PŘÍMO ZE ŠVÉDSKA | U televize vám to nemohlo ujít. Cože, on se Milan Antoš, dlouholetý expert ČT, tentokrát i ptá? A dělá rozhovory? Ano. Někdejší útočník si během Švédských her vyzkoušel roli reportéra. Premiérově. „Je to jiný pohled. Byl to trochu nezvyk,“ popisoval mistr extraligy 2003 se Slavií. Rozpovídal se i o tom, jaké to bylo, když se novináři ptali jeho. A kdy se naštval.
Komentátor Robert Záruba, který v rámci turnajů Euro Hockey Tour dělá i reportéra, tentokrát dorazil později. Nebyla k dispozici ani Darina Vymětalíková, která se ptává při mistrovství světa. Takže volba padla právě na bývalého útočníka. „Jsem rád, že jsem vyfasoval vítězné zápasy,“ pousmál se Milan Antoš.
Jaké to pro vás bylo?
„Nezvyklé.“ (usměje se)
V čem nejvíc?
„Je to jiný pohled. Člověk musí umět reagovat, protože neví, co mu ten druhý odpoví. Potom je třeba mít připravené dopředu věci, na co se chci zeptat. Když nahoře spolukomentuju, tak vidím hru a na to reaguju. Při ptaní musím být konkrétní. A reagovat.“
Co jsem si všiml, měl jste dobré otázky.
„Koukám na to z pohledu hráče. Nejsem novinář. Takže se můžu ptát jenom na věci, kterým rozumím. Asi to není úplně čistá čeština, jaká by měla být. Prostě se ptám na to, co jsem viděl, co je pro mě zajímavý. Což možná lidi zajímá víc, než obecné věci.“
Jaké jste měl reakce od hráčů?
„Byli přístupní. Překvapili mě mile. Mára Kvapil třeba za mnou přišel, poprosil mě, aby to bylo rychlý. Tak jsme dali dvě rychlé otázky a bylo to. Chápu, co oni cítí, když jdou na rozhovor, sám jsem dlouho hrával. Takže se jim snažím někdy i vyhovět. Aby to nebylo úplně pitomý. Aby mohli srozumitelně odpovědět a nebyla to univerzální otázka, což asi není úplně dobrý.“
Jste rád, že jste trefil vítězné zápasy?
„Jo jo, pak jsem měl reakce od všech holek, které to dělají pro Českou televizi. A říkaly, že po vítězném utkání je to vždycky lepší.“
Jak vy jste měl rád rozhovory? Co si vás pamatuju, vždycky jste byl velmi přístupný…
„Mně nikdy nevadily. Každý hráč by si měl uvědomit, že novinářům nejde jenom o to, aby kritizovali. Ale taky dělají toho hráče slavnějším. Ať se mu to líbí, nebo ne. Protože lidi si ho potom víc všimnou. A je potřeba, aby si to hráči uvědomili. Chápu, že se někomu nechce dělat rozhovory. Ale obecně si myslím, že přístupnost hokejistů by měla být daleko větší.“
Byl jste někdy po nějaké otázce vytočený?
„Asi taky. Neříkám, že při všech rozhovorech jsem byl v pohodě. Není příjemné, když máte blbý zápas a ptají se vás na to. Pamatuju si, že když byla první výluka v NHL a já jsem byl ve Slavii kapitán, tak se mě jeden novinář zeptal, jak to budu řešit, když budu sedět. Protože přijedou slavnější hráči... Tak to mě trošku nadzvedlo, říkám mu: Hele, já ještě nesedím. Budu o to bojovat. Je nepříjemné, když to není příliš férová otázka přímo na tělo.“
Ale obrnil jste se.
„Bral jsem to jako svoji práci. Jako to, že když jsou Vánoce, musíme hrát co nejvíc, protože lidi na to chodí. I když jsme trošku odloučeni od rodin. Ale jsme za to placení. Podobně jsem vnímal i vztah s médii. Každý hráč by měl pochopit, že i on diváky potřebuje. Proto s nimi musí prostřednictvím novin nebo televize komunikovat. Protože každý hráč má rád fanoušky. I když na něj křičí. Protože to k tomu prostě patří. Nejde jen o kritiku, ale i o povzbuzování.“
Jak vyhovovalo vám, když na vás lidé řvali?
„Jo jo, mě to vždycky vyhecovalo. A hrozně bavilo.“
I díky nekompromisnímu hernímu stylu jste byl centrem pozornosti.
„To jo. Já jsem nikdy velké technické finesy nevymýšlel. (usměje se) Bylo to fajn. Je to pořád práce, která je plná emocí. A přesně to lidi chtějí vidět. Když někdo chodí celý den do kanceláře a dělá tu samou práci, tak asi emoce úplně nemá.“
Musel jste být při rozhovorech i velký diplomat?
„Jo jo. Hodně jsem dělal kapitána, takže jsem se vždycky snažil bránit tým. Bylo to někdy složitější, když byly kauzy, které nebyly úplně férové vůči týmu. Vím, že jednou jsem řekl i hloupou větu. Když jsem hrál se Žigmundem Pálffym a Pepou Stümpelem, tak jsem řekl, že mi to mohli nahrát a mohli jsme ještě zápas vyhrát. A jich se to dotknulo. Stalo se mi párkrát, že jsem přestřelil nebo pověděl blbost, kterou v tu chvíli ani nemyslíte špatně. Ale nakonec to spoluhráči vezmou jinak, než to bylo řečené.“
Hokejisté rádi říkají, že nečtou, co se o nich píše. Ale čtou, že ano?
„Jasně. Každý to čte. Nebo se to k němu dostane okolo. Někdo mu to pošle, zavolá. Takže každý ví, co se o něm kde objeví.“
