Dnes uplynulo 100 let od prvního zápasu Československa s Kanadou. Tehdy národní tým dostával lekce. Bývalý útočník Martin Procházka ale pamatuje jinou dobu, veselejší. Patří do generace, která Kanadu v 90. letech a na začátku tisíciletí deptala. „Trochu nám to na ni šlo,“ směje se. Nebo spíš trochu víc. Vstřelil proti Kanadě zlatý gól ve Vídni 1996. Pak ji Česko sejmulo na olympiádě v Naganu. Smlslo si na ní i při zlatém hattricku (1999-2001). Procházka si moc dobře vzpomíná, čím ji s parťáky štvali. A zkusil dát návod, jak soupeře v budoucnu zase zlomit.
Přemýšlel jste někdy, proč se vám na Kanadu tak dařilo?
„Ani nevím, jak se to sešlo. Ale když jsem ještě hrál, oni si počínali úplně jinak než teď. Vyznávali, že hokej musí být v první řadě tvrdý, hráli dost do těla a my si s tím uměli poradit. Přišlo mi, že paradoxně nám tohle sedělo víc, než když na nás šli třeba siloví Švédi. Kanaďani nás chtěli hlavně dohrávat a nám to na ně vycházelo.“
Velké zápasy vám vycházely od Vídně 1996. Teď popravdě, bavilo vás vidět nešťastné kanadské výrazy, že nejdřív o sobě vůbec nepochybovali a pak nevěděli, jak na Česko?
„Spíš bych použil jiný termín. Víc byli podráždění než nešťastní. (usměje se) Jen si vzpomeňte na Helsinky v roce 1997.“
Na MS neunesli, že prohrávají, šli po vašem útoku, chtěli zničit hlavně Vladimíra Vůjtka. Vzpomínám...
„Právě, byla z toho ta velká a slavná bitka. Oni neunášeli, že jsme nehráli jak oni. Vyznávali razantní hokej, kdy soupeře dohráváte. My je nedohrávali, spíš jsme jim vyčuraně ještě uhýbali, když to tak řeknu. Z toho byli podráždění. A taky to byla přesně věc, která nám seděla.“
Chtěli se prát a pak zapomněli na hokej?
„Chtěli hrát svoji hru, ale na nás nebyla platná. Je to zvláštní, ale nám tohle fakt víc sedělo než zmínění Švédi, nebo rychlí Rusové.“
Mohlo Kanadu proti Česku vytáčet, že místo rvačky jeden na jednoho z české strany přišel spíš nenápadný háček, nebo za chvíli neviditelná sekera?
„To je přesně ono. Prát jsme se s nimi nechtěli a byla tam naše chytrost. Oni byli rozjetí, my jim uhnuli. Natloukli si, nesnášeli to. Ale zase nechci naše zápasy jen shazovat, nebyly vůbec jednoduché. Hokejové umění měla Kanada obrovské, jen si mysleli, že s námi jim pomůže, když budou hlavně tvrdí.“
Konkrétně s Pavlem Paterou jste je trápili taky dost. Začalo to ve Vídni 1996, kdy jste vstřelil ve finále vítězný gól. Věřil jste si od té chvíle na hráče NHL, že nemá cenu si dělat hlavu ze jmen?
„Celý život jsem hrál s Patýsem a vždycky k nám dávali skvělá křídla. Dobře jsme si zahráli s Otou Vejvodou, Vláďou Vůjtkem, Davidem Moravcem a dalšími kluky, dovedli jsme kombinovat. Věřili jsme si na Kanadu. Nějak jsme automaticky měli v sobě, že když si puk dáme, nahrajeme si, jsme schopni je přehrát. Klidně to mohli být lepší hokejisti než my, hrát NHL, individuálně na tom být mnohem dál. Ale my jsme si to s nimi uměli rozdat jako celý útok. V té době se nám na Kanadu trochu dařilo.“ (usměje se)
Myslíte, že se pak i z těch nevydařených zápasů s evropskými týmy Kanada poučila a proto z ní teď vyrostl takový obr?
„Určitě, když NHL začala být pak hodně evropská, přišlo tam hodně Rusů, nás a Švédů, postupně se měnili. Třeba i Detroit, který byl snad ze dvou třetin evropský, jim ukázal cestu. Přišli na to, že musí propojit svoji důslednost, tvrdost a disciplínu s kombinací a nahrávkami. Proto jsou tam, kde jsou. Teď je Kanada nejlepší na světě.“
Vypadá takhle hokejová dokonalost?
„Vypadá, když vidíte poslední roky... Působí nepřekonatelně. Dají se někdy porazit, ale stabilně porážet spíš ne. Jasně teď vévodí hokeji, dominují. Jsou nejlepší.“
A nevysypete teď návod, jak všechno zase otočit do bodu, že Kanada bude rozzuřeně koukat na Česko?
„Ale to je hodně těžká otázka.“ (rozesměje se)
Je. Ale kdo jiný by na ni měl odpovědět než ten, kdo ji se svoji partou uměl mučit?
„Děkuju za důvěru. (usměje se) Jsou zatraceně dobří, kvalitu mají obrovskou, každý vidí, kam se posunuli. A teď, jak všechno otočit? Napadá mě jejich model, předvést to, co udělali oni. Dostat do sebe pro změnu jejich důslednost a disciplínu, rychlost individuálního provedení. Na tomhle je potřeba pracovat. Nemusíte jmenovat konkrétní hráče, dají dohromady klidně tři nadupané týmy, ale všichni jsou na tom skvěle po individuální stránce. Pokud zvládneme dovednostní věci dělat ve stejné rychlosti jako oni, pak můžeme mít navrch zase naší chytrostí.“
Ještě mi řekněte, nežere vás zpětně, že i když jste hráče z NHL dovedli na mezinárodní scéně drtit, vy, ani Pavel Patera jste se nakonec na jejich scéně neprosadili?
„Vzadu v hlavě to ještě trochu mrzí. Trefili jsme dobu, kdy se hrál za mořem ten klasický kanadský styl. Já byl v Torontu, které jelo přesně v takových kolejích. Navíc tam pak byla olympiáda v Naganu, kvůli ní jsem nechtěl jít na farmu. Trochu mě mrzí, že jsem tam nezkusil vydržet delší dobu, to víte, že jo.“
Myslíte, že chytit evropský Detroit, dopadlo by všechno jinak?
„Kdo ví, bylo tam víc věcí. Navíc nejsem jedinej, komu to v NHL nevyšlo, jak by si přál. Můžeme si říkat kdyby, kdyby... Nedávno jsem ale četl rozhovor, myslím, že to bylo u vás, jak nás chtěli v Dallasu s Pavlem Paterou spojit. Bohužel to nevyšlo.“
Ano, to říkal Craig Button, bývalý šéf skautingu Dallasu, že o vás dost stál. Hodně vás chtěl k Paterovi, ale nedopadlo to.
„Vůbec jsem netušil, že tohle byl jeho záměr. Říkal, jak ho mrzí, že to nedopadlo, věřil našemu spojení. Třeba by to pak fungovalo, kdo ví. Ale nestěžuju si, není důvod, vždyť jsem zažil nádhernou éru v Evropě.“
| „Pavel Patera byl v národním týmu vynikající hráč. Olympijský vítěz, mistr světa, ale bylo pro něj těžké zvyknout si a prosadit se v NHL. Nebyla to však jeho vina. Snažil se, bylo vidět, že je to opravdu kvalitní hokejista. Ale je to těžká práce! Zvyknout si na nové prostředí, opustit přátele a rodinu… Není to snadné. Měl ještě hokejové dvojče Martina Procházku, praváka, draftovaného Torontem. Také jsme ho chtěli. Vždycky když přivádíte hráče z Evropy, sledujete také to, s kým se mu hraje nejlépe. Opravdu jsme se o něj snažili, ale bohužel to nevyšlo.“ CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE ZDE>>> |
