Dlouhý hrával s legendou deblu: Čekalo na něj i letadlo. Kdo z Čechů bude zářit?
Deblový triumf na US Open 2009, kdy ve finále proti indickému rivalovi Maheši Bhúpatímu vytáhnul zraněnou legendu a parťáka Leandra Paese až k titulu, patří mezi vrcholy jeho kariéry. Lukáš Dlouhý (42), dnes tenisový kouč, byl před posledním grandslamem roku ve Flushing Meadows hostem dalšího dílu podcastu Centrkurt.
Když se řekne US Open, co se vám vybaví jako první?
„Strašný ruch a energie, kam se podíváte. Bydlíte na Manhattanu, kde je hukot ve dne v noci. A mě to vždycky nabíjelo. Sice odtamtud jedete hodinu na kurty, ale dorazíte do Flushing Meadows s jeho obrovským centrem a davy lidí. I tam cítíte energii New Yorku, letadla na La Guardii vám lítají tak pět set metrů nad hlavou, všude se smaží maso, diváci jedí hamburgery a třeba ani nedávají pozor na zápasy. Hodně specifický turnaj, který buď milujete, nebo nenávidíte. Já ho miloval. I když z vás tohle prostředí vysává energii, zároveň vám ji i vrací.“
Vy jste si finále US Open zahrál třikrát a až na třetí pokus ho v roce 2009 s Indem Leandrem Paesem vyhrál. Jakou máte nesilnější vzpomínku na ten rok?
„Byla to dobrá sezona, protože už na jaře jsme vyhráli Roland Garros. Wimbledon se nám sice nepovedl, ale v Americe jsme to dali. Stejně jako v Paříži jsme sice první kolo tahali za kratší konec, ale pak už to nějak šlo.
V posledních kolech jste musel váš pár táhnout, jelikož Paese brzdilo zranění lokte, že?
„Snad od čtvrtfinále nemohl pořádně servírovat, loket ho bolel. Ve finále hrál ale proti Bhupatímu, s nímž měl v Indii velkou rivalitu. A takový zápas nikdy nechcete prohrát.“
O deset let starší Paes je deblová legenda, člen tenisové Síně slávy, ale také hodně svérázný chlapík. Jak na něj vzpomínáte?
„Třeba právě na tom US Open měl svůj rituál. Když už nás vyhlašovali na zápas, musel jít do sprchy. V tu chvíli máte tak dvě tři minuty, ale on se šel teprve sprchovat. Pak si ještě upravoval vlasy, dával si do nich olivový olej, aby se mu leskly. Museli jsme na něj čekat. S ním byly časový stresy běžný. Byli jsme třeba domluvení, že se potkáme na turnaji ve čtvrtek. A on přiletěl až další týden v úterý, kdy už se dávno začalo hrát, protože nestíhal. A nebo taky nepřiletěl vůbec. Takhle jsem na něj jednou v Asii čekal tři turnaje, nedočkal se ho a musel jsem hrát s někým jiným, protože měl zrovna natáčení v Bollywoodu.“
Chodil pozdě i na tréninky?
„Dokopal jsem ho, aby chodil včas. Ale třeba na večeři jsme měli sraz v sedm, přijdu v sedm patnáct a stejně jsem tam první.“
Indů je všude po světě spousta. Zase muselo být výhodné s ním chodit do restaurací, v indické restauraci jste asi neplatili, ne?
„To je fakt. Pamatuju si, že v Paříži dokonce v jedný indický restauraci šel sám vařit, protože znal šéfa. Kamkoliv přijel, všude měl svoje bratry, všude jsme měli dveře otevřený.“
Jednou prý kvůli němu v Indii zdrželi letadlo, protože ještě nebyl na palubě.
„Letěli jsme z turnaje v Čennaii, odkud je to na letiště v těch jejich zácpách snad tři hodiny. Říká mi: Klid, dáme si snídani a vyrazíme, zařídil jsem odvoz. Jenže je hodina a půl do odletu a my jsme pořád v hotelu. Ale najednou pro nás přijela auta s majáčky, pustili houkačky. Ještě se cestou stavil někoho pozdravit, takže jsme přijeli na letiště 40 minut před odletem. Samozřejmě fronty, milion lidí. Najednou k nám ale přišli, vzali nás zadem, odnesli nám tašky a do letadla jsme šli jako první. Leandr se ke mně jen otočil a říká: To je přeci normální, kvůli tobě by tohle v Praze neudělali?“ (smích)
Zůstali jste spolu v kontaktu?
„Začátkem roku, když jsme byli s Jirkou Veselým na turnajích v Indii, jsme se nějak míjeli. Až na cestě zpátky v Dubaji, kde byl zrovna na nějakém summitu, jsme se potkali. On teď dělá v Indii snad něco jako ministra sportu. Před pár dny mi od něj přišla i smutná zpráva, že zemřel jeho otec, který s námi taky jezdil po turnajích. Tak jsme si volali, psali.“
A co dnes vlastně děláte vy, táta dvou dcer?
„Trénuju na Spartě, momentálně bychom chtěli ještě restartovat kariéru Jirky Veselého, ale nevím, jestli se to povede. Teď ho zlobí záda, moc netrénuje. A mimo to hraju na Spartě i s mladými kluky a snažím se jim pomoct, aby měli přechod z juniorské do dospělé kategorie trochu jednodušší.“
Kouč Krejčíkové? Nevyšlo to
Dřív jste trénoval i Barboru Strýcovou a celkem dlouho také talentovanou Lucii Havlíčkovou, která se vrací po pauze k tenisu.
„Jsem strašně rád, že se Lucka vrací, protože moc takových talentů tady nemáme.“
Prohlašoval jste, že Havlíčková má ve vašich očích na top 30 žebříčku WTA.
„Rok nehrála, bude to trvat. Ale stojím si za tím, protože na to fakt má.“
Je pravda, že jste loni před Wimbledonem, který vyhrála, připravoval Barboru Krejčíkovou?
„Měli jsme spolu tehdy čtrnáctidenní přípravu na Spartě a v Nymburce.“
Zvažovalo se, že byste se stal jejím koučem?
„Nějak jsme s touhle myšlenkou koketovali, ale nevyšlo to.“
Ale připravil jste ji asi dobře, když vyhrála grandslam…
„Tak to samozřejmě nebyla jenom moje zásluha, ale něco jsme odehráli a nějakou přípravu udělali…“
Čím je pro vás Krejčíková výjimečnou tenistkou?
„Je strašně dobrá v tom, že si vymyslí svoji strategii a dokáže ji zahrát tak, aby soupeřce vadila. Prostě strašně chytrá a šikovná hráčka, která ví, co má dělat.“
Česko má teď pět tenistů v elitní stovce, nejvíc za dlouho dobu. A z toho tři opravdu top hráče – Jakuba Menšíka, Jiřího Lehečku a Tomáše Macháče. Komu věštíte největší budoucnost?
„Říkám to z dálky, protože nevidím do jejich týmů, neznám zákulisí. Jak v devatenácti vystřelil Menša, je neskutečný. Vadí mi ale, když prohraje ve druhém kole a lidi o něm najednou začnou říkat, že má špatnou hlavu. Já si to rozhodně nemyslím, vždyť je pořád tak mladý. A chtěl bych vidět ty kritiky, co sami dělali, když jim bylo devatenáct.“
Menšík na US Open vždy hraje dobře, tenhle grandslam má nejraději. Mohl by se po méně výrazném období zase chytit?
„Přesně tak, takhle to funguje. V New Yorku přejedete první most, něco vám secvakne a dostanete se zase do módu, že jste tam hrál dobře, vyhrával.“
Bylo by fajn, kdyby se někdo z českých hráčů chytil, protože bezprostředně po US Open čeká ještě na Floridě Davis Cup s USA o postup do finálového turnaje. Jak se vám vlastně zamlouvá Tomáš Berdych coby daviscupový kapitán?
„Už bylo na čase rozčeřit vody. A je jedině dobře, že to dělá Berďa, protože to je osobnost a ví, o čem mluví, jelikož všechno sám zažil. Na lavičce se tak máte o koho opřít a ještě je férovej. Jeho jmenování bylo velký plus.“
Vraťme se ještě zpět do New Yorku. Je podle vás mužský titul ve hře jen mezi Jannikem Sinnerem a Carlosem Alcarazem?
„Momentálně jo, jsou odskočení. Mezi nimi a zbytkem je minimálně tak jeden level. Ti dva jsou prostě jinde. Mně osobně se víc líbí Alcaraz, který je variabilnější. Ale Sinner je stroj. A na jejich zápasy se krásně dívá, protože jeden tvoří a druhý hraje to, co má. A je to super.“
Lukáš Dlouhý
věk: 42 (9. dubna 1983 v Písku)
nejvýš na žebříčku singl: 73. (2006)
nejvýš na žebříčku debl: 5. (2009)
grandslamové tituly debl: 2 (Roland Garros 2009 a US Open 2009)
tituly celkem debl: 10
bilance na ATP singl: 22:54
bilance na ATP debl: 227:201
prize money: 3,14 mil. USD
