Přijetí do Síně slávy českého hokeje Radoslav Svoboda označil za svůj další milník. Patří ke generaci, jež na olympiádě v Sarajevu 1984 sahala po zlatu a jejímž vrcholem se stalo mistrovství světa v Praze o rok později.

Patřil k nejlepším bekům své doby, sbíral medaile na velkých turnajích a s Jihlavou ligové tituly. S ní bývá obvykle spojován, ovšem do Dukly zamířil až poté, co ho v rodném Brně odmítli. „Nejlepší rozhodnutí v životě,“ vrací se.

Tehdejší trenér Stanislav Neveselý měl boží oko na talenty. Vaše cesta vzhůru však vedla oklikami, že?
„Oko, to on měl. Nevím, čím jsem ho oslovil já, nicméně napřed si mě vybral Václav Červený do VTJ Písek. Strávil jsem tam dva roky. Jihlava tehdy měla hodně lidí v nároďáku i třiadvacítce, tedy béčku. Vzali mě na Spengler Cup, v Davosu se tehdy hrálo ještě na otevřeném kluzišti. Trenéři Pitner s Neveselým mi nabídli, jestli bych nechtěl zůstat. Jenže jsem Brňák jak poleno. Volal jsem na Kometu, že se vracím z vojny. Odmítli mě tam už jako kluka, tehdy znovu. Měl jsem dokonce ještě nabídku z Litvínova, ale Jihlava leží kousek od Brna...“

Oba celky však byly svého času taky nesmiřitelní rivalové...
„Jasně. Taky mi v Jihlavě říkali: Ty brněnské křópku.“ (usměje se)

Na Spengler Cupu jste si zahrál ve dvojici s Janem Suchým. Byl to váš vzor?
„Samozřejmě! On byl legenda a najednou jsem seděl v kabině přímo vedle něj. Když jsem ho sledoval, zkoušel jsem hrát jako on, jenže jsem byl moc dlouhej. Neuměl jsem padat do střel jako on. Skládal jsem se jak šraňky. (směje se) Takže jsem upustil od toho, abych skákal do ran. Honza v Dukle tehdy už pomaličku končil, dohrával sezonu. Dodneška se vídáme, potkali jsme se v Jihlavě na hokeji s Třebíčí, pokecali, taky jsme měli sraz olympioniků.“