Reichel u reprezentace: Není to jako dřív a nebude. Ale počkejte za pět let
Vrací se zpátky do velkého hokeje. Bývalý kapitán reprezentace Robert Reichel kývl na nabídku Miloše Říhy, aby s ním trénoval národní tým. „Hokej jsem sledoval a držel si přehled o tom, co se děje, kam se posouvá, jak se hráči připravují,“ říká o své jednoleté odmlce. Do roku 2017 trénoval mládež v Litvínově, ale začal mít pocit, že spíš marní svůj čas. Teď je nažhavený na novou práci.
Bylo vidět, jak je ve svém živlu. Hned od prvního dne soustředění národního týmu v Přerově jste z Roberta Reichela (47) cítili velkou energii. Dbal na každý detail, ukazoval svoji náročnost. „Těšil jsem se sem. Dlouho jsem na ledě nebyl, jen trochu jsem vloni pomáhal mladšímu dorostu Litvínova,“ popisoval svůj režim za poslední rok, kdy si dal od trénování pauzu. Třikrát vyhrál s reprezentací MS jako hráč, čtyřikrát byl bronzový, má olympijské zlato z Nagana. V Přerově začala další etapa.
Co vás přimělo se vrátit zpátky k trenérské práci?
„Hokej jsem dělal celý život. Přišla nabídka, na kterou jsem nakonec řekl ano. Miloš (Říha) mi zavolal, jestli bych do toho nechtěl jít s ním, rozhodl jsem postupně, že do toho půjdu. Chceme pracovat tak, aby to mělo nějaký smysl. Hokej jsem sledoval a držel si přehled o tom, co se děje, kam se posouvá, jak se hráči připravují. Věřím, že moje zkušenosti přenesu zase dál.“
Nad čím jste váhal?
„Řekl jsem Milošovi, že do toho půjdu, jen si musíme něco říct.“
Potřebovali jste se víc poznat, vědět, jestli můžete mít na hokej podobný pohled?
„Sedli jsme si potom ve Varech. Miloš mi přišel jako hodně rozumný chlap, působí na mě tak, že když vám něco řekne, tak to pak tak je. Mám rád, když se mluví na rovinu. V tomhle jsme stejní. Na něčem se shodneme, na něčem ne, to je ale normální a není to vyloženě špatně. Domluvíme se ale pak vždycky na nějakém kompromisu.“
A v sobě jste se nepral s pocitem, jestli už máte chuť trénovat, když jste sám skončil u mládeže v Litvínově?
„Abych pravdu řekl, trénovat dál jsem mohl. Jenže musí to mít nějaký smysl. Pokud pracujete naplno a děti takový přístup nemají, došel jsem k tomu, že to pro mě byl vyhozený čas. V reprezentaci hráči budou chtít pracovat, posunovat se. Nebo aspoň si to myslím, z hlediska hokejisty je to úplně to nejvíc, kam by měli jít. Věřím, že tady uvidím tu chuť.“
Role jste si v trenérském štábu rozdělili jak?
„Viděl jsem už nějaké zápasy extraligové přípravy... Miloš už to naznačil, jak by to mělo vypadat, on se zaměří víc na KHL, já zase víc na Kanadu a Ameriku. Budu tam pravidelně jezdit, ne jen jednou na otočku. Stejně tam létám, tak mi teď přibudou ještě nějaké pracovní věci. Chceme být s našimi hráči v kontaktu, vloni jsem byl v Americe čtyřikrát, doufám, že teď to bude podobné. Uvidím kluky na farmách i v NHL. Až budeme pak skládat mužstvo na mistrovství světa, dostaneme aspoň nějakou představu. Budeme se soustředit ale samozřejmě na extraligu plus celou Evropu, hráče tady máme. Uvidíme, kdo bude vypadat nejlépe, a nějak mužstvo složíme, už na podzim nás čeká první podnik Euro Hockey Tour.“
Ani trochu vás nestraší aktuální stav, kdy medailové žně jsou pryč, a třeba i minulý trenér Josef Jandač mluvil o tom, jak nejsou hráči?
„Není to jako dřív a nebude. Ale jsou tady mladí hráči, kteří mají potenciál být do pěti let na stejné úrovni, na kterou jsme se dostali před lety my. Ročníky 1996-1999 dobře znám, trénoval jsem je u mládežnických reprezentací. Vidím, jak se někteří kluci hlásí o slovo, pár jich bude hrát i v zámoří. V tom nebude problém.“
Jak se dnes, z pohledu trenéra reprezentace, díváte na časy, kdy Česko vyhrálo olympiádu a třikrát v řadě mistrovství světa?
„Tahle doba byla hezká, jen se při ní zapomnělo, že za 10 let to takové být už nemusí. Vedení českého hokeje si to v posledních letech uvědomilo, snaží se, abychom se vrátili tam, kde jsme byli dřív. Ale vidíte, že to není vůbec jednoduché. Úspěchy přicházejí pomalu.“
Miloš Říha mluvil o tom, že jedním z cílů bude, abyste hráčům vrátili sebedůvěru, že mohou vyhrávat. Jak do nich takovou věc natlačit?
„Nám to taky chvíli trvalo, než jsme ji získali. Sami jsme poznali, jak to je důležitá věc. Začíná to od prvních vítězství, vyhráváte, rostete nahoru, jak v zápase, tak i v tréninku. Hokejista musí přijít s tím, že má hlavu nastavenou jít do boje. A jestli tohle tak bude, budeme mít šanci se dostat, kam bychom chtěli.“
Za vašich hráčských časů musel být trenér u národního týmu hlavně skvělý psycholog, aby zvládl tým s velkými osobnostmi správně usměrnit. Je současná trenérská práce jiná?
„Viděl jste první trénink v pondělí. Bylo tam mraky chyb.“ (usměje se)
Všiml jsem si, jak jste třeba rozhodil rukama, když se jezdilo cvičení a hráči netrefili odkrytou bránu...
„Kdyby odkrytou, kolikrát netrefili ani celou červenou bránu, když byla bez brankáře. Tohle je základ celého hokeje. Když sem nedostanete puk, gól nedáte. Je to sice hodně jednoduchá myšlenka, ale základní, takhle prosté to zkrátka je. Nemyslím si, že by byl první trénink zase tak těžký, ale tady máte detaily, které rozhodují zápasy. Pak vidíte, že na mistrovství světa máme jasnou šanci, tam už jste pod tlakem a v únavě a vůbec branku netrefíme. To je pak problém.“
V Přerově máte i střelecké tréninky. Ukážete hráčům něco z praxe i vy sám?
„Myslím, že tohle o mně není. (usměje se) Tohle je o klucích, které tady máme, aby se zlepšovali, my jim třeba v něčem pomohli a oni byli v procesu, který pro ně k něčemu je. My už to máme za sebou. Svoje jsme si odehráli. Teď musíme připravit kluky na jejich velké zápasy.“
