ten směr?
„Je otázka, z čeho tým postavit. Jestli udělat kostru z extraligy, a potom to jenom doplnit. Prostě se vrátit k tomu způsobu, jaký se praktikoval dřív – nachystat si nějakých třináct čtrnáct kluků z naší ligy, což by byl ten základ. Protože to nemůžeme postavit na hráčích z NHL, nikdo neví, jestli budou volní. Takže o tom všem budeme přemýšlet.“
Už jste přišli s kolegy z trenérského štábu na to, jak by v Minsku dopadl tým složený vyloženě z evropských hráčů, které jste si před mistrovstvím dlouho utvářeli? A hráči byli schopní praktikovat to, co po nich chcete?
„Bavili jsme se o tom. Ale zatím jsme k ničemu nepřišli… Sejdeme se za pár týdnů, řekneme si, jestli by to bylo lepší nebo horší. I když se k ničemu konkrétnímu nedopracujeme, je potřeba se nad tím pořádně zamyslet – hlavně kvůli Praze. Jak to mužstvo sestavit. Protože i když si možná hodně lidí myslí, že semifi nále v Minsku je úspěch, tak doma ten tlak bude obrovský, to se vůbec nebude dát srovnávat. A my chceme udělat co nejlepší výsledek! Není možné stavět mužstvo jenom na jménech. Ale je třeba ty kluky poznat, vědět, jestli se do týmu hodí, nebo ne.“
Je tedy v tomto ohledu pro vás mistrovství velké poučení?
„Rok uběhne rychle, máme jenom pár turnajů. To nejsou výmluvy, to je momentálně realita českého hokeje! (důrazně) Když se podívám na Švédy, oni si tímhle procesem procházeli nějakých deset let zpátky, kdy spoustu let po sobě nepřivezli ani medaili. A hráli o to, aby se vyhnuli sestupu! My jsme teď momentálně ve fázi, kdy to také musíme přebudovávat. Hlavně dát těm mladým opravdu šanci, věřit jim. To neznamená, že je vezmeme na pár střídání, a pak je odstřihneme… Je třeba jim dát skutečný prostor. Protože bez toho to nepůjde.“
Co byla ta hlavní příčina, že tým nezvládl ani semifinále, ani zápas o třetí místo?
„Určitě jsme z toho zklamaní, moc jsme chtěli medaili. Dostali jsme v obou případech zbytečný první gól, což ovlivnilo naši hru a sebevědomí. Kdybychom proti Finům hráli stejně jako o den později se Švédy, kdy ten tým za tím opravdu šel, bylo by to jiné. Byli jsme zbytečně nervózní, možná to na nás dolehlo. A měli jsme hlavy jinde. Nevím… Ale tohle všechno je ponaučení do budoucna, jsem rád, že se hlavně ti mladí kluci ohráli. I když ohráli… Mají za sebou první mistrovství světa, ale takových měli mít už mnohem víc!“
